Už jako malá holka jsem byla dost hrdá. Na to, že jsem dostala další jedničku, že jsem zvládla natrhat sama velký košík třešní a nespadla jsem ani ze sedmé šprusle žebříku, že jsem naučila malé brášky stavět z lega několikapatrové domy s okny pro všechny naše panáčky, že jsem toho nejmladšího dokázala uspat ukolébavkami, když strašně plakal, že jsem neměla až do pozdního dospívání nikdy žádný průšvih. A že jsem narozená ve stejný den jako „ten“ Václav Havel.

Každý rok si na to vzpomenu, u nás doma se o něm na můj vkus mluvilo málo. Ale protože mám odjakživa vlastní hlavu, já si k němu našla cestu sama. Obrazně. Jeho slova o svobodě ve mně až překvapivě rezonovala, věděla jsem, že to je to nejdůležitější, co máme. Chtěla jsem svobodu žít. A chránit si ji, abych o ni nepřišla.

Nedávno se mě při dobrodružné noční výpravě na Ještěd moje děti ptaly, co je nejdůležitější na světě. Bylo to pár dní předtím, než jsem odjížděla plachtit na moře. „Samozřejmě vy dva. A svoboda, díky které tady teď můžeme být a zítra zase jinde. A můžeme si povídat, o čem chceme, a můžeme snít a ty sny si pak plnit.“

Už dávno vím, že svoboda se netýká jen mě, že jsem součástí koloběhu života, který ale díky svobodě funguje. Že cítit se chvílemi trochu víc svobodný, třeba na otevřeném moři, je skvělé.

A že se za tu svoji svobodu musíme prát, ať nám zůstane.

Mně, vám, nám všem.

Tento článek máteje zdarma.
Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení.
Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články.
HN mini
45 Kč první dva měsíce
Od 3. měsíce 229 Kč
  • Veškerý obsah
  • Bez reklam
  • Mobilní aplikace
HN roční
3290 Kč za rok
2 měsíce zdarma
  • Veškerý obsah
  • Bez reklam
  • Mobilní aplikace