O umění se Zdeněk Ungrád zajímal odjakživa. Studoval grafickou průmyslovku, často maloval, fotil… Ke kubismu, který dnes tvoří hlavní část jeho cenné sbírky nábytku a užitého umění převážně z prvních dekád 20. století, si ale musel cestu prošlapat. „Považoval jsem ho za styl, který mi není úplně blízký ani srozumitelný,“ vysvětluje.
Jeho krásu začal postupně odhalovat až ve chvíli, kdy se v jeho kuchyni shodou těžko uvěřitelných náhod objevil jídelní soubor od známého architekta. „Působilo to na mě trvale svou přítomností. Žili jsme s ním každý den. A tak jsem si ke kubismu postupně vybudoval silný vztah,“ říká.
K jedinečné jídelně, kterou navrhl pro vlastní potřebu Josef Gočár a jejíž část byla roky považována za ztracenou, se dostal koncem 80. let. „Sousedka mojí maminky se v té době stěhovala z domu do panelákového bytu a neměla tam moc místa. Zbavovala se proto objemnějšího nábytku a mámě se zalíbily její atypické židle. Věděla, že nějaké potřebuju do svého bytu, a tak mi je koupila,“ vzpomíná na své první kusy kubistického nábytku.
Papírová poetika. Navštívili jsme ateliér v Hostivaři, kde vznikají krásné obaly pro nejlepší český design
Tehdy ještě nevěděl, o jaký klenot se jedná. Stejně tak původní majitelka. Postupně od ní získal další kusy – zachovalou prosklenou vitrínu a stůl. „Ten jsme objevili totálně zdevastovaný na zahradě, kde roky čelil povětrnostním vlivům. Aby aspoň trochu držel pohromadě, tak ho někdo pobil linoleem, takže aspoň ta horní deska se nějakým způsobem uchránila. Ale potom, když jsem ho vzal s tátou do ruky, tak se rozpadl na kusy.“
Gočárova jídelna
V té době si Ungrád ještě nebyl ani zcela jistý, jestli jednotlivé kusy nábytku patří k sobě. Stůl uložil na půdu, kde pomalu vyschl. Až ve chvíli, kdy po letech zjistil, že se jedná o nábytek Josefa Gočára, nechal ho spolu s židlemi a „skleníkem“ zrestaurovat. Roky pak Zdeňku Ungrádovi tyto kousky nadále sloužily jako vybavení kuchyně. Dnes ale tento set tvoří chloubu Muzea českého kubismu v Domě U Černé Matky Boží, kam ho hrdý majitel dlouhodobě zapůjčil.
Kolekce byla v 10. letech 20. století vyrobena pouze ve dvou kopiích – původní si nechal architekt vytvořit pro vlastní potřebu, další pak byla byla určena pro výstavu německého Werkbundu v Kolíně nad Rýnem v roce 1914. „Výstava byla předčasně ukončena, protože vypukla první světová válka. Potom se za nejasných okolností objevil nábytek u sousedky mých rodičů v malém severočeském městečku,“ doplňuje Ungrád. „V podstatě to u mě zažehlo tu jiskru, že jsem se začal zajímat o český kubismus a užité umění.“
S postupem let se pak jeho sbírka kubistického nábytku, ale i doplňků, jako jsou formy na pečení, smetáček s lopatkou nebo třeba stolní i stropní lampy, začala rozrůstat. Zejména v posledních deseti letech ji Ungrád usilovně doplňoval o další historické kousky.
V rámci projektu Žít s Gočárem je velká část z nich momentálně k vidění v Magnus Art Galerii J&T Banky v Karlíně. „Na výstavě je celkem pět nábytkových setů. Většina kubistických, jeden rondokubistický a jeden ve slohu geometrické secese. Některé se sem ale nevešly kompletní, takže jsou tady jen jejich zástupci,“ přibližuje výstavu, která potrvá až do 10. února. K této příležitosti byla vydána také brožura, která podrobně představuje sbírku i příběh sběratele, který za ní stojí.
Kromě Gočárových návrhů ve sbírce naleznete například také další kubistickou jídelnu, tentokrát podle návrhu Pavla Janáka, ložnici od Vlastislava Hofmana a další artefakty, jako je čajový set od Rudolfa Stockara nebo sochy Otto Gutfreunda.
fotogalerie: Žít s Gočárem
Žít s Gočárem
Gočárova jídelna
Žít s Gočárem
