Krása nedokonalosti. Sběratelé na jeho díla čekají roky, pro oceňovaného umělce Bosca Sodiho je ale tvorba především terapií

Na hladinu řeky Hudson se na konci jara jemně opírá slunce. Stojíme na jejím brooklynském břehu, za zády máme dlouhé skladovací haly z oranžových cihel a přímo před námi výhled na sochu Svobody, kolem které čas od času projede trajekt některé z dopravních linek spojujících New York a New Jersey. To nemá každý. Až na ty, kteří si tady pronajali některou z velkorysých prostor s velkými vraty.

Jedním z nich je i Bosco Sodi, významný mexický umělec, který se sem přestěhoval před patnácti lety a měl štěstí, že byl ve správnou chvíli na správném místě. „Přesunuli jsme se sem i s rodinou z Madridu, pronajali si na jeden rok dům nedaleko odtud, a jak jsem tady každý den projížděl kolem, tak jsem se jednou zeptal chlápka, který tu hlídá, jestli se náhodou něco neuvolnilo. A on že ne, ale odkázal mě na dalšího člověka, kterému jsem na sebe nechal telefon. On se opravdu druhý den ozval, že by pro mě něco měl!“ začne hned vyprávět. V té době prý zrovna uzavřel spolupráci se slavnou Pace Gallery, pro kterou připravoval výstavu, a potřeboval tak větší prostory, aby mohl nerušeně tvořit.