Experimenty s optickým sklem, odrazy ve vodě a hra se světlem. Ve věku 96 let zemřel světově uznávaný výtvarník Václav Cigler

Vejce a Půlvejce z broušeného optického skla, hranoly zavěšené s geometrickou přesností nad zrcadlovou plochu, skleněná lávka na vyhlídkové terase Sovových mlýnů na Malé Straně v Praze. Dílo výtvarníka a sklářského umělce Václava Ciglera se nesmazatelně zapsalo do historie českého umění.

Všechna svá díla nejprve rozpracovával do papírových zápisníků, kam si tužkou zakresloval své nápady a vedle nich si stejně poctivě zapisoval myšlenky a úvahy nad tématem své práce, nad tvary, technologií i využití vlastností skla. Využití zdánlivě nezajímavého průmyslového materiálu, ze kterého vzniklo pod jeho rukama umělecké dílo, bylo přelomovou myšlenkou.

Naposledy jsme ho navštívili před pár lety v jeho domě na pražské Ořechovce obklopeném vzrostlou tichou zahradou (od mládí miloval zahradničení a svět rostlin), kde žil a spolu se svým dlouholetým spolupracovníkem Michalem Motyčkou také tvořil.

Když listoval zaplněnými stránkami, notesů odkryl svoji další vášeň – psal poezii, kratší texty o světle, kresbách, poezii, o člověku, které také vydával. A i tehdy nám předčítal ze svých sbírek a opakovaně zdůrazňoval, že nejdůležitější myšlenkou pro jeho dílo je dialog s člověkem.

Vizionáři umění. Prozkoumali jsme, co ukrývají ateliéry Václava Ciglera a Krištofa Kintery

15. 7. 2021 ▪ 1 min. čtení

Člověka staví do rozehrané hry, kterou svými objekty v daném prostředí definuje. Zároveň mu ale nechává dostatek prostoru pro vlastní interpretaci. Obraz světa okolo něj se tím mění, zvětšuje a nabízí z určitých úhlů deformovaný pohled na svět. Stačí ale krok stranou a všechno je jinak.

Vedle skla to bylo světlo a voda, témata, která ho hluboce zajímala a která do krajiny usazoval. Vodní plochy v jeho podání žily, pohlcovaly a odrážely, chvěly se a reflektovaly člověka, jeho tep.

Jeho nejznámějšími díly ve veřejném prostoru jsou skleněné dlaždice ve stanici metra Náměstí republiky, další objekty byly ve stanicích Náměstí míru a Křižíkova, z prostoru metra se ale „ztratily“ neznámo kam, pětadvacet metrů vysoký sloup Trikolora v Litomyšli nebo již zmiňovaná lávka na terase Muzea Kampa. Právě tam se seznámil s Motyčkou, architektem, sklářským designérem a autorem rekonstrukce právě Sovových mlýnů.

Václav Cigler se narodil 21. dubna 1929 ve Vsetíně a vyrůstal s matkou a otčímem, pozdějšími odbojáři během druhé světové války, kteří na seníku ukrývali jednoho z bojovníků Slovenského národního povstání a podporovali Židy. O vlastním otci toho moc nevěděl, rodiče se rozvedli ještě před jeho narozením a setkal se s ním jen dvakrát v životě.

Po maturitě na gymnáziu a neúspěšné zkoušky do Prahy na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, se vydal do Nového Boru na Vyšší odbornou školu sklářskou a Střední školu. Práce se sklem mu doslova změnil život, byl to materiál, který ho svými vlastnostmi fascinoval.

Na UMPRUM do Prahy ho přijali později, do ateliéru Josefa Kaplického. Na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě na doporučení dvou velikánů československého umění Stanislava Libenského a Jindřicha Chalupeckého v roce 1965 založil a čtrnáct let i vedl Ateliér skla v architektuře, který se usadil v unikátních prostorách jízdárny Bratislavského hradu, kde Cigler přes týden také bydlel. O víkendu se vracel za rodinou do Prahy. Jeho syn je jeden z nejvyhledávanějších českých architektů současnosti Jakub Cigler.

Ve světě byl známý i díky svým účastem na světových výstavách Expo 58 v Bruselu a Expo 67 v Montrealu i na Trienále v Miláně. Po konečném návratu se naplno věnoval své tvorbě a jeho díla jsou vedle soukromých sbírek také ve významných institucích po celém světě, od Hokkaido Museum of Modern Art v japonském Sapporo, přes Victoria and Albert Museum v Londýně a Kunstgewerbemuseum v Berlíně až po amsterodamské Stedelijk Museum, Národní galerii v Praze a Slovenskou národní galerií v Bratislavě.