Před pětadvaceti lety měla v Praze premiéru malá akce nazvaná Designblok. Několik ateliérů českých tvůrců otevřelo svoje dveře a přidalo se i několik obchodů. Organizátoři v čele s Davidem Řezníčkem, tehdejším zástupcem Vitry v Česku a majitelem Konsepti, studiem Olgoj Chorchoj, Jiřím Beldou a Leopoldem Barešem z firmy Sipral, si podobnou akci po vzoru Londýna nebo Milána vysnili. Zvali se na skleničku hlavně architekti a zástupci firem. Druhý rok už ale Řezníček přišel za Janou Zielinski, tehdy Semerádovou, a Jiřím Mackem, jestli by si nechtěli vzít Designblok na starost. Oba tehdy dělali časopis Dotyk a pro Národní galerii cyklus Umělci v nových médiích.

„Chtěl, aby se z toho stala událost. A my jsme dělali hodně progresivní věci. Jednou jsme třeba na akci galerie objednali obřího robota od slavného australského umělce jménem Stelarc. A on s tím přijel a v památníku na Vítkově s ním dělal takový tanec. Dneska by nám to už nikdo nedovolil! Milan Knížák to tenkrát dokonce zařadil mezi největší artové počiny 90. let.,“ vzpomíná osmačtyřicetiletá Zielinski. Po druhém ročníku Řezníček vystoupil úplně, Designblok je prý v dobrých rukách a bude se dál rozvíjet.

Zielinski a Macek přesně věděli, co chtějí z Designbloku vybudovat. Rozhodli se, že přehlídku otevřou veřejnosti, k velké nelibosti tehdejších účastníků z řad firem, a že z původní obchodní platformy udělají velkou přehlídku designu, kde budou české značky a na kterou může přijít každý.

Od té doby se z Designbloku stala přední událost, na kterou ročně míří několik desítek tisíc návštěvníků, přibývá zahraničních designérů, ale i novinářů a galeristů, kteří vyhlížejí české talenty. Jádro týmu se za ty roky téměř nezměnilo. Vedle ředitelky festivalu Jany Zielinski a kreativního ředitele Jiřího Macka s nimi dlouhodobě pracuje i hlavní produkční Šimon Borecký a finanční ředitelka Adéla Hlavatá.

Dlouholetá práce si na druhou stranu žádá hodně energie, které Zielinski má na první pohled dostatek. Jak ale přiznává, v jednu chvíli jí došly síly a neměla už je „kde brát“. Sáhla si do zásob. Musela se naučit být na sebe hodnější, šetřit síly a smířit se s tím, že je v pořádku nestihnout všechno. „Teď jsem asi čím dál tím spokojenější. Po čtyřicítce jsem se začala smiřovat sama se sebou, spoustu věcí neřeším. Jak se říká: Když povolíš, tak něco přijde samo. Což je docela vtipný – musela jsem se naučit, že ne všechno, co si přeju, zmůžu tím, že ještě víc přidám.“

Jana Zielinski

Svůj čas dělí mezi práci a rodinu, má dvě dospívající děti Oskara a Emu, kterým napsala knížky, když byli malí, a nejradši by byla, kdyby ještě dlouho jezdili na společné dovolené a výlety a byli spolu co nejvíc. V její přirozenosti je touha dělat svět kolem sebe lepším a hezčím. „Můj manžel říká, že základní rozdíl mezi ním a mnou je v tom, že když sedíme na zahradě, je krásný podvečer a on říká ‚tady je tak krásně‘, tak já na to odpovím: ‚Ještě ale musíme dodělat tohle a upravit tohle…‘ Učím se to nedělat, nehledat, ale nejradši bych pořád něco zvelebovala a vylepšovala!“

Designblok letos slaví 25 let. To už člověk asi začíná trochu bilancovat...

Je to dlouhá doba, ale hrozně to uteklo. Člověk to vidí na dětech i na sobě. U mě nastal takový zlom, když mi před čtyřmi lety dali čestný doktorát na UMPRUM za celoživotní dílo. Říkala jsem si: Ty jo, je mi 44, není to tak, že bych už měla skončit? Nedělám to už moc dlouho? Vím, že tam tehdy proti tomu byla řada lidí, ani já jsem se v tom necítila úplně komfortně, ale zase odmítat čestný doktorát, to se taky úplně nedělá. Vedle mě stála paní Třeštíková a Charlotta Kotíková, pro mě dvě ikony, které toho ve svém oboru udělaly opravdu hodně. Nakonec jsem to ale brala jako takové nakopnutí k další práci.

Jak se česká scéna od té doby posunula? Dá se už pořádáním designového festivalu uživit?

Strašně moc. Všechno se profesionalizovalo. Takže teď už se tím živit dá. Na začátku jsem vedle Designbloku ještě organizovala kurzy angličtiny a sama i učila. Designblok byl malinký a moje tehdejší výplata byla 5000 hrubého. S tím se někdy v roce 2002 nedalo žít, ani když nemáš děti. Bylo to spíš kapesné. Asi kdybychom neměli to obří nadšení, tak bychom určitě potřebovali investici. My jsme to ale prostě vydřeli, až časem se na to začal navazovat nějaký sponzoring. To bylo ve chvíli, kdy se festival otevřel pro širokou veřejnost, nejen pro tu odbornou. Designblok byl moje první práce, kromě toho učení angličtiny. Já jsem vlastně nikdy nikde nepracovala! Všechno to byly jen brigády. Třeba když jsem pár let dělala PR pro Galerii hlavního města Prahy – bylo mi dvacet a oni mi zavolali, jestli bych to pro ně nedělala. Do té doby tam vůbec takovou pozici neměli, tak jsem jim odpověděla, že jo, ale že si na to založím firmu a budu to dělat externě. Takhle vznikla moje agentura Profil Media, ke které se pak přidal i Jirka Macek.

To zní z dnešního pohledu dost neuvěřitelně…

Všechno tehdy kolem mě vznikalo dost pionýrsky a organicky. Nebyla to promyšlená strategie. Já jsem spíš střelec a vždycky jsem se řídila svým instinktem. A taky jsem vždycky přesně věděla, co určitě nechci.

Co nechceš teď? Nebo naopak, co chceš?

Já bych se už chtěla přestat honit. Chtěla bych zvolnit. Říkala jsem si, že bych si našla nějakého executive directora, někoho, kdo by si vzal tu exekutivu na sebe. Těch 25 let je hrozně dlouhá doba. Do toho mám dvě děti… Mě to pořád baví, ale začala jsem si představovat, že bych už zpomalila. Během covidu jsem se přihlásila do různých online kurzů a jeden z nich byl wellbeing na Yaleově univerzitě. Uvědomila jsem si, že ten život možná asi fakt není jen o tom, být rozkročený mezi prací a domovem. Ale že je celkem dobré mít prostor se občas rozhlédnout i někde jinde. To jsem si říkala během covidu.

A když covid skončil?

Tak jsme zase všichni jeli na plný pecky. Pořád ženeš sama sebe dopředu. No a já bych se asi ráda chvíli nikam nehnala. Tak jsem si naplánovala, že si teď po tom 25. ročníku vezmu půl roku sabatikl. A už teď vidím, že to nebude možné. Kvůli cenám Czech Grand Design, Design Weeku v Miláně a to už taky bude v plném proudu příprava 26. ročníku Designbloku… Takže teď říkám, že si vezmu volno aspoň na celý listopad.

Zbývá vám ještě 80 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se