66 otázek Luďka Staňka: Ženy do výpravy nepatří, protože je muži nezvládají, říká cestovatel Dan Přibáň

Dan Přibáň je excentrik. A nejen proto, že se vozí po světě ve žlutém autě. Je hodně hlučný. Hodně máchá rukama. A především je pořád stejný. Poprvé jsme spolu mluvili asi před pěti lety poté, co vyšel na DVD jeho film o cestě trabanty napříč Afrikou. A i když proti mně teď sedí v luxusní pražské kavárně, vypadá vlastně jako tehdy.

Pořád nemá doma hotové topení. Pořád nemá zapnutou televizi. Pořád miluje motory. Na první cestu se letos čtyřicetiletý Přibáň vydal v roce 2007, kdy projel s trabanty Hedvábnou stezku. V roce 2009 pak vyrazil do Afriky. Na cestu vyjel ještě jako šéfredaktor populárně-vědeckého časopisu, ale vrátil se jako profesionální cestovatel. Loni pak spolu s dalšími dobrodruhy a trabanty absolvoval expedici z Austrálie do Asie, kterou málem kvůli mnoha problémům nedokončil.

Ještě před ní se ale stihl stát českým crowdfundingovým rekordmanem, když místo půl milionu vybral téměř tři a plán tak překročil o 562 procent. Jeho facebookový profil je extrémně živým místem, kde Dan Přibáň propaguje své kolegy, hádá se o uprchlících nebo s feministkami a aktivně řeší i politiku. Je to chlápek, který se prostě nebojí. Vzhledem k tomu, že jde už o náš několikátý rozhovor, zachovali jsme přirozené tykání.

1. Jak se máš?

Jde to. Teď jsem zjistil, že mám porouchané hlasivky. Ale potichu kvůli tomu mluvit nebudu.

2. Kam se právě nyní chceš podívat?

Jsem dost utahaný a přetažený, jak jsme teď dodělali ten seriál, takže bych se podíval někam do hodně drahého hotelu tak na 14 dní. A dal bych si voraz. Dva týdny v luxusním hotelu v Monaku. Takový ty fresh džusíky k snídani… To by se mi líbilo. Ale nemám na to prachy.

3. Jakou věc jsi ve svých filmech vědomě cenzuroval?

My jsme vlastně nikdy necenzurovali vědomě nic. Ale… jak máš volnou ruku v tom, co z těch stovek hodin materiálu ukážeš, pak samozřejmě je na tobě, jak celou věc podáš. Proto je dokument vždycky autorské dílo, a ne záznam CCTV kamery. Jde o to, na co přitlačíš. A my tlačíme spíš na ty věci, na které se hezky vzpomíná. Takže necenzurujeme, ale potlačujeme věci, které by podle nás vypadaly blbě vytržené z kontextu. Jediný, na koho jsem drsný a koho se nebojím ukázat jako vola, jsem já sám. Takže lidi pak říkají, jak jsem nesnesitelný. Což mi nijak nevadí. Ale u ostatních členů posádky si na to dávám pozor.

Přibáňovy filmy jsou celkem zábavné a stávají se čím dál zábavnějšími. On sám sobě nicméně vždy dává roli uřvaného šéfa výpravy. A rozhodně se nešetří.

4. Bojíš se toho, že jednou nebudeš mít kam jet?

Ne. Spíš se bojím, že lidi přestane bavit koukat na nás, jak někam jedeme. Já cestuju proto, abych o tom mohl vyprávět, a hrozně by mě mrzelo, kdyby to nikdo nechtěl poslouchat. Plánujeme, nebo přemýšlíme, že uděláme cestu z Bangkoku do Prahy a pak už se asi na trabanty vykašleme, aby se to lidem nepřejedlo…

Pokud vím, poprvé tu připouští, že po příjezdu z Bangkoku bude s trabanty amen.

5. Co je nejlepší na cestování?

Že člověk poznává sám sebe. Když točíš, máš ještě zpětnou vazbu v tom, že se pak vidíš zpětně. Což tomu dává extra rozměr. Člověk už dneska nenajde bílé místo na mapě, ale najde sám sebe. A pak samozřejmě na těch cestách poznáš spoustu věcí, pochopíš, že se tu máme fakt zatraceně dobře a vůbec z toho neumíme mít radost.

6. Jakou zásadní věc ses dozvěděl o sobě?

Mám několik špatných vlastností, které mi vyhovují. Jsem hodně tvrdohlavý a jsem hodně vzteklý. Což podle mě pomáhá posouvat věci dopředu. Zdenda, náš kameraman, tvrdí, že bych se s lidmi neměl tak hádat, že dosáhnu lepších výsledků. Ale já to bez toho nikdy nezkoušel, tak nevím. Současně jsem tolerantnější. V Africe tě lidi hrozně iritují. Chodí pozdě, necháš je něco udělat a oni to udělají blbě. Takže máš chuť říct, že jsou to lemra, ale pak zjistíš, že jsou v pohodě a bez stresu… a říkáš si, kdo to vlastně dělá špatně. Jestli my, kteří jsme strašně organizovaní a doletěli jsme na Měsíc, ale jsme ze všeho na prášky, nebo oni, kteří všechno udělají křivě, ale jsou v pohodě a třeba i daleko obětavější.

7. Co jsi se dozvěděl o ostatních?

Že nikoho neodhadneš. Neodhadneš je podle toho, co ti o sobě řeknou, ani jak se projevují při montování auta. Musel bys fakt být někde v NASA, dávat jim psychotesty, vozit je na centrifuze a někde na ně bafat. Moje zkušenost je, že lidi vydrží předstírat, že jsou někým jiným, maximálně tři měsíce. Ale pak z nich vyjde jejich přirozenost. Čím dřív se začnou chovat opravdu přirozeně, tím lépe pro všechny.

8. Byl jsi někdy přesvědčený, že vzápětí umřeš?

Ne.

Přibáň je vážně šťastná povaha. Každý, kdo jel někdy v trabantu déle než 15 minut, si musel myslet, že umře.

9. Kterou část cestování nejvíc nesnášíš?

Shánění sponzorů a papírování na začátku cesty. Ze začátku mě to baví, ale na konci toho procesu bych chtěl měsíc dovolenou. Ono tě na začátku všechno baví víc. Když se ti rozbije auto na začátku cesty, taky máš hrozný drajv a vůli to spravovat, a čím jsi dál, tím víc to nesnášíš. Ale zajímavé je, že někdy ke konci se to zlomí a tam už k tomu přistupuješ s takovým hysterickým fatalismem a jenom se tomu směješ.

10. Existuje nějaké trapnější auto na cestování než trabant?

Trabant není trapný, trabant je absolutně netrapné auto. Skoro všude ho znají, a kde ho neznají, tam si myslí, že jsi pan Bean, protože si to pletou s Mini Cooperem. Rozhodně existují horší auta na cestování. Mimo jiné proto, že ho vyrobili Němci, i když východní. Takže to auto je skvěle udělané, části na sebe pasují, dobře to je vylisované, v rámci možností ochráněné proti korozi.

11. Kdy jsi naposled na cestě brečel a proč?

Já nikdy nebrečel ze stesku ani ze vzteku. Mně se nestýská, a když jsem vzteklý, tak nadávám. Ale jednou v životě se mi to stalo. Kdysi, když jsme ještě nejezdili trabíkama, tak jsme lezli na horu Ararat. Ta má přes 5100 metrů. Já nikam nikdy nevylezl a chození není úplně můj koníček. Dostal jsem tam výškovou nemoc. Byla mi strašná zima, někdo naměřil -35 stupňů pocitové teploty. Šílené. No a Ararat je sopka, tak je tam vrchol toho kráteru a nad ním ještě kousek stoupání na samotný vrchol, na tu špičku, která není vidět. Takže já tam vylezl a zjistil jsem, že je to ještě sto metrů. Sníh, zima… no a když jsem vylezl na tu špičku, tak jsem se rozbrečel štěstím. A tím jsem skončil s horolezectvím.

12. Jakou nejdivnější věc jsi udělal, jen aby byla ve filmu?

Nikdy nic. To vždycky samo. Ale na začátku to neměla být legrace. Ta první cesta, kterou jsme jeli a natáčeli, byla fakt jen o tom, že to jde. Že se to dá bez drahého vybavení a dalších věcí zvládnout. Ale tehdy jsme nechtěli dělat dokumentární komedii, kterou se to postupně stalo.

13. Co nejhnusnějšího jsi kdy snědl?

Já co hnusného jsem snědl, to jsem si oblíbil. V Etiopii mají indžeru, což je placka, která se dělá tak, že vezmeš mouku z prosa, smícháš s vodou a pak to necháš zkysnout. A když je to zkyslé tak moc, že jsou v tom bublinky, tak to pečeš. Je to strašně kyselé. Fakt hrozně. Bléé. Ale já si to hrozně oblíbil. To je jako Marmite nebo Vegemite, ty hnusné britsko-australské kvasnicové pomazánky, které chutnají, jako bys pil maggi a zajídal to bujonem. Příšerné. Ale taky jsem k tomu pronikl.

14. Jakou chybu jsi ze zpětného pohledu udělal při té poslední výpravě z Austrálie do Asie, která vás stála nejvíc sil?

Byla to řada malých problémů najednou. My tam nechtěli jet v australském létě, naší zimě, protože trabant je vzduchem chlazený a v létě se mu motor nepřehřívá, ale rovnou zapeče. Takže jsme posunuli výpravu na jaro, jejich podzim. Ale nepočítali jsme s tím, že nás nechají měsíc vytuhnout na hranicích. Měli jsme za to, že Austrálie je normální, civilizovaná země, a oni měli celníky jak v Africe. Pak se nám za 1000 kilometrů zadřela kliková hřídel, protože člověk, který nám je roky dodává, je poprvé složil špatně. A pak v Austrálii začala ten rok zima výrazně dřív. Začalo o hodně dřív pršet. Tohle všechno se složilo do jedné velké potíže.

I když je seriál a film z této cesty poměrně komický, kdo sledoval příspěvky na Facebooku, které Přibáň postoval během cesty, zjistil by, že moc do zpěvu výpravě nebylo. Právě tahle schopnost udělat z cesty zábavu pro diváky dělá z Dana výjimečnou postavu.

15. Řekl jsi, že do výpravy podle tebe nepatří ženy. Proč?

Není to tak, že ženy nezvládají výpravu, ale spíš jde o to, že muži nezvládají ženy. Takže pokud člověk nemá vyloženě potřebu, je většinou méně problematické je v posádce nemít. Ostatně je to i stará námořnická pověra, že žena na palubě nosí smůlu, která velmi pravděpodobně vznikla přesně z tohohle pravidla. Přitom nejde o to, že by ženy něco nedokázaly. Je spousta holek, které to dávají bez problémů. Ale problém je ta kombinace. Podle mě je jednodušší mít skupinu čistě ženskou, nebo čistě chlapskou. A já chci mít prostě v autě vedle sebe dva chlapy. Je mi to pohodlnější, můžu na ně řvát, jsem na ně i zlejší. Přitom my v posádce nakonec vždycky nějaké holky měli. A vždycky to podle mého bylo komplikovanější, než kdyby tam nebyly. Někdo se do někoho zamiluje, někdo někoho nemá rád. Já to ale nakonec bral tak, že ty případné komplikace budou dobré pro film.

Tady je třeba něco přiznat. Poprvé v kariéře se mi povedlo ztratit nahrávku rozhovoru, a tak jsme museli rozhovor opakovat. Mezitím došlo na Facebooku k přestřelce mezi Přibáněm a feministkami právě kvůli tomu, co zmiňuje v této odpovědi. Bylo zajímavé vidět, jak to, co Přibáň říká v této odpovědi a je na první pohled celkem logické, dokáže v dnešní době některé lidi rozpálit doběla.

16. Kolik z trabantů zůstalo po cestách původního?

Tak 80 procent. Ony se mění pořád ty samé části. Motory jsou čtvrté, ale jinak měníme brzdy, poloosy, zavěšení… Ale to je tak dvacet procent toho auta. Zbytek zůstává. Třeba převodovky jsou původní, ty by utáhly i motor patnáctistovku. V Austrálii teď už byl ale problém, že nám poprvé začala praskat karoserie. Ona není celá z plastu, rám je kovový a už to nevydržel úplně.

17. Co jsi se dozvěděl na cestách o Češích jako národu?

Zjistil jsem, že jsme fakt celkem otrávení ve srovnání s jinými národy. Což je škoda. Máme se dobře, žijeme na docela šikovném místě. Máme v sobě, myslím, dobrý mix Slovanů a Germánů. Takže nejsme takoví magoři jako řekněme Poláci a nejsme tak pintlich jako Němci nebo Rakušáci. Což je podle mě dobrá kombinace.

18. Jaké auto vlastníš?

Oktávku 1,9 TDi. Super auto, spolehlivý dříč. Mám ji rád.

19. Jaké auto bys chtěl vlastnit?

Hromadu. Ale na cestu bych chtěl Forda T, to úplně první sériově vyráběné auto. Přišlo by mi skvělé s ním někam jet, protože to auto je ultimátní off-road. To auto bylo navržené pro cesty, po kterých jezdili koně, takže má neuvěřitelnou terénní prostupnost. Bohužel je tak drahé, že by to asi nešlo.

20. Jak moc otravné je během cesty natáčet?

Příšerně. Ale mě to baví. Bohužel si kvůli tomu neužiju tu cestu. Normální člověk jede, koukne z okna, vidí hezký západ slunce, pokochá se a jede dál. Já musím zastavit, vymyslet, jak tam přejedeme, najít místo a záběr, všechny nahnat do záběru, projet to a ještě dávat pozor, aby se to stihlo, než to slunce zapadne úplně. Takže ty nejidyličtější záběry jsou většinou největší stres. Na druhou stranu díky tomu záběru občas zastavíš u věcí, které bys při běžné cestě jinak minul. Což je fajn.

21. Co si myslíš, když vidíš v televizi původní český cestopis?

Já myslím, že se to zlepšuje. Možná je to naše zásluha, ale najednou je víc cestopisů, které nejsou jen o statických záběrech a procítěném čteném komentáři, ale o tom, že v nich někdo něco zažívá. Cestopis byl vždycky subjektivní, byl to zápis z cesty.

22. Inspirovali jste hodně lidí. Po světě teď jezdí v embéčkách, na motorkách, na kolech. Jak vidíš tyhle cestovatele?

Cyklisti jezdili i dřív. Ale jinak jsem rád. Protože my jsme chtěli ukázat, že to jde. Do roku 2006 to lidi dávali jen s Land Roverem nebo něčím podobným. Což je divné, protože nikdo z českých cestovatelů nejezdil off-roadem. Hanzelka a Zikmund jezdili na dnešní poměry superbem, kdybys tu jejich tatru měl dnes napasovat do nějaké kategorie.

Přibáň nemá problém s věcí, která už má parametry vlny. Lidé jezdí na stále absurdnější místa stále absurdnějšími přibližovadly.

23. Chtěl jsi během cesty někomu ublížit?

Ne. Já se vyřvu, ale to je všechno. Navíc já jsem většinou všude o hlavu větší než místní, takže to stačí.

24. Jak by vypadala tvoje ideální dovolená?

Někam do drahého hotelu. Jak jsem říkal. Tyhle expedice jsou práce. Odpočívat bych chtěl jinak.

25. Jsi crowdfundingový rekordman. Co bys mi poradil jako tipy na dobrou crowdfundingovou kampaň?

Musíš mít příběh. A pak za tím lidé půjdou. Spousta lidí si dneska myslí, že crowdfunding jim vždycky sežene prachy − nesežene.

26. Jak se dozvíš něco o zemi, kterou projíždíš, když pořád točíš?

Kontakt s lidmi. Na to je trabant opravdu skvělý. Lidi k tomu přijdou, koukají na to, smějou se. To se ti s jiným autem nestane. Navíc nám se pořád něco rozbíjí a po cestě to vždycky opravujeme. Ale auta fungují na sociální interakci spolehlivě. Já říkám, že je to jako se psem. "Dobrý den slečno, vy máte krásného pejska, můžu si vás pohladit?"

27. Rodina, nebo cestování?

Já to beru tak, že kdybych nedělal tyhle věci, tak bych byl doma otrávený a nefungovalo by to. Mám dceru Anežku, která už si zvykla, že tatínek občas někam zmizí a občas je v televizi.

Přibáň žije s Dominikou Gawliczkovou, která s ním byla na poslední výpravě a nyní je sama na cestě motorkou po Jižní Americe.

28. Jak cestování ovlivňuje sexuální život?

Já nevím. Já jsem na těch cestách vůbec… vlastně až teď, když jsme tam byli s Dominikou, tak to bylo možné. Jinak ale na to nemám absolutně náladu. Já jsem rád, že vypadnu a dají mi všichni pokoj. Přišlo mi, že kluci tam občas někde měli nějaký malý úspěch.

29. Jak často máš na cestách strach?

Vůbec. Ale teď jak jsem měl s sebou Dominiku, tak jsem se bál o ni. Když byla nemocná nebo když jela na motorce. To se mi nikdy předtím nestalo. Jednou jsem se bál, že nám v Pacifiku odplujou auta do moře.

30. Čím budeš jezdit po trabantech?

Nevím, na něco přijdu.

Dan Přibáň hovoří s Luďkem Staňkem.

Foto: Michal Ureš

31. Kam bys nikdy nejel?