TRENDY V UMĚNÍ: Pět míst v Česku, kde umění a architektura fungují v dokonalé harmonii

V kunsthistorii existuje jedno zvláštní slovo: gesamtkunstwerk. Označuje takové dílo, které v sobě spojuje různé formy umění a vytváří jeden dokonalý celek. A právě tohle slovo se mi neodbytně dere na mysl v souvislosti s místy, na která vás teď vezmu. Jsou to místa, kde se architektura prolíná s výtvarným uměním a někdy i s uměním přírody. Zákoutí, která vás vytrhnou ze všedního dne, když si zrovna zkracujete cestu městem. Interiéry, které přinášejí inspirativní zkušenost, jak se dá žít s uměním.

Tady občas úplně ztratíte pojem o tom, kde architektura končí a umění začíná.

White Gallery: umělecká oáza u Litomyšle

Zcela mimo pozornost davů, na okraji vesničky Osík u Litomyšle, se za oponou vzrostlých stromů a obkroužená meandrem místního potůčku skrývá White Gallery: mimořádně vydařená ukázka toho, jak může architektura žít v harmonii s uměním. White Gallery vznikla za účelem uchování celoživotního díla místní výtvarnice Ludmily Jandové. Jádro galerie proto tvoří drobný, ale do posledního detailu promyšlený depozitář, kolem něhož vznikl částečně prosklený výstavní prostor. V něm není ani zdaleka prostor jen pro Jandovou, pořádají se tu výstavy převážně současného umění.

Za projektem, který na první pohled připomíná kultovní modernistické stavby, stojí syn zmíněné umělkyně Martin Janda. A u White Gallery neskončil – hned naproti ní nedávno vybudoval černou protiváhu, experimentální betonový Black Atelier. Tenhle litomyšlský jin a jang rozhodně stojí za návštěvu.

Galerie Ferdinanda Baumanna: umění ve vitríně

O pražských pasážích toho bylo napsáno i řečeno mnoho. A je to dobře, protože tento fenomén si tu pozornost jednoznačně zaslouží. Prostory na pomezí interiéru a exteriéru, skrytá bludiště zkratek, kterými obvykle jen probíháme, jsou pro naše hlavní město typické. O to větší je moment překvapení, když letmo zvedneme oči na vitrínu ve Štěpánské pasáži, ze které se v posledních letech stala svébytná kulturní instituce.

Spojení funkcionalismu se současnou výtvarnou scénou funguje výborně a vzájemně si velmi svědčí. Podlouhlá vitrína ohraničená oválným chromovým rámem je důmyslným průhledem do světa umění. Prostor za sklem se každou výstavou promění, někdy pracuje s okolní architekturou, někdy se na ní stává zcela nezávislým, jednou v něm visí klasická malba, jindy se v něm odehrává site-specific instalace. Až budete příště probíhat ze Smeček do Štěpánské, zastavte se na chvilku, nebudete litovat.

Chateau Třebešice: není zámek jako zámek

Když se řekne umění na zámku, asi si představíte rodové portréty, malované klenby, možná sem tam nějakou tu krajinku. V naprosté většině případů byste sice nebyli daleko od pravdy, zato v Třebešicích byste se ale asi hodně divili. Tento renesanční zámeček patří totiž dvěma mecenášům umění, Albertu di Stefanovi a Eugeniu Percossimu. V zámku žijí a už roky do něj systematicky zvou současné české i zahraniční umělce na tvůrčí pobyty. Během nich vznikají umělecké díla, která už na zámku zůstávají, postupně rozšiřují místní sbírku a zaplavují tu nejen jednotlivé místnosti, ale i okolní zahrady. Prostor, který je z větší části přístupný veřejnosti, je tak učebnicovým příkladem toho, že umění dokáže komunikovat napříč staletími, i toho, jak lze s uměním sdílet domácnost.

Zdeněk Sýkora: zamlžená mozaika v Jindřišské

Speciálním případem spojení architektury a umění jsou realizace Zdeňka Sýkory, od výduchů Letenského tunelu přes nadčasové velkoformátové malby až po chodník v nizozemském Gorinchemu. Dnes vám ale připomenu jednu realizaci, která žije trochu ve stínu, nebo spíš v mlžném kuchyňském oparu. Jedná se o nástěnnou mozaiku, kterou najdete v asijském bistru v Jindřišské ulici. Jak správně tušíte, původně měla trochu jiné vyznění.

Vytvořena byla na konci 60. let pro podloubí navazující na pasáž pod Václavským náměstím. Podobně jako většina Sýkorových děl vznikla pomocí kombinatorických vzorců, které určovaly rozmístění jednotlivých segmentů. Touto metodou Sýkora poskládal černobílé půlkruhové tvary tak, aby mozaika fungovala při pohledu zblízka i s odstupem. Z podloubí ale po letech vznikl komerční prostor, z pohledové stěny jsou najednou dvě patra, mozaika byla v polovině přepažena a plní v podstatě roli kuchyňské dlažby. Snadno se shodneme na tom, že to není ideální osud uměleckého díla a že právě jeho splynutí s architekturou bylo navzdory autorovu konceptu silně narušeno. Utěšuje mě ale myšlenka, že mozaika je zachována. Čas od času si k ní zajdu na nudle a těším se na dobu, kdy jí bude navrácena sláva. Věřím totiž, že ten čas ještě přijde.

Filla v Mánesu: při obědě hleďte vzhůru

Pražský Mánes je jedna z mála budov v Česku, které vznikly přímo za účelem výstavní síně, a její architekt Otakar Novotný měl proto umění intenzivně na mysli už v době, kdy stavbu navrhoval. Vytvořil naprosto nadčasovou budovu, kde se čistá funkcionalistická architektura prolíná hned se dvěma živly: s protékající řekou Vltavou, ve které stavba kotví své základy, i s dobovým výtvarným uměním.

Kromě velkorysých výstavních síní mělo být umění i trvalou součástí interiéru. Na stropě francouzské restaurace s výhledem na řeku totiž vznikla série nástěnných fresek, které pro tyto účely vytvořil ve 30. letech Emil Filla, jeden z našich nejvýznamnějších modernistů. Jedná se o několik výjevů samostatně umístněných v jednotlivých segmentech stropu. Každá freska je jiná, od typických fillovských zátiší až po stylizované zobrazení samotné budovy Mánes. Filla tak dokázal vytvořit vlastní verzi nástropních maleb, samostatné kapitoly dějin umění, kterou dobře známe především z renesančních a barokních chrámů i zámků. Mánes je bez diskuse jedna z našich nejpovedenějších staveb minulého století. Škoda jen, že po nedávné rekonstrukci už se do něj umění nevrátilo. Ale o tom třeba někdy jindy.

Valérie Dvořáková

Art specialistka J&T Banky a kurátorka Galerie Magnus Art. Ve světě umění se profesně pohybuje přes deset let. Vystudovala dějiny umění a arts management, pracovala v několika soukromých galeriích, v aukční síni i uměleckém start-upu a je také autorkou knihy Kurátor: Průvodce uměním v Praze. Dlouhodobě se zabývá trhem s moderním a současným uměním. Své znalosti a zkušenosti zúročuje i v rámci služby Art Servis J&T Banky, kde se zaměřuje na poradenství v oblasti investic do umění či na budování soukromých sbírek umění. Neustále proto objevuje nové umělce, sleduje aktuální trendy a zprávy z trhu a své nadšení pro umění ráda předává dál.