Arthouse Hejtmánek je plný umění, rodinné atmosféry a láká na oblíbené aukce pod širým nebem

Jedinečnou atmosféru tohoto místa pocítíte už po prvních krocích, sejdete po schůdcích přes chodníček, kolem soch vystavených v trávě až do otevřeného prostoru proskleného ateliéru, kde vás hned zaujmou dřevěné madony ze 14. století či dvoumetrový obraz Bílé město od Jaroslava Paura.

Tohle mimořádné místo daleko od ruchu velkoměsta tu vytvořil Tomáš Hejtmánek se svou manželkou Marií a věnovali ho umění, stejně jako celý svůj život. A protože jejich galerie je pro ně srdcovou záležitostí, vtiskli jí i své jméno a úplně přirozeně si sem našly cestu také jejich děti. Tedy ze čtyř potomků tady momentálně pracuje syn Tomáš a dcera Laura.

V Arthouse Hejtmánek právě probíhá předaukční výstava, která vyvrcholí 4. června tradiční Zahradní aukcí, na niž se pravidelně sjíždějí sběratelé a milovníci umění z celého Česka i ze zahraničí. Mezi dvěma stovkami položek jsou skvosty gotického umění i starožitný nábytek. Největším tahákem letošního ročníku je přitom vysoce imaginativní obraz Elsinor V od ikony české avantgardy Františka Muziky s vyvolávací cenou 4,5 milionu korun.

Kreativní laboratoř. Ve studiu Krištofa Kintery se restauruje, svařuje, natírá, montuje, řeže, pájí, lakuje...

22. 5. 2026 ▪ 4 min. čtení

Dům ze 17. století v klidné části Prahy koupili Hejtmánkovi na konci osmdesátých let společně s rodiči. Původně měl sloužit jako jejich rodinný dům, kde budou žít. Nakonec se z něj ale stalo ideální místo pro jejich vlastní galerii, která může žít vlastním životem, kde mají kanceláře a kde se setkávají se sběrateli.

Arthouse Hejtmánek založili v roce 2012 a po vzoru velkých aukčních síní Sotheby’s a Christie’s začali pořádat umělecké dražby, tak jak si už jako mladí vysnili. Nejprve v historických prostorách pražských paláců, posledních deset let ale už tady, v Bubenči. „Po všech těch palácích jsme to jednou zkusili tady na zahradě a fungovalo to, lidem se to líbilo,“ říká Tomáš Hejtmánek starší.

„Od dob, kdy se otevřela železná opona, jsme s radostí vyjížděli pozorovat aukce do zahraničí, do Nizozemska, Anglie, Švýcarska, Paříže, a někdy jsme i sami dražili, buď pro sebe, nebo pro naše sběratele,“ vzpomíná s tím, že jim tenkrát bylo líto, že aukční trh doma nebyl nijak výrazný. „A tak jsme se do toho pustili sami. Začínali jsme s jednou aukcí ročně a teď už děláme čtyři, z toho dvě živé a dvě online.“

Podobně jako na seznamu aukčních položek se i tady v samotném prostoru mísí staré umění se současným a starožitný nábytek s moderním designem s uměleckou duší – ten pohled na design sem přinesla Marie Hejtmánková, která pro galerii před lety objevila třeba skleněné objekty, stolky od Johana Pertla. „Baví mě to kombinovat. S manželem žijeme v podobném stylu, a tak i naše děti vyrostly ve starožitnostech kombinovaných s moderními věcmi,“ vysvětluje spoluzakladatelka galerie.

Nemoc sběratelství

Marie pochází od Českých Budějovic, Tomáš vyrůstal v pražské rodině na Vinohradech a na Malé Straně. Seznámili se na střední grafické škole v Hellichově ulici, ona byla o rok mladší, oba ale studovali obor restaurátorství. A od té doby jsou prý neustále spolu. „Je to už čtyřicet let, připadá nám to ale, jako kdyby to bylo nedávno,“ směje se.

Oba žili v rodinách, kde umění nebylo cizí slovo. Marie si dodnes pamatuje na první sběratelský kousek, míšeňský porcelán, který se jí líbil už od dětství. „Věnovala mi ho moje prateta, já jsem měla porcelánky vždycky ráda a strýc z Prahy měl velkou sbírku míšeňského porcelánu,“ popisuje. Tomáš zase své první dílo dostal od babičky, malou sošku od Jaroslava Horejce – a dnes je jeho největším sběratelem. „Je jen málo věcí, které od něj nemám. A něco mít ani nemůžu, protože to je ve sbírce Národní galerie,“ přiznává. Tu opravdovou sběratelskou vášeň v sobě Tomáš Hejtmánek objevil až posléze, když jako kluk procházel během tzv. železných nedělí na Malé Straně, kde žil, nejrůznější železné předměty, co chtěli lidé vyhodit. „Tam jsem asi dostal nemoc sběratelství a začal sbírat všechno možné!“

Na první umělecký kousek vzpomínají i jejich děti. „Já jsem od dědy k 14. narozeninám dostala sošku od Vincence Vinglera, dřevěnou opičku. Následně jsem dostala ještě několik Vinglerových zvířátek k různým příležitostem – pomalu mi vzniká sbírka,“ vzpomíná Laura.

Ze sběrného dvora do aukce

Díla do aukcí Hejtmánkovi získávají od sběratelů, kteří pracují se svou sbírkou a dost často se na ně obrací také vyřizovatelé pozůstalostí, z devadesáti procent to jsou ale prý pro ně nepoužitelné věci. „Týdně vyřizuju stovky e‑mailů s nabídkami. Člověk se tím musí probrat, ohodnotit, je to obrovská selekce. Přece jenom nejsme vetešnictví,“ podotkne Laura s tím, že občas se hlavně v té střední kategorii do pár set tisíc jako zázrakem objeví díla, která do aukce zařadí. Na ty milionové obrazy už musí mít s prodejci vybudovaný osobní vztah.

„Někdy se zničehonic najde nějaká zapomenutá sbírka. Například nás oslovili z Králova Dvora – desítky let po smrti malíře a architekta Josefa Kotrby, tam na půdě objevili přes čtyři sta jeho obrazů. Podobný příběh má i tento Paur, město na plátně – ten skončil ve sběrném dvoře. Pršelo na něj, byl celý zkroucený a ten pán nálezce nám ho přinesl, ať se na to koukneme, že chtěl použít aspoň to plátno a nechat ho přemalovat, ale vidí tam podpis autora. A protože jsme restaurátoři a máme vlastní dílnu, tak jsme obraz vyrovnali, vyčistili a teď se na něj podívejte. Je krásný,“ vypráví Tomáš Hejtmánek.

Právě takové objevování autorů je baví. Díky letitým zkušenostem dokážou rozeznat kvalitní umění a často tráví dny prohledáváním archivních záznamů a katalogů a dobových fotografií a článků, aby dokázali obraz zařadit. Nebo potvrdit jeho pravost. „Ty známější věci člověk hned identifikuje, pokud ale není dílo značené, je to o dost složitější. V tu chvíli se obracíme na odborníky tady u nás i v zahraničí. Neexistuje člověk, který by věděl všechno o všem,“ říká upřímně Hejtmánek.

„Ale stalo se nám taky naopak to, že jsme měli v aukci jednoho italského autora, kterého jsme moc neznali, ale podle techniky jsme poznali, že to je skvělé dílo. Začínali jsme na pár tisících korun a konečná částka se vyšplhala na milion. Koupil ho znalec a sběratel tohoto autora!“

Ve svém domě umění se však soustřeďují hlavně na české umění. A když se vyskytnou pochybnosti o pravosti, řídí se restaurátorskými zprávami, chemicko‑technologickými rozbory, kunsthistorickými posudky od odborníků na autora nebo na období. „Bohužel trh je přesycený falešnými věcmi. Jsou autoři, u kterých víme, že vznikly vyloženě padělatelské dílny na jejich díla, a u těch jsme obzvláště opatrní. Jsou to ta nejznámější jména, jako např. Štyrský, Filla, Zrzavý, Špála, Kupka, a u těch jsme a priori obzvláště opatrní!“ zdůrazňuje s vážnou tváří Hejtmánek. „Když jsme do toho našeho domu umění vložili svoje jméno, musíme udělat maximum a za naší expertizou si stojíme. A naši sběratelé, se kterými máme dlouhodobé vztahy, nám věří.“

Rodinná záležitost

Vybudovat si se sběrateli pevný vztah trvá několik let. Neustále k nim prý také přicházejí noví, často mladší generace, které umění zajímá a teprve si zakládají sbírku. „Samozřejmě jsou i sběratelé investoři, ale když někdo chce radu, vždycky říkám, ať nakupují srdcem. Nechcete se přece koukat pak na něco, co se vám nelíbí,“ tvrdí Hejtmánek. Vedle staršího umění má on sám rád i současnou českou scénu a za některými autory se pravidelně vydává. „Třeba kousek od nás má ateliér Krištof Kintera, ten je hodně kreativní, to mě baví. A pak mám takovou svoji úchylku, a to jsou rámy. Když se mi nelíbí rám obrazu a vidím ho v jiném, tak ho vyměním. Mám ve skladu spoustu rámů a v dílně se mnou pracují řezbáři a kromě restaurování vyrábíme třeba i repliky historických rámů.“

Oproti tomu děti Hejtmánkových láká především staré umění, a to i v minimalistickém interiéru. „U sebe v bytě mám bohužel omezené prostory. Místo věnuji hlavně tomu starému umění. Baví mě 16. století, manýrismus a pak by bylo hezké jít dál do gotiky, kdyby na to člověk finančně stačil,“ poznamenává Tomáš Hejtmánek mladší, který v galerii pomáhá řídit celý její chod a ukazuje na dřevěné sošky madony, které mají v nadcházející aukci. „Kvalita starého umění je v současné době finančně podhodnocená. Co před dvaceti lety stálo půl milionu, to dnes stojí 150 až 200 tisíc. A může za to poptávka. Takže za mě, kdybych si něco v současnosti kupoval, bude to staré umění,“ připouští.

„Stejně tak já se obracím spíše ke staršímu umění než tomu současnému. Vždycky mě například zajímal a bavil symbolismus. Možná proto, že je spojený s nevědomím, tajemstvím a duchovním rozměrem. To mě vždycky přitahovalo. Mám ráda i období secese a její dekorativnost, ale jak říká bratr, jde to napříč všemi obdobími – nedokážu jmenovat jen jednoho konkrétního autora, každý měl své období, kdy se mi jeho tvorba líbila, a období, kdy třeba méně,“ přemýšlí Laura nahlas. „Ale ano, jsem spíš staromilec – vypíchla bych přelom 19. a 20. století. I když celé 20. století je pro mě fascinující tím, co se v umění stihlo odehrát.“

Hlavní činitelé rodinného programu

Střet pohledů dvou generací uvnitř firmy berou přitom oba potomci jako přirozenou součást vývoje. Mladá generace má trochu jiný pohled na výstavy a „některé věci by si představovali dělat trochu jinak“. „Realita je taková, že jsme dvě různé generace, které mají jiné zkušenosti. Někdo k tomu přistupuje víc pragmaticky, někdo zase více srdcem. Tady vždycky bude nějaký konflikt, který nás ale vždycky někam posune. Důležité je zachovat si vzájemné respektování toho světa, který si každý z nás nese,“ říká syn Tomáš.

Navíc se on i jeho sestra věnují i dalším aktivitám a práce v rodinné galerii není jejich jediným motorem. Tomáše odmalička baví architektura a tento zájem uplatňuje jako laický stavební dozor. „Dotýkám se tak architektury v praxi, což je pro mě důležitější než jen samotná abstraktní představa, jak by mohla vypadat. Vidíte dosažení toho výsledku i celý proces. Není to přitom vzdálení se tomu, co děláme zde v galerii – architektura výstavy. Například výstava Fragmenty paměti na Pražském hradě je výsledkem spolupráce kunsthistorika Jiřího Fajta s architektem Josefem Pleskotem,“ vysvětluje Tomáš mladší.

„Všichni jsme si našli svoji linku v umění, každý jinou. Já jsem šla cestou edukace a arteterapie, momentálně jsem v psychoterapeutickém výcviku. Nejmladší bratr studuje v Nizozemsku obor, který je ekvivalentem art managementu. A třetí bratr vystudoval grafický design – teď se ale rozhodl, že bude pracovat v gastronomii,“ doplňuje za zbývající sourozence Laura.

Jestli budou pokračovat v rodinné tradici vedení galerie, se prý uvidí. A o tom nahradit otce, který je hlavní tváří Atrhouse Hejtmánek, a navíc zkušeným mistrem restaurátorského řemesla, v tuto chvíli nepřemýšlí. „Myslím si, že se toho ale někdo z nás určitě chytne. Tomáš má k tomu dobře našlápnuto. Ráda v galerii pomáhám. Do budoucna bych zde chtěla více rozvíjet svou oblast zájmu,“ připouští Laura. „To je ta liberální výchova našich rodičů, nic není nastavené definitivně, naopak je to otevřené pro všechny a každý si tu svou cestu hledá.“

Všichni čtyři se ale shodují, že i když je to občas náročné – v dobrém i zlém –, v jejich případě všechno začíná a končí rodinou. A to i proto, že všichni stále žijí pod jednou střechou, i když každý ve svém bytě. „O víkendu se všichni scházíme, zveme i babičky, a vaříme a jsme spolu u jednou velkého stolu. To se nemění,“ usmívá se Marie. „Tohle si chceme zachovat, spolu se bavit.“ „Celé to má rodinný charakter, který ale definují dva hlavní činitelé toho programu,“ shrne na závěr syn Tomáš s pobaveným, ale upřímným pohledem na své rodiče.