O štěstí a 43 veteránech. Motorová story jménem Oldtimer Express, která letos dojela z Prahy až do Athén

Člověk se prý nemá moc těšit. Aby nebyl zklamaný, aby se nepřihodilo něco špatného. Nesouhlasím. Pokud by se člověk pořekadla držel, měl by život zábavný jak Vídeň o půlnoci a plochý jak Holandsko. Takže jsem se těšil. A moc. Oldtimer Express je akce nadšenců do starých vozů, dobrodruhů a také českého byznysu, který snídá benzin, večeří elektřinu roztáčející kola moderních aut a preferuje život a pohyb před ustrnutím. Proto mu patří partnerství magazínu PročNe.

Letos jeho hlavní organizátor Josef Zajíček, majitel značky hodinek Robot a Mosteckého autodromu, zavelel k cestě do Athén. V roce olympiády v Paříži sympatický cíl a také 2500 kilometrů, které dělily 43 posádek startujících z pražského Technického muzea od Řecka. Smyslem závodu je dojet. Vydržet. Pokračovat i po stovkách kilometrů denně, občas zatnout zuby, často opravovat a hlavně si nonstop užívat kouzla veteránů v místech, o nichž se vám ani nesnilo, že se s nimi jednou podíváte. Nejde o rychlost, jde o prožitek.

A těch bylo letos opravdu hodně: 520 dvacet kilometrů v první etapě okolo Krumlova až do Klagenfurtu, ve druhém dni průjezd průsmykem Loibl, kdy veterány vyšplhaly do 1067 metrů nad mořem a v chladiči Mini Cooperu byla vařící pára místo vody, a to celé následované večerní jízdou pravidelnosti na závodním okruhu Grobnik kousek od Rijeky. Ten byl na pár hodin jen a pouze Oldtimeru.

Istanbul? PročNe!

9. 7. 2023 ▪ 4 min. čtení

Třetí den se jelo dál. Přejezd celého Chorvatska a také stará Makarská, kde kombinace jedoucí kolony Trabant, škodovka, osmdesátkové Porsche a Mercedes znovu kreslila atmosféru předrevolučních let, kdy se tady potkával Západ s Východem. Zdejší pobřeží bylo často místem znovu setkávání celých rodin rozbitých železnou oponou a přijíždějící auta byla tehdy na první pohled symbolem, jak se komu na každé její straně daří. 

Ráno další start za Dubrovníkem, Černá Hora, trajektem přes Boku Kotorskou, rychle do Albánie a pak znovu do unie, do Řecka. To vše v jednom dni, přes 600 kilometrů vymlácenými silnicemi, krásnými vyhlídkami, překvapivě dobrými dálnicemi v Albánii a kličkovanou mezi zvědavými policisty. Ti se částečně kochali starými vozy, částečně vybírali zákeřným měřením po dvacetieurovkách na lepší živobytí. A že jim bylo mnohými účastníky přáno.

Když se čas zpomalí

A teď si představte, že tohle všechno absolvujete s osmdesátkou stejně smýšlejících nadšenců. Každý večer nad zaslouženou sklenkou probíráte koně, koníky, náhradní díly a jak vám „to dneska táhlo“, a navíc tam sedíte s partou mechaniků pod taktovkou Tomáše Tochtara, kteří předvádějí šest dní cesty eskamotérské kousky. Když například za jednu noc vymění přetažené brzdy na hipísácké dodávce VW T1 Bully, vyčistí nádrž a karburátor v Tatře 603, opraví spojku v Porsche 911 a ještě si stačí dát pár hodin spánku, aby druhý den mohli začít nanovo. Auta, závady a postavy dosazujte libovolně, jejich služby nepotřebovali opravdu jen ti nejpřipravenější, či chcete‑li nejšťastnější jedinci.

Což mě přivádí k tomu, že svou Škodu 110R Coupé po dědovi jsem letos připravoval opravdu poctivě. Přetěsněný karburátor, nový rozdělovač, jarní ladění u dvorního mechanika. Byla v o moc lepším stavu než loni, kdy jsme s ní na prvním ročníku Oldtimer Expressu dojeli až do Istanbulu. A také běžela skvěle. Přes jižní Čechy, Linec, Vysoké Taury až k Wörthersee. Plynule šla do otáček, občas trochu klasického přehřívání v kopcích (starší ročníky dobře vědí, že stačí pustit topení), nové pneumatiky spokojeně odvalovaly rakouský, slovinský a nakonec i chorvatský asfalt.

Jenže přišla smůla. Nebo možná štěstí. Asi mix obojího. Jeli jsme před Splitem po prázdné chorvatské dálnici, necelých devadesát v pravém pruhu, slunce nad hlavou, škodovácký motor spokojeně duněl. A pak se čas zpomalil. Rána, pískající pneumatiky, pach spálené gumy. Hodiny na dálnici a konečná v levém pruhu. Rychle z auta ven, benzin teče na silnici. Mladá Chorvatka usnula za volantem a v plné rychlosti nás nabourala zezadu. Do zpětného zrcátka koukám co pár vteřin, ale teď jsem ji neviděl. Pověstná rána z čistého nebe.

Ať to zkrátím. Všichni jsme nakonec v pořádku, i když erku chybí třetina do délky, takže jsme ho letos do cíle opravdu nedostali. Jenže víte co. Don’t give up. Auto už je zpátky v Česku a bude se opravovat. A těším se na další ročníky Oldtimeru, i když třeba nepojedu. Lepší je mít totiž zážitek, partu, směr, cestu před sebou a ostatní problémy za hlavou než ustrnulé naleštěné auto v garáži. Zkuste to někdy taky. Vyjet, vyběhnout, vyjít a prostě se jen držet své cesty. Už se zase těším.