Vizuální epos o Amerikánce. Viktor Tauš v upřímném rozhovoru o svém životním filmu, drogách i dopise, který ho zachránil

Poslední týdny strávil Viktor Tauš na cestách. Lítal mezi střižnou, producenty a zvukovou postprodukcí, Varšava, Paříž, Praha, Krakov, Praha. Uletělo mu několik letadel, musel ale dokončit svůj životní film. Výpravný vizuální epos vystavěný na pravdivých vzpomínkách jedné dívenky bez domova, která se nenechala zlomit. Říkali ji Amerikánka a seznámili se v době, kdy oba žili na ulici. On od té chvíle toužil její příběh plný barevných obrazů vyprávět. Teď v květnu bude mít po pětadvaceti letech premiéru a chce být víc než jen filmem. Chce rozproudit celospolečenskou debatu kolem desítky let téměř nezměněné legislativy fungování dětských domovů. Protože, jak autor zdůrazňuje, tam venku, za zdmi děcáku, na ty děti čeká tvrdý střet s realitou, na který je současný systém nedokáže připravit. A to by mělo zajímat nás všechny.

Taušův život zásadně ovlivnil alkohol (nepřímo) a drogy a filmy (přímo). A také tři lidé – Amerikánka, jeho učitel Boris Hybner a pak tatínek inženýr, o kterém se během našeho rozhovoru několikrát s láskou a obdivem v hlase rozpovídá. „Tatínek byl velikán. Miloval nás, ale k ničemu nevedl. Řekl mi jen, ať si najdu něco, co budu chtít v životě dělat. Co budu milovat. Všechny základní věci do života jsem tak objevoval až skrze dlouho odkládanou zkušenost.“

Každý všední den vstává ve 4:56. Má rád postupky, a když vidí na displeji číslovky, jak jdou hezky za sebou, je spokojený. V šest hodin už je připravený v tělocvičně SK Boxing Praha, kde mu začíná hodinový trénink. A protože sem chodí víc než rok, čeká ho brzy první zápas. „Trenér mi nedal na výběr, prý mám natrénováno a musím,“ směje se. Cestou z tréninku se vždycky zastaví ještě v oblíbené kavárně na Pohořelci pro ranní kávu, která ve skutečnosti je kakao s rýžovým mlékem, neslazené a s jedním shotem espressa. „Potom jdu domů, kde mám zhruba hodinu a půl pro sebe, než začne zvonit telefon a maily… Začátek dne.“ O víkendu necvičí, regeneruje, protože v padesáti letech to už prý potřebuje.