Sláva? Není o co stát. Nejdůležitější je tvůrčí svoboda, říká Markéta Irglová

V západním cípu Reykjavíku, u pobřeží severního Atlantiku, stojí nenápadný dům. Zvenku se nijak zvlášť neliší od ostatních v okolí. V jeho srdci, velké místnosti s ještě většími okny, odkud dohlédnete na monumentální skaliska, která se tyčí na druhé straně zálivu, stojí úchvatné piano značky Steinway model B. V rohu na polici pak ve slunečním světle hází na zeď prasátka zlatá soška Oscara. „Tady skládám i čerpám inspiraci,“ říká jeho hrdá majitelka.

Markéta Irglová je zřejmě ten nejlepší český import, jaký si tato malá ostrovní země proslulá vysokou koncentrací kvalitních hudebníků mohla přát. A zároveň je dost možná nejúspěšnější českou zpěvačkou současnosti. Vítá nás ve dveřích s milým úsměvem, spolu se svým manželem Sturlou Miem Thórissonem. Pohostí nás horkým čajem a vzápětí se pouštějí do vyprávění. Jejich seznámení bylo podobně osudové jako většina těch, která formovala Markétinu dosavadní kariéru. Poznali se před více než deseti lety, když Irglová přiletěla na Island nahrávat svou druhou sólovou desku Muna – do studia Miova staršího bratra. Od té doby bez sebe nedají ránu a společně tvoří hudbu tak, jak to oba umí nejlépe, s absolutním nasazením a s láskou.