Žena a medvěd. Rozhovor s umělkyní ze Slovenska, která maluje nahé ženy a prorazila ve světě

Sama je svým námětem, je protagonistkou vlastních vytvořených dramat, v nichž se s tajemným medvědem navzájem pozorují, provokují a prohazují si role ve snaze o symbiózu. Maluje nahé ženy, ty však nikdy nemají čistě sexuální tón; obnažením spíše otvírá komunikaci. A stejně barvitě a intuitivně Katarina Janečková Walshe propojuje svůj život v obraze i realitě. Hranice jsou pro ni jen místem, kam se ještě nedostala.

Studovala Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě, na soutěži ve wakeboardingu v Thajsku potkala svého budoucího manžela Roberta a přestěhovala se za ním do jeho rodného Corpus Christi v Texasu. Život sebevědomé Evropanky ve městě na břehu Mexického zálivu se přímo odráží v její tvorbě. Stejně jako její vlastní myšlenky a pocity.

Jste aktivní a inspirativní umělkyně, z čeho nejvíce čerpáte energii?

Tím, že jsem se ocitla v Texasu, kam jsem se přestěhovala za svým manželem, musela jsem inspiraci i energii najít v sobě samé. Zkoumat své myšlenkové pochody, problémy a být k sobě ještě upřímnější, než kdybych pokračovala v životě, na který jsem byla do té doby zvyklá. Předtím totiž přicházela inspirace i energie zvenčí. V Evropě jsem se socializovala, potkávala se s inspirativními lidmi, život v Corpus Christi mě ale vytrhl z mé komfortní zóny. Jsem tady víc sama se sebou, proto je ta inspirace interní. Je to takový začarovaný kruh v dobrém. Čím víc maluji, tím víc zkoumám, jak řeším různé věci. Toto poznávání skrze malbu mě nabíjí nejvíc. Motivuje mě třeba i moje dcera Alenka, chodící živel. Inspirace a energie jsou neomezené, nepotřebuji všechno vidět, je to ve mně. Možná to zní až zen‑buddhisticky… Vyrovnaný člověk ještě nejsem, ale mám pocit, že se k tomu malbou propracovávám.

Do tvorby tedy vybíjíte své pocity a současně pro vás funguje jako zdroj energie…

Ano a občas to jsou problematické pocity. Frustrace ve vztahu nebo z mého postavení, z odlišnosti kultury. Když je mi něco cizí, seznamuji se s tím nebo si to přivlastňuji malbou. Až prostřednictvím tvorby jsem se tady začala cítit jako doma. Snažila jsem se tomu celému porozumět. Dobrým příkladem je obraz Dishwashing in Texas, kdy procházím frustrací z toho, že ta role je na mně, že to nádobí zase umývám já. A tím, že to vymaluju, se z toho najednou stane něco velmi cenného. Snažím se to vždy takto přetransformovat. Nádobí samozřejmě umýváme oba, je to spíš metafora.

Malba vám pomáhá vyrovnat se se stereotypy?

Je to dlouhodobý proces, ale už vím, jak jej uchopit. Malbou ten hněv transformuji v lásku a najednou zjistím, že v určitých situacích nemusí jít stereotypní chování proti nám. Vlastně mě to naučilo se někdy trochu některým rolím poddat, když to dává smysl. Snažím se k tomu celému přistupovat otevřeně. Když maluji žehlící kovboje nebo medvědy okukující ženu při praní prádla, je to častokrát myšleno jako kritika, ale laskavá. Mám pocit, že když si potom nad malbami s mužem sedneme a probíráme témata, která maluji, je to jako terapie. Malování představ a příběhů, které si při malbě vytvářím, podněcují hravost v realitě. Samozřejmě máme každý jiné východisko, ale v příbězích si to umíme přizpůsobit ke svým zkušenostem. Proto je i medvěd medvědem, aby nechával prostor divákově fantazii. Člověk si tam může dosadit kohokoliv.

Dal by se medvěd ve vaší tvorbě nazvat i jakýmsi spirituálním souputníkem?

To, co medvěd představuje, se mění s tím, co ve svém životě řeším. Velmi se to odvíjí od vztahu s mým manželem. Byl vychovaný v tom, že muž má být alfa samcem, držet emoce a svou pozici a nedávat najevo zranitelnost. A mě baví to v malbách otáčet, ukázat zranitelnost a tím najít tu možnost i v realitě. Objevuje se ale i medvěd ochránce, v některých obrazech je to můj otec. Určitě je to tedy někdo, kdo mě vede. Medvěd většinou vyzývá ženu, aby k sobě byla upřímná, nebo dořekne její příběh. Přestože je žena nahá, nikdy bych ji nechtěla objektivizovat, žena naopak snese i ten lačný mužský pohled a je stále sama sebou.

Většinou se setkáváme s principem, že muž loví ženu. Ve vašem příběhu ale spíš žena loví muže…

Ano, to je taková moje představa, kterou vyzývám mužské publikum. Například na jednom z mých obrazů medvěd na posedu sleduje tři ženy, které jsou dobře vyzbrojené a kamuflované v trávě. Jsou připravené na to nebýt obětí. Mají dalekohled a pozorují se navzájem. Nechávají si však prostor na to, jak to kdo cítí, a respektují se, což je dalším klíčem k porozumění.

Vzhledem k tomu, že objektem vaší tvorby jste vy sama, malujete vše, co vás napadne? Nebo aplikujete i nějakou autocenzuru?

Měla jsem hodně neshod s muži, včetně manžela, v tom, co se má nebo nemá zobrazovat. Všechna taková omezení potom znatelně uberou z autentičnosti a síly. Když jsem k sobě upřímná, má na mě malba naprosto očistný efekt, a pokud bych něco cenzurovala, tak se to ztratí. U některých obrazů se do toho zahloubám víc, u jiných méně, ale pokaždé se do toho snažím dát všechno, whatever it takes. Při malbě si totiž ani neuvědomuji, že to budu vystavovat a jestli se budu stydět, nebo ne. Maluji pro sebe. Jako umělci jsme zranitelní, ale zároveň mám často pocit, že čím víc se otevřeme, tím víc se otevřou i ti druzí, takže ta zranitelnost za to určitě stojí. Když se lidí nějaký můj obraz dotkne, je to pro mě největší kouzlo umění. Sama vnímám ten transcendentální pocit, když mě umění zasáhne.

Ve svém díle jste obrazně rozpustila hranice intimity, které jsou pro mnoho lidí těmi nejkrajnějšími. Co pro vás znamená překročení vlastních hranic?

Popravdě mám pocit, že tyto věci prožíváme všichni podobně. Všichni máme sex nebo intimní zážitky, takže ty hranice jsme si stanovili jen jako společnost. Co je na tom provokujícího, když to všichni stejně děláme? Já mám jen nějakou schopnost ty věci namalovat a přesně to taky dělám. Maluji věci, které v životě existují. Obsah nevytvářím já, ale život sám. Já ho pak jen přenáším na plátno. Ve dvaceti letech jsem vnímala sexualitu jako něco víc fyzického. Teď je to pro mě mnohem víc mentální záležitost. Tam pro mě existují jediné hranice – překonávat sám sebe, učit se životem, co se sexuality ani týkat nemusí, ale pak se to v ní přetaví do nějaké nové podoby. Hranice jsou pro mě místem, kam jsem se ještě nedostala.

Zajímala jste se nějakou dobu o bodybuilding, formování těla. Tělesnost je vaše velké téma. Kdy se cítíte ve svém těle nejlépe nebo nejpřirozeněji?

Bodybuilding byl pro mě jedna z výzev, kterou mi život přinesl. Tehdy jsem texaské prostředí téměř neznala, a tak se posilovna stala místem, kde jsem pozorovala okolí a zároveň sama zažila, kam až to lidé mohou dotáhnout – to jsou zase ty hranice, nemůžu malovat něco, o čem to poznání nemám. Někdy samozřejmě zkoumám skrze malbu, ale vždy si vše ráda prožiji na vlastní kůži. A právě v tu chvíli se ve svém těle cítím nejlíp. Když si dovolím něco úplně procítit, jsem spokojená i po fyzické stránce.

Jaké jsou momentálně vaše další plány?

Tento rok se mi najednou otevřelo mnoho možností, o kterých jsem dlouho snila. Týkají se výstav v prostorách, které jsou velkou výzvou. Jsem z toho tak nadšená, že jsem tu nálož trochu přehnala, ale neuměla jsem nic z toho odmítnout. Připravuji pět sólo výstav, například v Antverpách a na Tchaj‑wanu. V mé tvorbě se odrazila i situace kolem covidu. Víc nahlížím do svých myšlenek a pocitů. Jedna výstava se prolíná do druhé a je to pro mě absolutní záznam toho, jak se vyvíjí vztah s mým mužem. Díky pandemii musíme všichni řešit, koho kolem sebe máme a jak si cestu razit tak, abychom spolu byli šťastní a rozuměli si.

Do tvorby se mi přetavují všechny výzvy. Když přijdu do ateliéru a mám jen 15 minut, ale je toho tolik, co potřebuji vydat, je to o to intenzivnější a vzniká přímý záznam mých pocitů. Baví mě pracovat za omezených podmínek, a zkoušet tak své možnosti. Už díky mateřství se moje malování stalo impulzivnějším. Nechávám Alenku malovat podklady obrazů, integrovala jsem ji do své tvorby. Ona má moje dny a já mám noci pro sebe.

Jaká je vaše ideální vize budoucnosti? Co si právě teď nejvíc přejete?

Georgia O’Keeffeová řekla o horách v Novém Mexiku, že když je namaluje tisíckrát, tak už jí patří, jsou její. A já mám takový vztah k Texasu. Přirostl mi k srdci, ale je stále trochu těžké žít tu bez zmatku v hlavě. Takže bych se ráda uklidnila, což je každodenní práce. Ještě nějaký rok dva tu asi budeme, ale do budoucna bychom se s mužem chtěli posunout dál. Ráda bych strávila i nějakou dobu v Evropě a byla blíž něčemu, co je mi vlastní. I když mi tu vlastně trochu samoty vyhovuje. Jsem společenská, ale cítím se v pohodě i jako vlk samotář.

Vnímám vás jako solitéra. Medvěd je ten druhý…

Proto je pro mě důležité, že moje žena má tvář. Mám pocit, že zkonkrétněním se znásobí její síla. Ne že bych medvěda považovala za něco míň, ale nepřebírá tak na sebe všechnu pozornost, která patří ženě.