Jako správný prezidentský kandidát má s sebou asistenta, ale jinak na něm není nic významně dramatického. V kvalitním neformálním oblečení Michal Horáček (64) vypadá dobře, je udržovaný a opálený. Pro generaci dnešních čtyřicátníků a starších znamená něco, co je v nějaké podobě provází celý život. Psal do Mladého světa, otextoval několik hyperpopulárních alb, během sametové revoluce byl přesně tam, kde se děly důležité věci, a asi i díky tomu se stal vzápětí králem tehdy vznikajícího sázkového trhu. Pak cestoval, studoval vysokou školu, psal, produkoval a nakonec svůj život nasměroval k touze stát se prezidentem.
Při osobním kontaktu rychle zjistíte, že Horáček není žádný uvolněný umělec ani rozmáchlý intelektuál. Vznáší se kolem něj aura jakéhosi permanentního mírného napětí. Je velmi inteligentní a velmi pozorný, takže například technických problémů, jež provázejí začátek našeho rozhovoru, si všímá dříve než štáb a na tváři mu vidíte, že je nedokáže ignorovat, dokud nejsou vyřešeny. Pořád jako by přemýšlel, možná kalkuluje nebo pečlivě pozoruje. Zároveň si jako člověk, který si cení vzdělání, dává záležet na tom, jak formuluje. Jakkoliv je okouzlující společník, je v jeho přítomnosti dost těžké se uvolnit. Přirozeně ve vás vyvolává potřebu být ve střehu, což je celkem zajímavý začátek rozhovoru se zajímavým mužem.
1. Jak se máte?
Dobře. A vy?
66 otázek Luďka Staňka
2. Dokážete na následujících 64 otázek vypadnout z role prezidentského kandidáta, nebo jste v ní stoprocentní?
Je to skutečně něco, co si člověk musí osvojit, prožívat to naplno, aby to bylo poctivé. Já jsem v tom naplno.
3. Proč jste se rozhodl kandidovat na prezidenta? To vás nelákala idea klidného stáří mezi knihami?
Já jsem se rozhodl, že chci změnu, a nestačilo mi fňukat na Facebooku. Že to nemá význam. A já chci velkou změnu. Chci prezidenta, který zastupuje stát podle ústavy. Důstojně a pěkně. Nevím, zda jsem toho sám schopen, ale vím, že je to jeho úkol. Chci prezidenta, který když někam přijde, rodiče řeknou dětem: "Hele, pojďte se podívat na toho člověka, toho jsme si vybrali, aby nás zastupoval. A to jsme dobře udělali."
Oceňuji, že zastavil agitaci včas. Ale tato otázka byla schválně položena za tou minulou. Skutečně v tom je naplno. Ale není pohlcený sám sebou.
4. Kdy jste naposledy někoho seřval?
Ani se nepamatuju. Já většinou na lidi neřvu.
Zajímavé. Horáčka přitom provází pověst člověka přísného ke svému okolí, který neváhá mluvit hodně důrazně, pokud mu na něčem záleží. Ale asi má prostě hranici řevu někde jinde.
5. Kdy jste naposledy vzteky něco rozbil?
Nikdy. To nedělám.
6. Bez jaké věci byste se nedokázal obejít na pustém ostrově?
Bez knížek. To by bylo těžké.
7. Kam byste mě vzal do restaurace a proč?
Záleží na tom, co bych si myslel, že máte rád. Vás bych tak tipoval na pořádný steak.
8. Které umělecké dílo vás naposledy rozplakalo?
Jo, to vím. To bylo poslední album Leonarda Cohena, kde se vyrovnával se svým odchodem ze světa a se smrtí. Udělal to takovým dospělým způsobem, který mi dal nahlédnout do té situace. Bylo to silné.
9. Kdy jste měl pocit, že jste na konci svých sil?
Kdysi, když jsem kvůli sázce běžel pět kilometrů. Poté, co jsem strávil po kavárnách u cigaret a kávy tolik let a najednou jsem se měl stát sportovcem. Měl jsem fyzioterapeuta, člověka na strečink, dělal jsem břicho, shyby… Prostě takové věci, o kterých vy víte možná jenom z nějakých knížek. Když pak běžíte těch posledních osm set metrů a chcete doběhnout v limitu… Tehdy jsem byl na konci svých sil.
No, mnoho lidí to překvapí, ale chodím celkem pravidelně boxovat. Takže se mě samozřejmě trochu dotklo, když mě Horáček elegantně a vlastně ve vtipu tak trochu urazil, i když uznávám, že shyby nejsou moje silná stránka. Ale je v tom něco pro Horáčka typického. Ačkoliv mluví přemýšlivě a elegantně, myslím, že v textu by nikdy nic podobného nenapsal. Něco ho okamžitě napadne a zaujme a jde s tím ven.
10. Jaký svůj sen si naposledy vybavíte?
Noční sen? Mně se sny moc nezdají. Bohužel. Já spím málo, ale strašně tvrdě. Já mám spíše denní sny. S těmi trávím hodně času. A musíte podle mě snít poctivě, usilovně. Já sním pracovně.
11. Řekněte mi slovo, které se vám vybaví, když řeknu Mladý svět.
Konec normalizace. To se mi tedy vybaví silně! Není to jedno slovo, ale je to silné! Tehdy jsem psal v době, kdy nic nešlo, ale na všem záleželo. Dneska jde všechno, ale vůbec na ničem nezáleží. Takže autor si zpětně uvědomí, jak to pro něj bylo úžasné.
12. Dlouho jste psal různé formy textů, dlouho se tím živil. Jaký nejtrapnější text jste kdy napsal?
Těch bylo také dost. Karel Gott je tenor. A pro tenora je, jak on říká, jediná hláska, do které se může opřít, dlouhé ááá. A já mu jednou z legrace napsal text s tímhle úmyslem. Nic jiného to nesplnilo, takže to trapné bylo. Jmenovalo se to Náladová náruč tvá.
13. Na jaký písňový text jste naopak nejvíc hrdý?
Na V penziónu Svět.
14. Jako hazardní hráč musíte mít v životě ponětí o maximální míře rizika, kterou jste ochoten přijmout. Překročil jste někdy tuto hranici?
Vědomě asi ne. Ale nevědomě jistě. Tenkrát, když jsem vsadil celý svůj budoucí život na to, že se chci podívat do USA, a musel jsem zfalšovat razítko, respektive musel jsem si půjčit razítko od svého dědečka, které bylo kulaté, ale uprostřed byla včela se šesti nožičkama… Risknul jsem, že když úředník uvidí kulaté razítko, že to dál nebude zkoumat. Tak jsem to tam fouknul. A opravdu mi výjezdní doložku dali.
15. Proč to podle vás tehdy neudělalo víc lidí, když vám to prošlo víceméně bez dramatických následků?
Následky dramatické byly. Nejen vyhazov ze školy, ale jak se pak vyhnout povinné vojenské službě, kde pracovat. Mě nikde nechtěli vzít… Myslím, že se toho lidé obávali, nebo je to nejspíš ani nenapadlo. Ono nejdřív vás to musí vůbec napadnout.
16. V 80. letech jste strávil hodně času mezi lidmi, kteří se věnovali věcem, které byly buď ilegální, nebo, řekněme, v tehdejší šedé zóně. Co vás to naučilo o lidech?
Tak zaprvé to nebyla ilegální zóna, protože zákon o hazardních hrách byl zrušen v roce 1964, takže to vůbec nebylo trestné. Ale byla to taková šedá zóna, jak jste řekl. Zvláštní prostředí, naprosto jiné než to takzvané normální prostředí. Naučilo mě to mnoho věcí, kromě jiného přijímat lépe výhry i prohry. Když vyhráváte, je strašně snadné vytahovat se na ty ostatní, že nebyli takoví čímani jako vy. Tím devastujete to okolí a stáváte se nesnesitelným. A stejně když prohráváte, tak to kňourání… To jsem se naučil přinejmenším brutálně omezit.
17. Zlomila vás někdy nějaká prohra, alespoň na určitý čas?
Finančně určitě ne, protože i když jsem prohrával hodně, ty peníze jsou pořád součást hry. A když hrajete, chcete, aby hra pokračovala. Peníze byly jen prostředek. Čím více jich máte, tím více jste hráčem a peníze máte často jen pro hru a pro nic jiného. Ale jsou prohry jiné, životní, které vás lámou. Rozvod například.
18. Jakou nejhorší věc jste ve své kariéře hráče zažil?
To je těžké říct. Ale obecně − společenství lidí, kteří hráli, se udržovalo v chodu jenom tím, že v něm všechno bylo na dobré slovo. To se muselo dodržovat, jinak by se to společenství zhroutilo. Takže mě vždycky ranilo, když někdo tohle slovo nedodržel. Když jste se dohodli, že to bude 3 : 1 za 500, a on začal povídat, že to bylo 2 : 1 za 100.
19. S kým jste naposledy prohrál sázku?
S nějakou sázkovou kanceláří, když jsem vsadil sto tisíc na vítězství Hillary Clintonové.
20. Co odpovídáte lidem, kteří vám řeknou, že jste byl v 80. letech v podstatě obyčejný vekslák?
Já jsem vekslák nebyl nikdy ani trochu. Veksláci byli lidé, kteří měnili peníze a byli většinou navázáni na nějaké lidi z tajné policie, protože i lidé z tajné policie potřebovali bony na džíny. Je to, jako by mi někdo říkal, že jsem třeba černoch.
21. Pocházíte z významné rodiny. Jak moc to ovlivnilo vaše dospívání?
Nesmírně. Já jsem byl obklopen lidmi s akademickými tituly po tři generace, moji rodiče a prarodiče žili a vychovávali mě s tím, že budu umělec nebo vědec. Pak přišla normalizace a všechno bylo jinak, ale já jsem si přesto to jejich očekávání pořád pamatoval a to mě nesmírně ovlivnilo po zbytek života. Většina z nich už umřela, ale já jim to jejich přání stejně chtěl splnit, což byl ostatně důvod, proč jsem šel v tak vysokém věku na univerzitu. A v 59 letech jsem si udělal Ph.D.
Podle mého soudu to je věc, které se v Horáčkových životopisech věnuje překvapivě málo pozornosti. Jeho fascinující rodinné kořeny versus životní dráha, kterou absolvoval.
22. Co vás v životě nejvíc znervózňuje?
Když uvádím nějaký svůj koncert, recitál, tak jsem nervózní. Potřebuji být pořád trochu nakypřený, mít pořád mírnou nervozitu. Možná i to je ten hráčský přístup ke světu. Jistota pro mě představuje konec. Čím méně jistoty máte, tím víc je to život. A já chci pořádný život.
Ano, mírná nervozita jako by z něj sálala pořád.
23. Která tři výtvarná díla vás přivádějí v největší úžas?
V Musée d'Orsay je vystavený obraz Paula Gauguina Bílý kůň. To je nádhera, to miluju. Mám rád i věci, které mám naštěstí doma. Několik pláten Josefa Šímy, ta mám rád všechna. A pak Vasilije Kandinského, na kterého se jezdím dívat v New Yorku do MoMA.
24. O co byste v životě nehrál?
Neměla by to být sázka mimo etický rámec. Třeba na něčí smrt. A rozhodně ne něco, co by se týkalo ohrožení života.
25. Jakou knihu máte teď rozečtenou?
Knihu o dějinách samurajů v Japonsku.
26. Na koho byste vsadil, kdyby si zítra Václav Klaus a Miloš Zeman měli dát páku?
No… Samozřejmě na Václava Klause, což byl vždycky sportovec. Na rozdíl od Miloše Zemana, který se věnoval jiným zálibám.
27. Díky čemu jste si poprvé uvědomil, že jste bohatý?
Když jsem byl malý kluk a sbíral jsem lipový květ. Odnesl jsem ho do výkupu a dostal za něj osm korun. Těch osm korun jsem pak vzal a naučil se hrát čáru lépe než spolužáci, které jsem k čáře přivedl od kuliček. A pak jsem najednou měl třeba 82 korun. Tomu už se nic nevyrovná. Když máte jako dítě v roce 1958 přes osmdesát korun… Tehdy byl v Dětském domě vystavený model plachetnice. Byl strašně drahý, stál 99 korun.
Baví mě ta hráčská odpověď, ta logika sázkaře při otázce, na kterou se dá určitě odpovědět mnoha nejrůznějšími způsoby.
28. Kterou část svého života byste chtěl prožít znovu a kterou naopak už nikdy?
Spekulativní otázka, na niž se těžko odpovídá. Protože vše je hrozně provázané.
29. Když vynecháme Českou republiku, které místo na planetě je podle vás nejkrásnější?
Skoro bych řekl, že jedna planina v Barmě, kde je město Bagan.
30. Když přijedete do Las Vegas, kam zamíříte jako první a kam nikdy nezapomenete jít během svého pobytu?
Vždycky jdu hned někam ke kase, kde se prodávají lístky na lasvegaské show. Jsou senzační, velkolepé. A pak se jdu podívat na kurzy sázkových kanceláří, především na lední hokej, přece jen NHL trochu sleduju. Anebo do kasina, kde mě baví hlavně kostky, craps. Snažím se hrát jen ty hry, které jsou výhodné pro bank o méně než jedno procento. To už se dá hrát, a když k tomu započítáte, že vám ještě zdarma nalévají vizoury…
31. Vaše stránka na Wikipedii tvrdí, že jste přímo odpovědný za to, že v Praze hráli svůj první koncert Depeche Mode. Je to pravda?
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Všechny články v audioverzi + playlist
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
