Mohli skončit na okraji společnosti. Tři příběhy ukazují, jak i malá pomoc může někomu změnit život

Už nevím, kolik mi přesně bylo. Pětadvacet? Vzala jsem několik postižených dětí z pražského kojeňáku na výlet do zoo a v náručí měla čtyřletého Déňu. Měl nemoc křehkých kostí, a tak se musel opatrně nosit a pokládat. Docela se pronesl! Pamatuju si, jak jsme se dívali na lachtany a nějaká maminka řekla své dcerce: "Markétko, nechoď k nim tak blízko. Nedotýkej se těch dětí, jsou nemocné!" Lidé tenkrát nebyli k postižení vůbec tolerantní. Jestli jsem se ale v té době něco naučila, tak to, že jsme na tom všichni stejně - každý chceme, aby nás ostatní brali takové, jací jsme.