Návod na dlouhověkost: Nelitovat se pořád, nefňukat a brát život lehce. Psychika má ohromný vliv

Dlouhověkost je takový novodobý trend. Co se stalo?

Já jsem čekala, že to nastane, jen jsem samozřejmě nevěděla kdy. O dlouhověkosti a nutnosti vylepšit celý obor mluvíme již dekády, jsem ráda, že na to nyní přišla řada. A proto je mi líto nyní bojiště opouštět, udržuje mě to v provozu, je to i moje longevity. A jestli je to překvapivé? Není, demografické modely ukazovaly jasně, jak se bude populace vyvíjet a že se bude věk dožití prodlužovat. To se děje a lidem dochází, že budou velkou část svého života žít ve vyšším věku. A chtějí tento věk strávit hezky, ve zdraví. Dlouhověkost totiž samozřejmě není jen o prodlužování života, ale hlavně o tom, aby člověk vyšší věk prožil hezky.

A proč se ten velký zájem projevuje zrovna nyní?

Protože lidí, kterých se to týká, je najednou mnohem více. Do seniorského věku přicházejí silné, dobře situované ročníky a ty se o sebe více zajímají. Mají finanční prostředky a jsou zvyklí o sebe pečovat. To generace před nimi neměly tolik ve zvyku.

Vy jste v jednom rozhovoru řekla, že cestou k dlouhověkosti je optimismus. Pesimista nemůže mít dlouhý život?

Ale ano, jen věřím, že optimismus k dlouhověkosti napomáhá, samozřejmě roli hraje i mnoho jiných faktorů. Ale nelitovat se pořád, nefňukat a brát život lehce, to pomáhá. Ukazuje se totiž, že na dlouhý a kvalitní život má psychika ohromný vliv.

Dlouhověkost studujete již tři dekády, jak se vyvíjí výzkum této oblasti?

Naštěstí se vyvíjí. Věnuji se tomu již od počátku devadesátých let a vidím, že jak roste zájem populace o tato témata, objevuje se více a více pracovišť, která výzkum dělají. Od zdravého stárnutí po možnosti prevence ke zdravotní gramotnosti, prostě vše o důležitých souvislostech se stářím.

A na co se zaměřujete konkrétně vy?

Mně se vždycky líbila medicína stáří, geriatrie. Založili jsme díky podpoře a pochopení městské části Praha 8 Gerontologické centrum (příspěvkovou organizaci – pozn. red.), které postupně začalo fungovat jako něco mezi nemocnicí, domácností, zdravotní a sociální péčí. Chtěla jsem to nějakým způsobem propojit s univerzitou – ukázat to studentům medicíny. Ti o to ale takový zájem neměli a já jsem pak skončila na Fakultě humanitních studií, kde o obor opravdu projevili zájem. Proděkanka Jana Jeníčková mě neustále postrkovala k tomu, abychom vytvořili doktorský program specializovaný výslovně na stárnutí. Protože na univerzitě takový komplexní program neexistoval. Takto vznikla od roku 2016 studia dlouhověkosti.

Foto: Matej Slávik

Studenti tam zjišťují, jak stáří vylepšit? Zjistili již něco zásadního?

Ano, mají řadu výstupů. Zabývají se například potřebami starých lidí v nemocnici, v domácí péči, jedna kolegyně se zabývá mezigeneračními vztahy, další kolega se zabývá problematikou těžké demence. Teď máme mezinárodní projekt, který se jmenuje Recetas, do nějž stále přibíráme zájemce. Lidem nabízíme tzv. social prescribing, tedy sociální intervence, doporučení něčeho jiného než farmaka. Tvoříme skupinky lidí, které zveme na různé aktivity do přírody – pražských parků, zahrad, botanické zahrady. Je to randomizovaná, kontrolovaná studie, polovina lidí je zařazená do intervencí, ale věnujeme se i druhé polovině, testujeme je, scházíme se, ptáme se na názory, pocity.

A co chcete vyzkoumat?

Zjišťujeme, zda výlety do přírody ve společnosti lidí mohou mít stejný efekt jako tableta antidepresiva. My tedy léky nedáváme, ale zkoumáme efekt společnosti, přátelství. Víme totiž, že osamocenost je obrovským rizikovým faktorem všech možných problémů. Nejenom psychických poruch, ale i celkového zdraví – dokonce i kardiovaskulární poruchy jsou častější u lidí, kteří se cítí osamocení. Věříme, že prokážeme, jak důležitá tedy společnost pro člověka je.

Zaznamenala jsem, že pracujete i na moderních technologiích, které by v péči o starší lidi mohly pomoci. Na jakých?

Ano, například projekt Disctinct, ve kterém se kolega zabývá konstrukcí sociálního robota. Takový plyšák, který má různé funkce, ráno vás vzbudí, trošku si s vámi popovídá, řekne vám něco hezkého, potom hlídá, jestli jste nenechal třeba otevřenou ledničku, zapnutý sporák nebo jestli jste zamkl dveře. Zatím má sestavený prototyp, ale ještě není plně k dispozici, řeší nějaké technické detaily. Jsou to ryze praktické věci: naším cílem je zpříjemnit stárnutí a celkově vyšší věk.

Sama jste zmínila, že se hodně ve svých výzkumech zaměřujete na psychiku, snažíte se vymyslet i způsob, jak udržet mozek fit?

Ano, právě naše Centrum pro studium dlouhověkosti se nyní podílí na projektu AliVe, kde vytváříme modelové návody, jak organizovat kurzy pro seniory. Jde o kurzy, které by jim umožnily získání nových kompetencí – například digitálních, schopnosti vyjednávání, organizování dobrovolnických aktivit, podpory zdraví a podobně. To je velký rozdíl oproti dosavadnímu vzdělávání seniorů, které má spíše naučný či zábavní charakter.

Vyplývá tedy z výzkumu, že mentální kapacita je stěžejní?

Aktivita vůbec, ale také přijetí staršího člověka ze strany společnosti. Aby byla vstřícná, neofrňovala se nad staršími lidmi a aby brala stáří jako normální součást dospělého života. Člověk je dospělý až do smrti a měl by tak být brán. Ne že se starší lidé odsunou do domovů pro seniory, které jsou na kraji města, nebo dokonce někde v lesích. Starší lidé jsou vnímáni s prapodivnou lítostí. Od dob socialismu se nám podsouvalo, že starší lidé musí na zasloužený odpočinek, to je podle mě skoro nadávka. Důchod je kompenzace, že člověk nemůže dělat v plné síle, ale nikde není řečeno, že má přestat pracovat, že se má uklidit. A to se musí změnit. Musíme dát lidem možnost být aktivní, například pracovat na krátké úvazky déle, aby se cítili dobře. A to jim mentálně velmi prospěje.

Dlouhověkost se dnes studuje na celém světě. Jaký stát je brán za takovou Mekku dlouhověkosti?

V Česku je to stále docela raritní program, nějaké programy existují i na jiných univerzitách, ale není jich mnoho. Když se ale podíváte na zahraniční univerzity, tam je řada oborů, které se zabývají stárnutím. Třeba ve Skotsku, se kterým hodně spolupracuji, jsou obrovská centra pro různé aspekty stárnutí. Například ústav kvality péče o seniory, ústav pro výzkum demence. Napřed je také Skandinávie, která obor vnímá velmi komplexně. V Česku je ale zatím stále málo geriatrů, gerontologů, lidí, kteří se problematice stárnutí věnují. Dlouhodobě se mluví o tom, že se to musí změnit, že přijde silná generace Husákových dětí a systém na ně musí být připraven. Ale zatím tady není.

Pamatuji si na rozhovor s jedním stoletým gastroenterologem, který mi říkal, že pro šťastné stáří je nejdůležitější nízká váha, protože těžší lidi už klouby neunesou a stanou se nemobilními. Je to tak?

Mezi nejčastější syndromy stárnutí patří demence, například u devadesátiletých žen je až ve čtyřiceti procentech nějaká forma demence, a pak hned křehkost (syndrom frailty) a náchylnost k pádům. Mobilita je tedy velmi důležitá, ale zase velmi štíhlý člověk může mít větší sklony ke zmíněné křehkosti. Těžko tedy říct, je to velmi individuální. Platí určitě všeho s mírou a my musíme hledat tu správnou míru. Světová zdravotnická organizace vyhlásila dekádu zdravého stárnutí a v ní sleduje šest takových oblastí, které zásadně ovlivňují zdraví a pohodu ve vyšším věku: jestli člověk není depresivní, protože to je významný faktor zhoršující celkové zdraví, hybnost, vitalitu, ale i smysly, zejména zrak a sluch, protože se často zanedbávají. Tvrdí, že ovlivnění těchto faktorů má obrovský význam pro kvalitu stáří a zároveň to není tak nákladné.

Někteří vědci dnes říkají, že stárnutí je nemoc, kterou se naučíme léčit. S tím zřejmě vy souhlasit nebudete.

Jistě že ne, stárnutí je normální proces, stárneme od doby, co se narodíme. My jsme součástí mezinárodní sítě International Longevity Center a velmi jsme protestovali proti tomu, aby Světová zdravotnická organizace zařadila stáří na seznam diagnóz.

Vy sama razíte pojem bezvěkost, co to znamená?

Ano, dělám si z toho trochu legraci, ale v podstatě to tak je. Člověk má pořád nějaké mezníky. Nejdříve je miminko, pak puberťák, pak dospělý, vzdělává se, má rodinu, je na vrcholu pracovní kariéry a pak s ní končí. Jenže pak už není téměř nic, přitom to může být nejdelší životní etapa. A proto používám s nadsázkou pojem bezvěkost. Protože věk je jenom nějaké číslo, které dokážeme prodloužit, důležité je, jak žiju, a moje mentalita. Stovka za čas nemusí být žádný vysoký věk, aktivní věk se bude prodlužovat. Do poloviny století bude každý desátý člověk starší osmdesáti let. Myslím si, že bychom měli věk přejmenovat, stáří by rozhodně nemělo být od šedesáti. Do sedmdesáti by to měl být střední věk, po kterém následuje zralost. Ale samozřejmě to je také trochu legrace, protože stáří nezrušíme.

Jak bude obor dlouhověkosti vypadat?

Věřím, že vývoj bude pozitivní. Vytvoří se vstřícné prostředí, s péčí o seniory pomohou moderní technologie a oni budou žít samostatně, v menších komunitách a budou zapojeni do společnosti. Zároveň to budou lidé aktivní, kteří budou dlouho na pracovním trhu, umožníme jim dlouho pracovat a pozdější zralý věk prožijí ve zdraví a pohodě, nikoliv v nemoci. To je taková moje vize, se kterou žiju a chtěla bych ji naplňovat nejen pro sebe.