Gurmán života

Pojďme si to definovat: gurmán je „labužnický znalec kulinářského umění; též milovník dobrého jídla a pití, přeneseně a expresivně pak vůbec milovník vybraných požitků, zvl. též uměleckých“ (literární, divadelní gurmán), říkají webové stránky Ústavu pro jazyk český Akademie věd. Je to někdo, kdo rád žije. Někdo, jako jsem já – nebo vy. Nezáleží přitom vůbec, jestli se řítíme v závratných cenových výškách nebo se naopak držíme u země. Každý si tu svou letovou hladinu určuje sám. Můžeme mu říkat požitkář, fajnšmekr nebo bonviván, je to člověk, kterého baví život a nebojí si ho užít.

Aby tohle všechno ale mělo hloubku a nebylo jen hvězdným prachem, který vám do vteřiny odfoukne vítr, je dobré si připomínat, že život je třeba prožívat vědomě, rozhodovat se z vlastní vnitřní touhy a přesvědčení a tím si vytyčit cestu, po které se vydáme. Není to jednoduché, ale o to důležitější. Jen tak dáte svým dalším krokům smysl.

Žít baví i naše červnové osobnosti, o kterých si na následujících stránkách můžete číst. Báru Karpíškovou máme už od chvíle, kdy napsala svou první knížku, spojenou s dobrým jídlem a její bistro patří mezi naše nejoblíbenější zastávky. V rozhovoru se rozpovídala o tom, co má i nemá ráda, co ji dobíjí a jaké to je jít vlastní cestou, které věří.

Jestli jedete na filmový festival do Karlových Varů, nesmí vám uniknout mimořádný dokument české filmařky Jany Hojdové, který vypráví o životě oscarového režiséra Roberta Richardsona – tohle je za nás jeden z nejvýraznějších počinů české kinematografie, slavný tvůrce ji totiž pustil do svého světa, stali se z nich přátelé a ona s ním mohla natočit stovky hodin materiálu.

Lekci toho, jak žít a tvořit podle vlastního vnitřního pnutí, nám dal další uznávaný umělec Jaume Plensa. Jeho obří sochy jsou nepřehlédnutelné, reagují na konkrétní místo veřejného prostoru a lákají k zamyšlení. Stávají se objektem dialogu s prostorem i místem pro setkávání. A jeho nová socha teď rozzářila rušnou pražskou křižovatku.

Z oslňující záře reflektorů jsme se vydali do šumavských lesů. Těch hvězd je tu vlastně mnohem víc, protože když při té správné konstelaci zakloníte hlavu, budete mít přímo nad hlavou zářivou Mléčnou dráhu – a to chcete vidět. Zuzka a Jan Junkovi, kteří kdysi zakládali v Českých Budějovicích další naši velice (!) oblíbenou kavárnu Datel, tady na kopci mezi Vimperkem a Kubovou Hutí vrátili život jedné tak trochu zapomenuté chalupě, pěkně postaru, s přírodními materiály v hlavní roli mnohamilionové rekonstrukce. Rozhodli se, že tohle místo jednoznačně stojí za velké rozhodnutí, které v životě své rodiny udělali. Vydali se odvážně vlastní cestou.

A to přeju i vám, milé čtenářky a čtenáři. Ať už půjdete jakýmkoli směrem, jděte odhodlaně za tím, co skutečně chcete. Aby vás ten život bavil, abyste milovali žít.

(S tichou osobní vzpomínkou na kamarádku Kateřinu Princovou, která měla ráda život, chtěla naplno prožívat každý jeho okamžik a radovala se ze štěstí druhých; a na všechny, kdo odešli na druhý břeh dřív, než si přáli.)