Propojovala lidi z různých světů, milovala život na kole, na lyžích i nad mraky a kurátorovala dětský svět. Tohle je osobní vzpomínka na Kateřinu Princovou

Nestává se často, že potkáte někoho, kdo se vám svým nadšením, skvělými nápady, nekonečnými vizemi a ochotou a laskavostí dostane takhle rychle pod kůži. Přitom tohle první setkání může být čistě pracovní, jako v našem případě. I když… Kateřinu Princovou jsem znala mnohem dřív, než jsme spolu vedly náš první rozhovor.

Do prodejen značky Skibi Kids jsem jezdila pro dárky od té chvíle, kdy moje kamarádky začaly rodit děti, a když přišla řada i na mě, přirozeně jsem pokračovala. Kurátorovaný výběr kvalitních značek, který měl jasnou ideovou linku své šéfové, byl znát. To Katka Princová kdysi přivedla do Česka finskou Reimu, která jak jistě mnozí aktivní rodiče potvrdí, je téměř nezničitelná.

O pár let později mi Káča během jednoho našeho setkání popisovala, jak ji baví hledat pro dětský svět Skibi, který řídila, stále nové a zajímavé produkty, značky i úplné drobnosti. Létala od designových přehlídek v Paříži přes knižní veletrhy v Německu až po Japonsko (zbožňovala postavičky z animovaného filmu Můj soused Totoro!) a vždycky pro české zákazníky přivezla něco neokoukaného.

Byla k nezastavení, nikdy neztrácela dobrou náladu, a přitom šla jasně vytyčenou cestou, která jí dávala smysl. Na chvíli zpomalila až před sedmi roky, po překonání těžké nemoci ale znovu naskočila naplno do života. A pro radost si udělala pilotní průkaz, aby mohla létat nad mraky.

Spolu se svým manželem Lukášem, sestrou Lucií a jejím manželem Pavlem vytvořili lovebrand, kolem kterého vznikla silná komunita podobně smýšlejících lidí, zdaleka nejen sportovců. Jejich vášeň pro rodinnou firmu vyvrcholila Vindyšovou továrnou v Radotíně, kde zasadili sídlo své firmy Ski a Bike Centrum, a i díky tomu se Radotín dostal do zorného pole snad všech aktivních nadšenců. Všechno přitom začalo před více než třemi desítkami let, kdy její táta tuhle firmu doslova postavil na koleni, když ve sklepě jejich rodinného domu servisoval po večerech lyže.

Továrna na sny. S láskou ke kolům a lyžím proměnili malý rodinný podnik v lovebrand s půlmiliardovým obratem

20. 5. 2024 ▪ 12 min. čtení

Rozhovorů jsme nevedly tisíce, ale každé setkání s ní a s Lukášem bylo plnohodnotnou chvílí, na kterou se nezapomíná. Ať už se řešila nejnovější výstava v Paříži, koncert, na který se právě chystají do Berlína, nejnovější filmy, nebo tipy na nejzábavnější drink v Praze.

Myslím, že jsme to s nimi měli všichni stejně. Jestli by tihle dva totiž mohli mít nějakou superschopnost, bylo by to, že v každém člověku si našli vždy to dobré. S takovými lidmi se chcete potkávat, obohacovat se vyprávěním, co a kde jste viděli, debatovat i na vážnější noty a smát se. Zvlášť když to Káča vždy korunovala svým věčným úsměvem. Přesně takových lidí si vážíte a takové s hrdostí nazýváte přáteli.

Co ale Káču bavilo nejvíc, bylo propojovat lidi ze všech stran. A tak všechny seznamovala napříč širokým spektrem, od cyklistiky přes architekturu a umění až po právníky, byznys a novináře. To bylo vidět i na pátečním smutečním obřadu, kdy se s ní do Radotína přijely rozloučit stovky lidí. S barevnými květinami v rukou, za doprovodu hudby a se vzpomínkou na oslavu života, který Káča milovala.

Před pár měsíci jsme byly v kině, Lukáš zrovna jezdil kdesi po Evropě na kole a Káča mi psala, jestli ho nezaskočím a nepůjdu s ní. Půjdu a moc ráda! Promítali Drobnou nehodu od íránského režiséra Džafara Panahího. Ještě dlouho jsme o tom pak mluvily v baru hotelu Alcron přes ulici. O životě, o tom, že i když je někdy sakra těžký, nesmíme ztrácet humor a víru, o náhodných setkáních, která rozhodně nejsou náhodou, o chuti žít i o tom, že se musíme zase brzy domluvit, a až bude hezky, tak vyrazíme na kolo. Třeba jen v obědové pauze, na pohodu podél Berounky do Dobřichovic, kde si dáme v tom malým italským bistru něco dobrého, a pojedeme zase zpátky. A užijeme si to, nebudeme vůbec nikam pospíchat.