Itálií ve veteránu. Amalfi, špatný benzin a století na dřevěných kolech aneb reportáž z dalšího ročníku Czech Oldtimer Expressu

Kousek pod Bolognou se krajina už postupně láme do prvních toskánských vln. Silnice se stáčí mezi zelené kopce, cypřiše a vesnice, které vypadají, jako by tam posledních sto let někdo jen vyměňoval ubrusy v trattoriích. V Alfě Romeo GT Junior z roku 1975 je mírně cítit benzin, lehce přehřátý olej a něco, co dnešní auta neumí – mechanický život. Ivo Tůma sedí za volantem s výrazem člověka, který přesně ví, proč sem přijel. Před námi se v zatáčkách mihne červená Alfa Romeo Sprint Speciale z roku 1961. Nízká, elegantní, skoro mimozemská. A evidentně v tempu. „To je Valdemar,“ poznává Ivo Tůma druhou posádku Czech Oldtimer Expressu, která se letos vydala do Itálie Alfou.

Motor se vytáčí, podvozek se opře do další pravé a krajina začne ubíhat tempem, které by místní carabinieri asi neocenili. Tohle není turistická projížďka po Itálii. Tohle je Czech Oldtimer Express. A přesně tady, na silnicích slavné Mille Miglia, člověk pochopí, proč kvůli němu někdo dobrovolně jede dva tisíce kilometrů starým autem bez klimatizace, bez komfortu a často i bez jistoty, že večer skutečně dorazí do hotelu.

La Dolce Vita, ale po česku

Czech Oldtimer Express je zvláštní kombinace automobilového dobrodružství, vytrvalostní rallye a road tripu, který by si člověk sám asi jen těžko troufl naplánovat. Za projektem stojí Josef Zajíček a tým kolem Autodromu Most. A zatímco zvenčí může akce působit jako stylová dovolená lidí, kteří mají rádi veterány, realita je blíž motorsportu než wellness pobytu.

Přes 2300 kilometrů. Pět etap. Hory, okresky, průsmyky, města, kolony i legendární silnice, na kterých se psala historie evropského motorsportu. Letošní, čtvrtý ročník vedl z Prahy přes Innsbruck, Lago di Garda, Maranello, Toskánsko, Amalfi až do Neapole.

Na startu se tradičně mísí světy, které by se jinak možná nikdy nepotkaly. Vedle sebe stojí byznysmeni, sběratelé, veteránští fanatici i lidé, kteří prostě milují řízení. František Piškanin v nádherném Citroënu DS21 Henri Chapron, Miloš Vránek s BMW Z8 nebo bratři Trubačovi. Ti loni absolvovali trasu do Nice v Trabantu kombi s výkonem 24 koní. Letos přidali nulu a přijeli s Porsche 968 s výkonem 240 koní. A stejně na konci s úsměvem prohlásili, že Trabant byl vlastně větší zážitek. Takže prý možná příště zase zpátky k východoněmecké romantice.

„Czech Oldtimer Express není o tom auta jen ukázat. Ta auta mají jezdit. Mají vznikat příběhy,“ říká Josef Zajíček. A přesně to je filozofie celé akce.

Ivo Tůma a jeho italská terapie

Jestli má Czech Oldtimer Express své legendy, Ivo Tůma je určitě jednou z nich. Na první ročník přijel se Škodou Octavia z roku 1962. Auto roky stálo zapomenuté v garáži a podařilo se ho zprovoznit jen krátce před startem. Do Istanbulu pak Ivo dorazil sólo, tempem kolem sedmdesátky a s odhodláním člověka, který se odmítá vzdát i ve chvíli, kdy by většina lidí dávno objednávala odtahovku.

O rok později dorazil na start do Atén dokonce skoro o den později. Renault Gordini R5 nestihl včas zrenovovat, tak prostě vyrazil později a peloton dohnal až v Rijece. Cestou samozřejmě nechyběly opravy. Hodně oprav.

A letos? Alfa Romeo GT Junior 1300 z roku 1975. Auto, které na jaře koupil ve Švédsku, a první větší test absolvoval v dubnu na mosteckém Autodromu.

Je to přesně ten typ auta, který člověka okamžitě odzbrojí charakterem i krásou. Lehká karoserie Bertone, úzké sloupky, malý volant a motor, který chce pořád ještě trochu víc otáček. Závodní podvozek a semislicky dávají jasně najevo, že tohle není veterán na nedělní leštění v garáži.

Po několika desítkách kilometrů přichází moment, který člověk u podobných aut nezažívá často. „Tak si to zkus,“ kývne Ivo a pouští mě za volant. Pokaždé mě překvapí, co se se mnou při řízení starého auta vlastně děje. Nejdřív přijde skoro až nepříjemný pocit zodpovědnosti. Poslední věc, kterou chcete udělat, je způsobit majiteli nějaký problém. Obzvlášť když sedíte v Alfě Romeo, kterou si člověk evidentně zamiloval víc než většina lidí vlastní obývák. Jenže po pár kilometrech se něco zlomí. Přestanete přemýšlet nad tím, kolik auto stojí, jak je staré nebo co by se mohlo pokazit. Začnete jen řídit. Poslouchat motor, pracovat s volantem, trefovat rytmus zatáček. A úplně neovladatelně se začnete usmívat.

„Už ses s tím sžil, co?“ směje se Ivo z místa spolujezdce. A má pravdu. V tu chvíli už totiž začínám mít velmi nebezpečný pocit, že nutně potřebuju vlastní Alfu Romeo.

V toskánských zatáčkách GT Junior občas tvrdě propruží a při trojce se ozývají divné zvuky, ale Ivo jen pobaveně kývne a říká, že převodovku stejně chce měnit. Auta kolem nás troubí, lidé mávají, palce míří nahoru. Itálie má pro Alfy zvláštní slabost.

Úsek z Bologni do Sieny patřil k vrcholům letošního ročníku. Silnice legendární Mille Miglia, horské průsmyky, malé bary s kávou silnou jako kompresní poměr starých italských motorů. A nad tím vším Passo della Raticosa, legendární průsmyk v téměř tisíci metrech nad mořem, oblíbený mezi motorkáři i řidiči, kteří vědí, že správná silnice není rovná.

Amalfi, špatný benzin a století na dřevěných kolech

Czech Oldtimer Express ale nikdy není jen romantika. A právě proto funguje. Letošní ročník přinesl snad všechno, co si člověk od podobného dobrodružství tajně přeje – a zároveň trochu bojí zažít.

Jedním z nejsilnějších příběhů mělo bezpochyby Ansaldo HK z roku 1925, které z Olomouce na start přivezl Lubomír Pešák. Stoleté auto na dřevěných kolech vypadalo přesně jako exponát, který právě vyjel z Pešákova muzea Veteran Arena. Jenže už krátce po startu přišel konec. Propálený ventil. Konec snu ještě v Praze. Smutek obrovský, ale vlastně i trochu happy end – auto se opraví a určitě bude dělat radost dál.

Pak tu byl Triumph TR6 posádky Michala Zapletala a Jiřího Šlégla. Kousek před Modenou odešlo těsnění pod hlavou motoru. Začalo shánění dílů po Itálii, servisní mise přes půl země a nakonec noční oprava, při které se servisní tým zapotil. Italové, kteří díl prodávali, posádku ještě pozvali na večeři a rodinnou oslavu. Ano, to je přesně ten moment, kdy se automobilový problém změní v historku, kterou můžete vyprávět dalších deset let.

A pak Amalfi. Na fotkách vypadá jako reklamní spot na italský životní styl. Ve skutečnosti je to několik hodin kolon, serpentin a nervů. Krásné a pekelné zároveň.

Aby toho nebylo málo, tak v Salernu těsně před cílem přišel ještě podezřelý benzin. Několik aut po tankování začalo protestovat, jedno nejelo vůbec. Čekali byste tohle v Itálii? Staré motory ale mají jednu výhodu – často přežijí i věci, které by moderní auta okamžitě poslaly do nouzového režimu.

„Kolik máme benzinu? Žádný!“

Nejlepší historky stejně většinou přijdou úplně nenápadně. V kopcích nad Florencií jsme s Ivem Tůmou byli už v příjemném automobilovém transu. Alfa jela fantasticky, silnice byla prázdná a člověk snadno zapomene, že staré auto neumí řešit praktické věci za vás. „Ty jo… kolik máme vlastně benzinu?“ zeptám se mezi zatáčkami.

Ivo se podívá na palivoměr a zaskočeně odpovídá: „No… žádný.“ Ručička beznadějně opřená o doraz. Kontrolka samozřejmě někde hluboko pod odleskem italského slunce. A představa, že zrovna tady, uprostřed kopců, budeme tlačit Alfu Romeo, měla zvláštní poetiku.

Nakonec jsme k pumpě doplachtili spíš setrvačností než díky fyzikálním zákonům. Do nádrže se vešlo jen o malinko víc, než je její oficiální objem.

Obsluha benzinky mezitím obcházela auto s nadšením větším než návštěvníci Concorso d’Eleganza na břehu Lago di Como. „Da dove? Dove andate?“ Odkud jedete? Kam jedete? Když slyšeli Praha–Neapol, okamžitě následovalo několik italských gest a uznalé pokyvování.

Klub pro lidi, kteří mají rádi auta

Na konci Czech Oldtimer Expressu se rozdávají ceny, trofeje a hodinky české manufaktury ROBOT. Letos nejstarší kategorii Unique vyhrál Jaguar Mk IV z roku 1948 Miroslava a Kataríny Kuchárových, kategorii Classic ovládl František Piškanin s manželkou Lenkou v Citroënu DS21 Henri Chapron z roku 1968.

Jenže výsledky nejsou to, proč se Czech Oldtimer Express jezdí. Po pár dnech na cestě člověk zjistí, že auta a místa, kudy vede trasa, jsou jen krásný rám celého obrazu. To hlavní jsou lidé. Společné snídaně po několikasetkilometrové etapě, improvizované opravy na parkovištích, večerní debaty nad vínem a zvláštní pocit, že si rozumíte s lidmi, které jste před týdnem vůbec neznali.

Právě proto chce Josef Zajíček komunitu kolem Czech Oldtimer Expressu dál rozvíjet pod hlavičkou Klubu Zlatého volantu, tradiční české motoristické ankety, kterou už několik let obhospodařuje. Ne jako uzavřený klub sběratelů, ale jako místo pro lidi, kteří mají rádi auta, cestování a příběhy kolem nich.

„V dnešní době je dobré mít kolem sebe lidi, se kterými si máte co říct,“ říká Zajíček. A po týdnu na italských silnicích člověk chápe, že nemluví jen o autech.

Protože Czech Oldtimer Express ve skutečnosti není jen o veteránech. Ani o Itálii. Ani o tom, kdo vyhraje. Je o tom zvláštním okamžiku, kdy se někde pod Bolognou řítíte za starou Alfou Romeo po silnici Mille Miglia, motor řve do kopce, kolem voní jaro, a vy si říkáte, že svět je vlastně pořád ještě v pořádku.