To je úlet! Eva Adamczyková o olympijských medailích, vyhoření, boji se strachem a cestě zpět na vrchol

Hele máma,“ rozčísne místnost v zapadlé roubence v alpském údolí Montafon radostný výkřik. „Ahoj budulínku,“ odpovídá bez jakéhokoliv prodlení svému manželovi a především mávající ručičce ročního Kryštofa na obrazovce telefonu Eva Adamczyková. Nejúspěšnější česká snowboardistka je po tréninku před blížícím se závodem Světového poháru trochu unavená, ale videohovor se 700 kilometrů vzdáleným domovem, ji nakopává. 

Zatímco na nedávných zimních olympijských hrách měla nejbližší rodinu v italském Livignu s sebou, při cestě do západního cípu Rakouska u hranic se Švýcarskem nechala svou klučičí dvojku v Česku. „Na čtyři dny to nemá cenu. Kdybych tu byla týden, tak by za mnou určitě přijeli. Ale tahat Kryštofa sedm hodin autem? Doma jim bude lépe,“ vypráví snowboardcrossařka Adamczyková. Nechybělo moc a nemusela tu být ani ona. Kdyby zůstala u svého původního plánu, nehoupala by se jí na krku stříbrná medaile z letošní olympiády.

Syn Kryštof se manželům Adamczykovým narodil v lednu 2025. Před, a dokonce nějaký čas po porodu, nebyla Eva ani zdaleka přesvědčená o tom, že se k profi ježdění vrátí. Natož aby se dostala do formy na olympiádu. „Bála jsem se, že budu sobecká, když se vrátím k závodnímu prknu a nebudu mámou na plný úvazek. Hodně jsem to řešila a došla k tomu, že bez snowboardu to nejsem já. Stále mě ježdění baví a dlouhodobě je to moje náplň a z velké části i smysl života. Po tréninku nebo závodě přijdu za prckem a Markem plná energie, kterou jim můžu dát a normálně fungovat,“ říká.