O kousek dál

Co?! Já myslela, že se bojíš vody! Napsala mi moje drahá kamarádka Linda. Odmala jsem se jí bála. Teda ne úplně, ale věděla jsem, že kdybych někdy úplně náhodou plula na lodi a ona se začala potápět, zcela určitě bych umřela strachem. Děda mě sice učil žabičku na rybníku, máma kovaná bláznivým přeplaváním Lipna mě zase od jakéhokoli vodního dobrodružství dost razantně odrazovala. Povinné školní plavání ve druhé třídě pro mě skončilo pediatrem potvrzenou alergií na chlor – poté co jsem od instruktorky dostala bílou tyčí přes prsty, zatímco jsem u hrany bazénu lapala po dechu a snažila se zachránit si život – a na gymplu jsem to se svým ostrovtipem v ledové vodě venkovního bazénu na Slavii prostě přežila.

Poslední roky jsem ale zjistila, že pohled na nekonečnou mořskou hladinu (i pod ni) je něco, co mi chybělo. A co tak nějak zvláštně potřebuju. Určitě to znáte, sůl ve vzduchu, vítr ve vlasech, barevný svět, kde je úplné ticho. A dnes je to pohled jeden z mých nejoblíbenějších. Jako právě teď. Sedím na přídi plachetnice, mám za sebou teoretické zkoušky i týdenní kurz na moři, není mi špatně, zvládnu zakotvit i v poloprázdné marině a snad jsem prospěla, protože už plánuju svoji první plavbu. Kdo by to byl před pár lety řekl.

Posouvat vlastní hranice, dělat i to, o čem jsme si mysleli, že bychom nikdy nezvládli. Nezavírat oči a vystupovat mimo zónu komfortu a zavedených zvyklostí. Velké téma, které se prolíná i tímto říjnovým vydáním. Patricia Moroso se nebála a přivedla do rodinného nábytkářského byznysu svých rodičů umění a kreativitu. Refik Anadol se naplno vrhl do digitálního umění, jakkoliv bláznivě to vypadalo, a teď je jedním z nejžádanějších umělců vůbec. Mistři hodinařiny a vysoké šperkařiny zase kombinují dávné techniky s inovacemi a boří hranice toho, co lze vyrobit.

A nakonec je tu náš cover man Ondřej Palát, čerstvý hokejový mistr světa, který si poprvé vyzkoušel roli modela a musel procházet kolem trochu se chichotajících kustodů svého týmu New Jersey Devils. Zvládl to, i když to jistě nebyl nejpříjemnější zážitek, a výsledek objektivem Bena Renče stojí za to.

S pohledem na pohupující se vlny u jednoho z mnoha řeckých ostrovů mě napadá, že přesně tohle je další pocit štěstí do mojí celoživotní sbírky. A je mi teď víc než jasné, jak moc důležité je neztratit odvahu a elán posouvat se dál, nikdo jiný to za nás totiž neudělá.