Jako malá jsem mezi kamarády měla vždycky víc kluků než holek. Přestávky ve škole jsem trávila v klučičí partě u pingpongového stolu s učebnicemi v rukách místo pálek, odpoledne pro mě chodili, abych s nimi šla ven na hřiště, anebo po mně stydlivě posílali spolužačkám milostná psaní s veledůležitou, červenou fixkou vymalovanou otázkou: Chceš se mnou chodit? Zaškrtni Ano x Ne x Nevím. Během dospívání se situace nijak zvlášť neměnila, jen ta psaní byla občas adresována mně, načež jsme většinou zalknutí smíchem vyhodnotili takovou představu spíš jako poeticky absurdní.
Co se ale změnilo, bylo, že se začal rozšiřovat můj okruh opravdových kamarádek. Bez ironie. Potřebovala jsem zkrátka mít kolem sebe ženskost, stejný druh, který mě motivuje a baví. A když jsem se vrhla do soutěžních vod florbalového světa, bylo vymalováno. Dodnes mám z každé životní etapy kolem sebe několik spřízněných ženských duší. (Díky za vás!) Takových, se kterými si možná nemusíte psát každý den, ale když už si napíšete, je to vždycky radost, a když se konečně vidíte, jako kdybyste jen pokračovaly v rozhovoru, který začal před pár týdny, měsíci nebo roky. Jsou to ty, které o vás vědí i nehezké věci a podrží vás, když je vám zle. Ale také ty, které potřebují pevně obejmout od vás.
Březnové vydání už tradičně věnujeme ženám, které odvážně kráčejí světem a jsou sakra dobré v tom, co dělají. I když ta jejich cesta není vždycky jednoduchá, i když je to stojí spoustu sil a někdy to dost bolí. Naše cover star Michaela Kociánová s vytrvalostí a zápalem pomáhá seniorům, režisérka Daniela Špinar boří všechny předsudky, Květa Vostrá chce vytvářet lepší prostředí pro lidi kolem sebe a Daniela Hradilová s citem a výjimečnou intuicí zase buduje místa, kde vám bude prostě dobře.
Ty všechny mají velký dar odhodlání a nebojí se snít. A i díky tomu se posouvají neustále dál. Inspirují nejen další ženy, ale také muže – protože ano, dnešní svět už dávno není rozdělený napůl. Nebo by aspoň neměl být. A cesty každého z nás mohou překračovat všechny hranice.
