Neznal jsem, co je víkend. Teď je na čase zvolnit, říká Petr Dvořák v prvním rozhovoru po odchodu z ČT

Na vrcholky Krkonoš dopadl první letošní sníh. Stojíme na kopci nad Špindlerovým Mlýnem, přes který se začíná pomalu valit mlha, a shlížíme dolů na střechy domů. Ve vzduchu je cítit mokré listí a pod nohama bláto. Tamhle má Petr Dvořák chalupu, poslední roky na ni ale nestíhal jezdit tak často, jak by si přál. Přitom hory, kolo a lyže jsou jeho velké koníčky. Tím dalším je cestování. Před pár dny se vrátil z více než dvoutýdenní cesty s Tatrou kolem světa, kdy se skupinou přátel na speciálně upravené tatrovce projeli část Bolívie, Chile a Argentiny. Pozval ho tam architekt Petr Kolář, se kterým se zná dlouhé roky a který rekonstruoval jeho byty i tuhle chalupu. Na cestu do Jižní Ameriky si Dvořák, i přes striktní nařízení vzít jen jedno zavazadlo o objemu maximálně 70 litrů do kabiny na člověka, sbalil jeden celý batoh jen s fotovybavením, vydávat se s foťákem na ta nejzajímavější místa světa je totiž další z jeho vášní. Miluje fotografii, stejně jako jeho žena Míla Dubská, i proto se před lety rozhodli, že v Praze budou provozovat galerii Leica Gallery. „Já jsem v tom nijak zvlášť nefiguroval, galerii vede dlouhá léta žena, ale teď konečně přiložím ruku k dílu i já, jak jsem vždy sliboval. A takových restů mám za ty roky nahromaděných víc,“ přiznává Dvořák u dlouhého jídelního stolu a jedním okem pomrkává do kuchyně na svoji ženu. „Slíbil jsem jí to. Tak a teď je to už nahrané, tak to budu muset všechno splnit!“

Ve funkci ředitele České televize skončil s posledním zářijovým dnem. Po dvanácti letech na Kavčích horách a předchozích osmi letech na Nově teď prožívá klidnější období, i když plánů má na příští měsíce podobně mnoho jako vždycky. Ostatně už po odchodu z TV Nova si dal téměř půlroční pauzu, aby si vyčistil hlavu…

Jak dlouhé volno jste si naordinoval tentokrát?

Chtěl bych nepracovat minimálně do Vánoc. A v lednu už máme naplánovanou dovolenou v americkém Utahu, kam jedeme lyžovat a zároveň chceme navštívit filmový festival Sundance. Takže do konce ledna chci mít volno. Popravdě řečeno bych si také rád rozmyslel, jakým způsobem vlastně budu do budoucna dál fungovat. Po 20 letech, kdy jsem neznal, co to je víkend, si myslím, že je na čase zvolnit a nastavit si trochu jiný režim.

To zní, jako byste v České televizi fungoval 24 hodin denně, sedm dní v týdnu…

Ona to ale opravdu je práce na 24/7! Ať jste doma, venku nebo na dovolené, pořád to máte v hlavě. A když si chcete odpočinout a zapnete si televizi, stejně se na ni díváte profesníma očima. Jdete do kina a přemýšlíte, jestli jste ten film buď správně koprodukovali, nebo naopak proč jste ho nekoprodukovali. Vidíte skvělou výstavu a přemýšlíte, že byste o tomhle umělci nebo umělkyni měli natočit dokument. Posloucháte politické zpravodajství a hodnotíte, jestli jste to na čtyřiadvacítce správně pojali. Být ředitelem televize není jen o tom, řešit čísla, zaměstnance nebo program, je to komplikovaná pozice, která vám ale dává šanci o věcech hodně přemýšlet. A já jsem pořád přemýšlel, jestli nám něco nechybí, co bychom měli dělat jinak, navíc, líp. Za těch dvanáct let ale musím neskromně říct, že se nám podařilo udělat z České televize nejrespektovanější televizi u nás, a doufám, že se na tom vrcholu udrží.

Budete teď hledat balanc mezi prací a volnem?

No jasně, jen to musím správně vymyslet. Chtěl bych se určitě do něčeho pustit, ale chtěl bych si to pořádně rozmyslet, chtěl bych zase dělat věci, které mě baví, a chtěl bych je možná dělat trochu jiným způsobem než teď.

Koukáte se opět směrem k médiím? Lákají vás ještě?

S pár lidmi jsem už o nějakých projektech mluvil. Samozřejmě nechce se mi úplně obětovat těch 20 let v médiích, protože si myslím, že zkušenost, kterou mám já, má tady málokdo. Stejně tak mě média pořád baví, tak proč bych se měl najednou pouštět do toho, čemu nerozumím, a učit se třeba vyrábět vruty do nábytku nebo něco podobného.

Zůstaňme u médií, jak se za posledních 20 let proměnila?

Když jsem nastupoval na Novu, tak existovala pouze analogová televize. Tištěná média měla velký respekt a zásah, neexistovala sociální média ani streamovací platformy. Já jsem prošel totální proměnou televizního trhu, zároveň jsem zažil nástup internetu a videa, stejně jako sociálních sítí. Pak přišel úpadek printu, hledání možností placeného obsahu. Média se těch dvacet let rychle vyvíjela a to stále pokračuje. Těžko předpovídat budoucnost, ale myslím, že teď do toho vstoupí umělá inteligence a bude hrát velkou roli. Uvidíme, jestli pozitivní.

Kromě profesního zkoumání úrovně přenosů a zpravodajství, na co se rád koukáte v televizi? Máte nějaký oblíbený film nebo seriál?

Mě opravdu baví koukat se na zpravodajství. Mám rád ČT24, diskusní pořady, komentáře… A k tomu máme předplacené snad všechny dostupné streamovací platformy. Koukněte tady v aplikacích: Netflix, HBO Max, Disney+, Amazon Prime, Apple TV, Sky Showtime. Hrozně se mi líbí dokumentární série ze světa sportu, se kterými přišel Netflix. Jsou to velké příběhy z formule 1, tenisu, golfu nebo Tour de France.

Jste takhle zapálený sporťák?

No, duší i tělem! Akorát to na mě není vidět. („Ale to nevadí, teď zase budeš mít víc času,“ komentuje jeho žena.) Já to zase trochu vyladím… Sport obecně mě hrozně baví. A v televizi jsem se vždycky hodně věnoval programu ČT sport a tomu, jak získávat práva na různé sportovní přenosy. Dokonce jsem seděl v boardu Evropské vysílací unie, která sdružuje veřejnoprávní vysílatele. Poslední dva tři roky jsem tam byl viceprezidentem. A po téměř celou dobu jsem byl zodpovědný za oblast sportovních práv pro celou Evropu. Byl jsem u toho, když se podařilo po 10 letech znovu pro veřejnoprávní televize a rádia získat práva na olympijské hry, to byl obchod za stovky milionů dolarů!

Jaká sportovní práva je nejtěžší získat?

Nejtěžší je získat ta nejdražší za rozumnou cenu. Dneska to funguje stylem, že jejich cena rapidně roste a získávají je placené televize, které na to mají peníze. A veřejnoprávní vysílatelé typu České televize jim nemůžou vůbec konkurovat.

Kolik stojí třeba vysílací práva na Ligu mistrů?

Hodně, stovky milionů korun. My jsme to už před mnoha lety vzdali, protože české týmy se tam téměř nedostávaly. Na druhou stranu, záleží i na jednotlivých sportovních svazech, jestli si nechají ten svůj sport zamknout za placenou bránu. Nebo jestli jsou ochotní „utrpět ztrátu“ a prodat ta práva za rozumnější cenu někomu, kdo je vysílá veřejně a kdo je zase dostane k významně většímu množství diváků. Třeba pro Mezinárodní biatlonový svaz bylo hodně důležité, aby oslovoval širokou veřejnost. Televize je pro biatlon vlastně požehnání a důvod raketového nárůstu zájmu u diváků, pomáhá mu, že na trati je padesát kamer a bojuje se o vítězství až úplně do samého závěru. Je to klasický televizní sport.

Máte svůj oblíbený sport? Na obrazovkách i aktivně?

Tak nejdřív v televizi. Musím říct, že už před lety mě úplně uchvátilo ragby. Byli jsme teď na zahajovacím zápase mistrovství světa, kdy hrál Nový Zéland proti Francii, a byla to krása. Mě ragby baví tím, jak je to komplikovaný sport, který vyžaduje velkou strategii. Každý hráč přesně ví, co má dělat. A je navíc hrozně férový a spravedlivý. Pak mě baví lyže a snowboard. Celkově adrenalinové sporty, které podporuje Red Bull. Aktivně pak hodně lyžuju a jezdím na snowboardu, chodíme na skialpy. A v létě nedám dopustit na svoje celoodpružené horské elektrokolo! U nás v Troji hodně a rychle chodím s nordic hůlkami. A přitom mám v uších puštěný nějaký podcast, a protože jsem trochu hyperaktivní, tak mám pocit, že tím neztrácím čas, když u toho poslouchání něco dělám i pro svoji fyzičku. Sednout si na gauč, nic nedělat a jen něco poslouchat, to by mi přišlo, že zabíjím čas.

Jste hyperaktivní?

Nevím. Co je mezi hyperaktivitou a totálním nihilismem?

(„Je aktivní možná až moc! Pořád sleduje na hodinkách a prstenu, jak je na tom,“ vloží se do rozhovoru Dvořákova žena.)

Co jste se dozvěděl o svých výkonech? Nebo o spánku?

Já jsem vždycky chodil spát pozdě a vstával brzy, na spánek jsem prostě neměl čas. Navíc mě to spaní vůbec nebaví! Ale teď musím být k sobě zodpovědnější. Tenhle Oura prsten mě nutí spát aspoň sedm hodin. A popravdě teď i trochu dospávám ten pracovní stres. Aplikaci Adidas Runtastic si zapínám, jen když cíleně sportuju. Mám cíl nachodit měsíčně alespoň 100 kilometrů a zatím se mi to celkem daří. Jen na konci loňského roku jsem si na lyžích zlomil pánev a musel na chvíli přestat.

Když takhle hodně chodíte, co vám hraje ve sluchátkách?

Dlouhodobě mě baví podcast Kecy a politika. A rád poslouchám i Konektor o muzice, který dělají dva kluci z Českých Budějovic, odkud pocházím. Dřív jsem hodně poslouchal hudbu, hodně o ní čtu a chodíme na spoustu koncertů, jezdíme na festivaly. Muziku se snažím maximálně sledovat. Teď třeba všichni říkají, že Hackney Diamonds, nové album od Rolling Stones, je úplná perla, že jsou to sice staří „Stouni“, ale je to úplně nově pojatý zvuk. Tak z toho jsem zatím slyšel asi jen čtyři věci. To je jeden z mých dluhů, které jsem nestíhal…

Posloucháte rock, na rozlučce s ČT vám ale hráli PSH…

Trochu se znám s Vladimirem 518 a hudbu PSH mám rád už dávno. A moje žena mě občas bere na klasiku, které moc nerozumím, ale snažím se.

Jaký byl nejlepší koncert, na kterém jste kdy byl?

Hodně jezdíme za hudbou do zahraničí. Viděli jsme Santanu v Barceloně, Rogera Waterse v Londýně, Red Hot Chilli Peppers všude možně. A U2 v Dublinu, to byl neuvěřitelný zážitek! Představte si zaplněný ragbyový stadion, a když se ozvou první tóny, tak všichni ti lidi, desítky tisíc, vstanou a celý koncert odzpívají a odtančí. („Jak se ten zpěv nesl vzduchem… Ještě teď z toho mám husí kůži!“ vzpomíná jeho žena.) Jinak jezdíme na Rock for People, Colours of Ostrava a já se letos chystám do Šumperka na Blues Alive. A jednou bych chtěl jet na Glastonbury.

Vy ale muziku jen neposloucháte, máte vlastní kapelu…

Mám, jmenuje se Brumloboys a vznikla na mé 35. narozeniny. Já jsem hrál na akustickou kytaru asi od patnácti. Ale když mi bylo 35, tak jsem sám sobě nadělil elektrickou kytaru, černou napodobeninu Fendera, a jak byla ta oslava, tak jsem si řekl, že udělám rovnou první koncert. Společně s mým kamarádem z Budějovic, skvělým kytaristou. A pak tam byl bubeník, který hrál na jeden bubínek a jeden činel, a náš třetí kamarád, kterému jsem půjčil svoji elektroakustiku a on hrál jakože na basu. Trampské písně jsme ale hráli už na vysoké škole v jednom minibaru na Brumlovce, který provozoval další kamarád. Proto Brumloboys. Vím, je to trochu infantilní. A do dvou let se naše sestava ustálila, máme skvělého kytaristu, klávesáka, bubeníka a ten kluk s akustikou si koupil opravdovou basovku a asi jako jediný z nás opravdu cvičí.

A vy jste frontman?

Já hraju na doprovodnou kytaru a zpívám. A máme ještě jednoho zpěváka, Láďu Bartoníčka, se kterým se znám ještě z ČVUT, já chodil na technickou kybernetiku a on na silnoproud. V kapele vlastně máme pár lidí, kteří PPF prošli nebo tam ještě jsou, nějak se to kolem nás nabalilo a to je dobře. Vzadu hraje na perkuse, chrastidla a triangly další můj bývalý spolužák a hlavně máme tanečníka! Ten je nejvíc!

Jak často máte koncert? Jaký je váš repertoár?

Hrajeme revivaly. Začínali jsme na Olympicích a Katapultech, pak to byl Žlutý pes, ale i Deep Purple a teď hrajeme i punk, hlavně Visací zámek, Horkýže Slíže nebo The Clash. Koncerty máme jen pro kamarády, párkrát do roka. Protože ale část z nás byla z PPF, tak se nás opakovaně podařilo propašovat na firemní vánoční večírek. A díky tomu jsme měli celkem slavné předkapely, jako je Lucie, Sting nebo Lenny Kravitz! Sdíleli jsme jejich aparaturu, kterou tam měli postavenou na pódiu. Já třeba obdivoval kufr s dvanácti kytarami, které tam měl Kravitz. Byl jsem v sedmém nebi! Sting nám dokonce popřál: „Good luck.“ A pak odletěl. A my jsme nastoupili potom většinou až po půlnoci jako „zlatý hřeb večera“.

Kolik máte kytar vy?

Já jsem to nedávno počítal, myslím, že asi třicet. Tu svoji první, která byla dost amatérská, jsem někomu dal a začal si kupovat lepší kousky. Na tuhle PRS třeba hraje Santana, má jen dva knoflíky, snadno se ovládá. Pak mám rád Fendery, tohle je speciální Stratocaster, na který hraje i David Gilmour, tahle bílá kopie Gibson Les Paul hraje skvěle a před rokem jsem si koupil elektroakustiku od jedné italské firmy z New Yorku. No a tady mám kousek od českého kytaráře Petra Jurkoviče, který nedávno zemřel. Muzika mě opravdu hodně baví, je to obrovský relax.

Další z vašich relaxů je lyžování a snowboard, v garáži máte ještě schovaný ten úplně první, vlastní výroby. Jak se v osmdesátých letech vyráběly podomácku snowboardy?

Bylo nám osmnáct a stavěli jsme si je sami. V Praze byla parta kolem Luďka Váši, který je takový průkopník v tomhle sportu. A mně se podařilo získat nějaké plány, jak se staví snowboard. U nás v garáži jsem vzal tři překližky, mezi to se dal laminát, který to spojil. Pak se vyříznul tvar, trochu větší, než má být, slepilo se to dohromady a natvarovalo tak, aby to mělo zvedlou patku a prohnutí. Tak se to nechá silně připnuté a podložené něčím kovovým, co to ohýbá, dva dny zaschnout a je to. Po uschnutí vyříznete požadovaný finální tvar a nakonec jsem ještě nahoru štětečkem nakreslil design, přidal nápis „Burton“ a „Made in Czechoslovakia“ a přestříkal lakem. Přes jednoho kamaráda jsem získal skluznice z bývalé fabriky na lyže Artis a přišrouboval hrany z máminých starých lyží. Vázání jsme dělali z ukradených patníků od silnice, které jsme seřízli, sehnali jsme si přezky z přezkáčů a vyrazili na svahy.

Kde jste jezdili?

Všude možně, hlavně v Krkonoších. Pamatuju si ale, když jsme byli poprvé přibližně před čtyřiceti lety na Chopku s Láďou Bartoníčkem a ještě jedním kamarádem, tak u vleku vždycky byla strašně dlouhá fronta. A jak jsme měli ta prkna a jezdili mimo sjezdovku v hlubokém sněhu v lese pod vlekem, tak na nás lidi z toho vleku křičeli: Chalani, vy jste bohovia! A pak nás před sebe ještě pouštěli dole ve frontě na vlek. Tak to byl snowboard. Já jsem ale ještě paralelně zkoušel akrobatické lyžování, které tehdy taky začínalo – koupil jsem si nějaké staré lyže, uřízl je a začal skákat. Hůlky zase musíte mít dlouhé a pevné, rozjedete se, zapíchnete do břicha, uděláte přemet a jedete dál. Normální hůlky se ohýbaly nebo praskaly, tak jsme si koupili oštěpy, uřízli je na správnou délku a s těmi to šlo. Brzy jsem s tím ale skončil, protože jsem si na asi dvoumetrovém můstku na Špičáku při přetočeném saltu vykloubil loket.

Proto vás tak baví sledovat extrémní závody Red Bullu!

Jo, jo, jo. Já když jsem všechno tohle zkoušel, tak Aleš Valenta ještě tahal kačera! Ale on to dotáhl mnohem dál než já. (Směje se on i jeho žena.) Na lyžích jsem jezdil od dětství. Teď se ženou rádi lyžujeme po celé Evropě i v Americe. A s partou z PPF jsme každý rok létali na lyže do Kanady.

Jak dlouho jste pracoval v PPF?

Já jsem tam reálně přišel už v roce 1995, když jsem byl v představenstvu fotbalové Slavie. Tehdy tam PPF vlastnila padesát procent a já měl za úkol ten klub nějak zkonsolidovat a pak ho zkusit nabídnout k prodeji. To se podařilo, koupila ho britská investiční skupina Enic, která chtěla nakoupit několik klubů po celé Evropě. Uzavírali jsme ten obchod ve chvíli, kdy měla Slavia za sebou úžasnou sezonu. Dostala se do čtvrtfinále Poháru UEFA, po třiceti letech vyhrála ligu, tak tehdy jsme ji prodali.

Kdo tam tehdy hrál?

To byla taková ta zlatá éra a já jsem vlastně asistoval u prodejů Karla Poborského, Jana Suchopárka, Radka Bejbla i Vládi Šmicra do zahraničních klubů! Ze Slavie jsem pak šel na rok a půl studovat MBA na University of Chicago do jejich barcelonské pobočky a potom jsem nastoupil jako projektový manažer do České pojišťovny, tu tehdy už vlastnila PPF. Odsud jsem pokračoval do tehdejší Expandia Banky a následně do Novy. S Vladimírem Železným jsme se neuměli domluvit, navíc tehdy došlo k té arbitráži, kdy stát prohrál deset miliard korun, tak jsme se s ním rozloučili a já dostal za úkol Novu řídit. A dál už to znáte.

Vedle hudby a sportu je tu ještě fotografie, které se už dlouho věnujete. Na co fotíte?

Já fotku miluju, fotím od 15 let. Začínal jsem s analogovou Praktikou a v momentě, kdy byla možnost koupit si digitální Canon, tak jsem si ho koupil. Bylo to v roce 2002 a od té doby jsem téhle značce věrný, zrcadlovky mi vyhovovaly úplně nejvíc. Poslední roky fotím i na bezzrcadlovky, protože jsou lehčí, ale trvalo mi to, než jsem si zvykl. Teď mám Canon EOS R5 a jsem z něj nadšený. Fotografování mám ale hodně spojené s cestováním.

Co rád fotíte?

Nejvíc mě baví fotit street foto, ale neumím to a hrozně mě to rozčiluje. Baví mě, když jdete po ulici a hledáte zajímavé motivy. Ta ulice vám toho spoustu nabízí, ale musíte mít na to oko, být pohotová, musíte se umět rychle rozhodnout, musíte být schopná i předvídat. Baví mě taky dokument a rád fotím portréty a svoji ženu, ta to ale nesnáší. Lidi, portréty, to si i rád prohlížím. Nakupuju spousty fotografických knížek, těch máme doma hromady. Všechna ta velká jména jako Lindberg, Leibovitz, Avedon, Erwitt, Bailey i zcela odlišný La Chapelle! Učím se také od mojí ženy, ta má ráda i abstraktnější tvorbu. Naopak jsem zatím nepřišel na chuť konceptuálním věcem.

Jak jste přišli k vlastní galerii?

To bylo tak. Fotku máme rádi dlouho a doma jich máme spoustu. A když jsem jednou šel vyzvednout nějakou fotku do Leica Gallery, tak jsem se bavil s předchozí majitelkou galerie a ta říkala, že bude končit, že se stěhuje. Tak jsem si říkal, že by to mohlo být hezké a moje žena by si ji mohla vzít na starost. („Kecáš! On prostě tu galerii chtěl, protože fotku miluje. Je to stejné, jako když si kupuje kytary. Říkal, jak to bude bezvadný, a já jsem nakonec souhlasila,“podotýká jeho žena.) Ano, takže jsem ji do toho uvrtal, a upřímně, tolik se zase nebránila. Chtěli jsme fotce nějakým způsobem pomoct, pořádat výstavy, přivážet sem zajímavé fotografy a jejich tvorbu. Využít brandu sítě Leica galerií po celém světě, které mají skvělé výstavy a můžeme je s nimi sdílet. Kdybychom měli galerii Dvořák–Dubská, tak se s námi někteří slavní fotografové ani nebudou bavit. Naše představa na začátku nicméně byla, že budeme schopni dělat i nějakou prodejní činnost, a ukazuje se, že prostě pořád to nefunguje tak, jak jsem si myslel…

Čím to je, že Češi na fotku neslyší?

Oni někteří slyší. Ale je to málo. Přitom oproti výtvarnému umění je fotka dostupnější a stejně tak funguje i jako investice. Navíc platí, že jakmile v byznyse začne jeden sbírat umění, ostatní nechtějí zůstat pozadu. A dost často je to právě výtvarné umění. Když jsme před těmi patnácti lety začali s galerií, tak jsme si říkali, že nám nějaké peníze přinese kavárna i prodej fotografií a fotografických publikací a my tím pokryjeme chod galerie. V reálu je to tak, že něco málo prodáme, na granty nedosáhneme, kavárna je sotva na nule, takže ano, zatím to financujeme my. Prostě řekli jsme si, že nám to za to stojí, že fotografii podpořit chceme. Děláme to pro radost!

Kam se vydáváte na své fotografické výpravy?

Byli jsme na všech kontinentech včetně Antarktidy. Tam jsme na jihu Argentiny sedli na loď, kterou organizuje cestovka Lindblad společně s National Geographicem, a vypluli podél pobřeží Antarktidy. Zastavujete u tuleních nebo tučňáčích kolonií, jezdíte na gumových člunech a hodně se tam fotí. Je tam s vámi výzkumný tým, který je zčásti financován právě tím, co za cestu zaplatíte, a ti tam pořádají různé přednášky. K tomu tam jsou i tři oficiální fotografové National Geographicu a dělají pro vás workshopy. Trávíte tam asi dvanáct dní. A teď jsme byli na Špicberkách v Arktidě, to je zase úplně něco jiného. Jsou tam lední medvědi, mroži… jeden obrovský se vynořil asi dva metry ode mě, to jsem se fakt lekl!

Na jakou dovolenou vzpomínáte nejraději?

My každý rok v lednu jezdíme sami, bez dětí, to si držíme všechny ty roky, jezdíme buď lyžovat, nebo do tepla na jižní polokouli. To bylo dobré rozhodnutí. No a nejlepší foticí cesta byla určitě na festival Burning Man. Bylo to před pěti lety. Odehrává se to na dně vyprahlého jezera, kde je tak jemný písek, že to připomíná spíš pudr. A nedostanete ho už nikdy z ničeho pryč. Každé ráno jsem vstal a šel fotit, je to opravdu mimořádné místo. No a teď nejaktuálnější je návrat z Jižní Ameriky, kde jsem byl bez ženy. Celá výprava s Tatrou kolem světa byl výmysl Petra Koláře. Loni mi vyprávěl, že chce jet takhle do Patagonie, že si to koupil k narozeninám. Vrátil se úplně nadšený, že to bylo geniální. A pak přišel s tím, že koupí celou etapu a nabídne ji pár svým známým, tak jsem mu rovnou řekl, ať se mnou počítá. Nakonec vybral osm dalších lidí a byla to výborná partička!

Jak jste se s Petrem Kolářem poznali?

Znám ho z PPF přes Petra Kellnera. No a pak dělal rekonstrukce všech našich bytů. Bydlíme v Troji, kousek od zoo, tehdy to stavěli nějací Italové, tak jsem ho požádal, jestli by nám nepomohl byt nějak dovybavit. A on přišel a řekl, že je tam dost špatně udělaných a nelogických věcí. Takže jsme vybourali koupelnu, kompletně vyměnili krb, předělávali kdeco a to byl vlastně náš první bližší kontakt. Pak nám rekonstruoval třeba tady náš dům ve Špindlu. On je skvělý, dělá moc hezké, ale zároveň funkční realizace.

Plánujete nějakou další cestu?

Já doslova potřebuju plánovat, to je moje choroba. Potřebuju vědět, co mě čeká. Jak jsem chodil do práce, tak jsme plánovali rok dopředu, měli jsme letenky i zabookované hotely a teď je to vlastně stejné. Petr Kolář mi doporučil nějaké lázně v Německu, kam sám jezdí, tak jsme se se ženou shodli, že bychom tam potřebovali jet oba, ale až do konce ledna nemáme vůbec žádný termín, že nedokážu dát deset dní v kuse… Teď letíme na Paris Photo, pak je Aspen konference, pak chci jet do toho Šumperka, hned poté jsou Variace, potom jedeme na adventní víkend do Kodaně a končíme v lednu tím, že někdy v půlce měsíce letíme na Sundance do Utahu, kde plánujeme i lyžovat.

A pak se už vrátíte k práci?

Přemýšlím o tom, nechce se mi teď ale jít do nějakého dlouhodobého zaměstnání. Dvacet let, kdy ráno vstanete, od osmi čtete maily, pak sednete do auta, jedete do práce a odcházíte večer, často třeba i čtyřikrát týdně musíte jít na nějakou večerní akci, o víkendu předáváte ceny… Proto bych chtěl teď zabrzdit a možná najít nějaký krátkodobý projekt, nebo víc menších. Příští rok mi navíc bude šedesát. Moje žena mi řekla jednu chytrou věc. („Jednu?!“) Když to nedopadlo se třetím mandátem, řekla, že musím vyřešit svůj problém, jak nastavit svůj život po České televizi. Akorát to udělám o chvíli dřív, než jsem si plánoval. Řekla mi: Máš šest let k dobru! Chci si je tedy užít, dokud mi to zdraví dovolí. („Ta práce, jak byla nastavená doteď, nedávala do budoucna smysl. My máme tři malé vnuky a ty Petr vůbec nevídá! Myslím, že teď má čas na to si to přehodit v hlavě. A ano, je to workoholik, takže si stejně něco najde. Ale je myslím fajn hodit se do trochu jiného módu…“)

Souhlasíte s vaší ženou?

Jo jo. Navíc naše nejmladší dcera v září nastoupila do školy v Londýně, tím pádem jsme najednou sami doma a jsme flexibilnější. Můžeme si třeba ve středu u předpovědi počasí říct, že když má sněžit, tak pojedeme druhý den do Špindlu. Tohle se ještě musím trochu naučit, užívat si život, nežít jen prací. Takže nakonec je asi všechno tak, jak má být.