Zpomalit, nebrzdit

Posledních téměř dvacet let pracoval Petr Dvořák bez ohledu na to, jestli je brzy ráno, pozdní večer nebo víkend. Jako ředitel televizních stanic se díval na vysílání odborně a přemýšlel, co všechno by jeho tým mohl ještě udělat, jak by mohl být lepší a programy kvalitnější. Za tu dobu se mu ale nahromadilo bezpočet věcí, které kvůli práci tak trochu odsouval na druhou kolej. Rodinu, svoje koníčky, zdraví. Teď to plánuje dohnat, nebo to aspoň vynahradit svým nejbližším – když neobhájil třetí mandát na post generálního ředitele ČT, tak se rozhodl, že si dá pauzu. Možná pár měsíců, možná déle. Takhle to ale nemá každý, je to i o osobnostním nastavení a můj muž je workoholik, podotkla jeho žena, když jsme je přijeli navštívit na chalupu do Krkonoš.

Má asi pravdu, říkala jsem si. Někdo neumí vypnout, žije prací od rána do večera, nosí si ji domů… A někdo to zvládne, buď pro něj není práce tou nejvyšší prioritou, nebo jen našel balanc. Naordinoval si prostě vypnutí a dodržuje ho. Ale jak to mám já? Tady vidím hodně tenkou hranici. Když svoji práci milujete, naplňuje vás a zároveň chcete, potřebujete nebo musíte zvládat i život mimo svůj pracovní prostor, pravděpodobně se řítíte neudržitelnou cestou plnou emocí, která eskaluje od nadšení po zhroucení, a ne vždycky se vyhnete kolizím. Stačí jeden krok stranou.

Je to zběsilá jízda, ale je mi v ní dobře, popisoval nám svoje pracovní nasazení designér Jan Plecháč. Jemu se ale, zdá se, podařilo onu rovnováhu najít, odpoledne a o víkendech se věnuje rodině, a když mu dojdou síly, vydá se do lesa vnímat všechny jeho vůně a struktury.

S blížícím se koncem roku a pochmurným počasím přichází možná i na vás čas zúčtování sám se sebou. Po roce se tak můžeme sami sebe zeptat: Daří se nám balancovat? Já nám všem přeju, ať zpomalujeme a zrychlujeme přesně tak, jak si přejeme a potřebujeme, ať všechny překážky elegantně objedeme, nezastavujeme a hlavně ať nevyletíme ze zatáčky.

Byla by to škoda!