Auta z Trollhättanu v sobě měla něco navíc. Snad to bylo tím, že Saab byl na počátku společnost vyrábějící letouny a jeho inženýři vždycky chtěli jít trochu proti proudu a vetknout strojům originální charakter, ať to stojí co to stojí. Švédské Saaby byly synonymem pro poctivý a bezpečný kus železa. Od samého začátku – na přelomu 40. a 50. let vzniklo první auto – vynikaly aerodynamikou a nezaměnitelným designem, často také složitými a propracovanými technologiemi. Byly trochu exkluzivní a vždy jiné.
A právě to byl zřejmě důvod, proč jejich charakter brzy učaroval především umělecké komunitě, ať už šlo o architekty, filmaře, herce či výtvarníky. A na Západě, především ve Spojených státech, si ho oblíbili často také lékaři a profesoři. Saaby tak podle otřepaného klišé byly odjakživa autem pro výrazné osobnosti.
Osud Saabu skončil neslavně. Různé značky si ho předávaly jako horký brambor, poslední auto s logem Saab vzniklo v roce 2014. Pořád zůstává tichá naděje, že současní vlastníci by snad mohli jednou dát život novému, zřejmě elektrickému autu, ale jestli se tak stane, ví možná jen bájný pták griffin, symbol legendární značky Saab.
Saaby, především ty původní, které ještě nevznikaly na podvozcích GM jako ty od roku 1994, postupně mizí ze silnic. Saabů jezdí po Česku necelých šest tisíc, z toho modelu 900 je ani ne 1200 a s přibývajícími roky jejich počet klesá. Ale nadšenci, a dost často právě ti s uměleckou duší, mu zůstávají pevně věrní.
Oslovili jsme několik z nich s prosbou, aby nám ukázali své auto, vyprávěli o něm i o své lásce k Saabům. Nebudu zastírat, že tento text je hodně osobní, Saab 900 je i moje vášeň. Jen mě mrzí, že stránek není dost, protože výrazných osobností, které jezdí ve starém Saabu, je v Česku hodně a zasloužily by si tu být taky. Všem majitelům aspoň posílám vzkaz: Díky, že pečujete o nejvýraznější a – nejen pro mě osobně – nádherný kus švédského železa na kolech!
K Saabům mě nepřímo přivedla Chantall Poulain, která mi na konci 80. let načas půjčila svou 9000. Jezdila s ní tak, že když někam dojela, gumy byly vařící. Učarovala mi ta jeho nadčasovost a výjimečnost, Volvo vedle něj tehdy vypadalo jako traktor. Od té doby jsem měl Saaby pořád, s nakupováním nových jsem skončil až s 9‑5, která mě ale tehdy trochu zklamala. Saab 900 je můj nejmilejší a podle mě nejhezčí Saab, na který mám nejkrásnější vzpomínky, zvlášť na jedno červené kupé. Vystřídal jsem jich několik, až mi nakonec zbyl jediný kabriolet, který mám už hodně dlouho. Osud Saabu mě ale zajímá pořád a tiše doufám, že se značku jednou někomu podaří vzkřísit.
Po Saabu jsem toužil od puberty, chtěl jsem mít černou 900 cabrio s béžovým interiérem. Asi okolo pětadvaceti jsem s kamarádem, dnes mým společníkem z Mixitu, jel pro prvního Saaba za svoje první pořádně vydělané peníze. Nakonec jsem místo toho na dálku vybraného koupil tohoto, který stál v roští, ale byl v originálním stavu. Commander byla švýcarská výběhová edice osmiventilového motoru z roku 1986 a prý jsou tu v republice asi jen dva. Musel jsem si na něm ledacos opravit, pak i nechat zrenovovat. Tím to však pro mě všechno začalo, myslím tím lásku k Saabům, ale i ostatním autům 80. a 90. let. Časem jsem si pořídil Saab 99, který se teď renovuje, a vysněné černé, uvnitř béžové cabrio. Tenhle však byl první. Baví mě na nich, jak jsou v mnoha detailech jiné, nejen designově, ale i technicky. Je to kus železa, kde bezpečnost a prostor hrály prim a kterému se nevyrovnala ani tehdejší konkurence. Projeli jsme v něm kus Evropy, dá se v něm dost pohodlně spát. Dnes v něm vozím děti a ty si jej, i přes možnost jezdit jinými auty, také oblíbily. Mám pocit, že v nich Saab vzbudil zájem o auta té doby.
V Americe na univerzitě jsem na začátku 90. let v hostitelské „saabí“ rodině dostal tehdy Saab 900 z roku 1986, do té doby jsem tu doma jezdil trabantem nebo škodovkou. Bylo to moje vlastně první opravdové auto, se kterým jsem jezdil tři roky a zamiloval se do něj. Dlouho jsem ho pak ale po návratu domů nevlastnil, mám pár veteránů od Porsche a Mercedesu. Ale ozvala se ve mně nostalgie. Před třemi lety jsem našel v inzerci Red Arrow, což byla limitka 150 kusů. Je číslovaná, má nádherný béžový interiér a tenhle krásný červený lak. Vyrobil je nizozemský importér, protože potřeboval vyprodat starší osmiventilový motor. I když jsem si původně přál starší typ 900 s rovným čumákem, jako měl ten „můj“ v USA, auto mě vzalo za srdce. Žádné jiné takhle nevypadá, má pro mě nezaměnitelnou vůni a miluju na něm všechny ty detaily, tvary, palubní desku, čelní sklo, sedačky… Zkrátka úplně všechno.
Když jsme chodili na UMPRUM, bylo to pro nás auto snů, Saaby vlastnili všichni umělci. Saab měl na konci 70. let náš soused na chalupě, hudební skladatel Jiří Malásek, a několikrát mě v něm vezl. Byl to úplně jiný zážitek a já jsem od té doby toužil Saab mít. Je to designový anachronismus, vždyť tvary vychází z modelu z roku 1975. Saaby mám spoustu let, vlastnil jsem i novější, třeba 9‑5 Turbo kombi, ale pak jsme s Terezou, mou ženou, došli k tomu, že si necháme už jen jednoho jediného. V Nizozemsku jsme objevili na prodej žlutou Monte Carlo, vyrobilo se celkově jen 300 kusů a stovka zůstala v Evropě. Tento jediný, s pořadovým číslem 156, se prodal do Nizozemska. Jednoho rána jsem sedl v pět na letadlo a večer už jsme ho měli. Je nádherné a přesně takové, jaké jsme si s Terezou přáli. Najeli jsme s ním od té doby desítky tisíc kilometrů po celé Evropě, jezdíme s ním úplně všude a často. Že je klišé, že mají Saaby hlavně umělci? Jsem klidně ve škatulce „architekt Saab debílek“ a jsem s tím naprosto v pohodě. Devítistovka ke mně promlouvá, kdybych si musel nechat jediné auto na světě, byla by to ona.
Prvního Saaba jsem si koupil v roce 1994, byly to tehdy dvě nové 900 krátce po sobě. Ty novější modely (9‑3) se mi pak už nikdy nelíbily. S Honzou Svěrákem jsme točili dokonce reklamu na Saab 9‑5 ve švédské Lulee. Netuším, jestli je ještě někde k vidění. Tehdy jsme měli s kolegy od filmu Saaby poměrně hodně. Můj kamarád Filip Malásek má třeba pořád jako svoje hlavní auto starou černou 900. Na Saabech mám rád jejich neskutečně nadčasový design. Není na něm jediná věc navíc. Je mi v něm nejlíp ze všech aut. Nejradši v něm jezdím v podvečer v létě. A když to jde, tak bez střechy, pokud tedy zrovna funguje.
Mám Saaby dva, nejdřív jsem si pořídil 9‑5, později 900 cabrio z roku 1995. Samozřejmě jsem chtěl klasika, tedy původní 900, když jsem si tuhle devítistovku před třinácti lety kupoval, ale čím déle ji dávám „do pucu“, tím víc je mi líto se jí zbavit. Tenhle model je dost přehlížený, i proto, že technicky vychází z Opelu. Pro mě má ale svou poetiku a švédští inženýři mu dovedli vtisknout originalitu. Co mám rád na Saabech, aby to neznělo jako klišé? Ta auta jsou umělecké dílo. Jejich kouzlo ke mně promlouvá vizuálně i celou filozofií značky. Auta obecně jsou mi spíš jedno, nepovažuju se za motoristického fanouška, na jiné značky ani nekoukám. A jsem jeden z mála lidí, kterému se ho snažili ukrást. Jednou na Štědrý den v šest ráno jsem v něm nachytal zloděje. Snažil se dostat k zapalování a rozkutal mi celou palubní desku. Nevěděl, že Saaby se startují mezi sedačkami. A byl dopaden.
Takové divné auto. Mám rád bezčasí a 900 pro mě stojí mimo čas. V mých knížkách hraje dlouhodobě roli zánik, u Saabu cítím něco stejného. Něco, co odchází, co končí. Jsou to poslední jezdící mohykáni. Já jsem ani dlouho žádné auto vůbec neměl, ale když jsem si do devítistovky jednou sedl, zamiloval jsem se. Je to moje první 900 a asi i poslední, nechám si ji navždycky. Jezdím s ní spíš jen kratší trasy, protože jinak cestuji všude vlakem. Přijedu do Nymburku, nasednu na vlak do Vídně nebo Berlína a se Saabem tu mezitím jezdí mí kamarádi, kteří se do něj taky postupně zamilovávají. Bílý Saab 900 bude jednou z hlavních postav v knížce, která vyjde asi za dva roky. Propojilo se mi to. Po evropských hřbitovech v něm putuje podivný milostný trojúhelník a auto bude měnit barvu. Postupně zrudne. A pak ho asi nechám shořet, i když už teď je mi to hrozně líto. Ale možná to všechno nakonec dopadne jinak.
Znáte ten pocit, když si vezmete na sebe svou nejmilejší mikinu, která už má leccos za sebou. Kus oblečení, jejž byste nikdy nevyhodili, ve kterém se cítíte nejlíp na světě. Tak zhruba tenhle pocit mám se svým Saabem. Ale když přidám ještě trochu na patetičnosti – v tom našem vztahu je ještě něco víc, je to zamilovanost. Dívám se na něj zálibně, když k němu mířím, a pokaždé si řeknu, jak mu to sluší. Ta dlouhá příď a nezvyklý zadek, obliny i hrany, zakřivené okno. Červená mu obzvlášť sluší. Mám ráda tu hranatou palubku, čudlíky, startování mezi sedačkami a pohled přes kapotu. Skvěle se mi s ním jezdí, řídí se tak lehce, jistě a svižně na svůj věk. Zaznělo to tady už mockrát a mám to stejně: Je to auto přesně pro mě. Pořídila jsem si ho před pár lety po dlouhém hledání a doufám, že mi vydrží navěky. I proto, že moje devítistovka mi shodou náhod přivála do života někoho, u něhož si přeju, ať mi v něm zůstane napořád.
