Továrna na příběhy. Tady Janja Prokić skrze své originální šperky vypráví o životě

Když přicházíte z ulice, vypadají černě zatemněná okna možná trochu tajemně, jako kdyby něco ukrývala. Nápis nad vchodem – Janja Prokić jewellery – láká k bližšímu prozkoumání, a když konečně vstoupíte dovnitř, okamžitě vás zaujmou zářící skleněné vitríny s drobnými poklady, které vystupují do prostoru poskládaném z tlumených sytých barev.

Talentovaná šperkařka si tady, jen pár kroků od Karlova mostu na adrese U Lužického semináře 11, otevřela svůj první kamenný obchod přesně před rokem a dodnes říká, že to možná bylo trochu odvážné, ale dobré rozhodnutí.

První dvě místnosti jsou plné prstenů, náhrdelníků i náušnic a broží, když se ale vydáte dál, ocitnete se ve sněhobílé galerii, kde pravidelně vystavují současné umělkyně. Hned za ní, za zavřenými dveřmi, má Janja Prokić studio, kam si zve klienty, pro které tvoří šperky na zakázku. Jedinečný prostor s velkými okny na dvorek, kde stojí poslední tovární komín na Malé Straně.

Divokrajné šperky jsou stejně nezaměnitelné jako jejich autorka. Hvězdy tu střídají květiny a lebky a dramaticky je teď doplňuje had z nejnovější kolekce Orin. A jsou i stejně osobní. Janja Prokić do své práce otiskuje svoji duši, to, co prožívá a čím žije. V tomhle případě měla hned několik důvodů, proč si vybrala právě hada. „Je pro mě symbolem znovuzrození. Fascinuje mě, že nemá smysly, že se řídí vibracemi, které si poté vyhodnocuje – a podle toho jedná. A i ta jeho trpělivost mě baví: leží někde a vyčkává na svou šanci, a pak to dá na první pokus!“ vysvětluje.

Je tu ještě jedna věc, co ji na hadech baví – svlékání staré kůže, kterou, když z ní vyroste, nechá ležet někde za sebou. „Jak se tím životem posouváš dál, je potřeba odhodit to, co už ti neslouží. Tohle uvědomění bylo pro mě dost zásadní. Připustila jsem si, že setrvávám v nějakých situacích nebo vztazích, který mě drží na místě, kam já už vlastně vůbec nepatřím. Zjistila jsem, že to můžu opustit, že můžu jít dál…“ říká upřímně, zatímco se k ní na sofa stočila její bystrá fenka Eliška, kterou si vybrala v útulku Dočásky. „Chtěla jsem středně velkého černého psa a mám malou blonďatou fenu z nějaké osady na Slovensku!“ směje se.

Ve své tvorbě i v životě věří intuici, šestému smyslu. A něčemu, čemu říká „vjemy“. „Jsou to takové vhledy, které se mi dějou už od dětství, blíž bych to nerozkrývala,“ říká. Prý s nimi dřív hodně bojovala, teď už ví, že jsou nedílnou součástí jejího života. „Umím ale být taky docela pankáč. Jít za hranu. Nemám žádné ambice být dokonalá a naopak lidi, kteří se tváří, že dokonalí jsou, mě děsí a vlastně jim to vůbec nevěřím,“ přiznává. Jsou to právě chyby a nedokonalosti, které považuje za něco výjimečného, to, co člověka odlišuje z davu. „Chyby jsou přece krásný! Já se v životě sice řídím morálními kompasy, ale je pravda, že občas se mi ta ručička trochu vychýlí… Jsem vlastně trochu sígr. Vždycky jsem byla.“

Jedničkářka u reparátu

S Janjou se známe od základky, chodila o ročník níž a odpoledne jsme často trávily společně v jedné partě posedáváním u „teplárny“ na sídlišti, více či méně vášnivými diskusemi nad nejdůležitějšími (i naprosto nedůležitými) otázkami světa a ze všeho nejraději jsme hráli vybíjenou. Ještě teď si posíláme tréninková videa a plánujeme uspořádat krásný turnaj. Do Prahy se přistěhovala s rodiči na konci roku 1993, bylo jí devět, když utekli před válkou z rodného Srbska. Česky se naučila poměrně rychle a stejně rychle zapadla i mezi nás.

Vždycky to byla jedničkářka, jezdila na školní olympiády z matiky a občas udělala nějaký průšvih, který jí byl poměrně rychle kantory odpuštěn. „Když jsme ale jednou zapichovali špendlíky do učitelský židle, tak to bylo už moc. Zkrátka kombinace jedničkářka a sígr,“ pomrkává vesele. Výborný prospěch byl pro její rodiče základ. Na Gymnáziu Buďánka s nimi dokonce uzavřela dohodu, že nepřinese domů nic jiného než jedničky nebo dvojky. „Jinak mi tolerovali všechno. I ty průšvihy. Takže jsem měla skvělé známky, a pak jsem najednou propadla z matiky, protože jsem občas nešla do školy. Reparát jsem udělala za patnáct minut a šla dál.“

S rodiči má dodnes hodně blízký vztah. Ostatně, možná vás v obchodě přivítá její maminka, která je nedílnou součástí Janjina týmu. „To je asi ten Balkán, máme to v sobě, rodina drží spolu. Možná i proto se mi rodiče odmala hodně věnovali a podporovali mě ve všem, co jsem chtěla dělat,“ přemítá s tím, že už jako malinká dostala základy tvorby – každý den společně kreslili, tvořili z modelíny a četli. Proto se musela naučit hodně brzy číst sama. „Pamatuju si, že jsem každý večer v kuchyni v Bělehradě musela číst nahlas aspoň patnáct minut. První knížka, kterou mi táta dal, byl Jules Verne, Cesta do středu Země…“

Znovu jsme se potkaly až po letech, to už Janja měla za sebou studium na AVU i diplomovou práci v ateliéru K.O.V. pod vedením Evy Eisler, ale taky několik nominací na cenu Czech Grand Design v kategorii šperku. Později ji mimochodem dvakrát vyhrála. Nejspíš i proto, že v její tvorbě si zákazníci snadno najdou symboly, které cítí, že potřebují mít nablízku. „To, co je za mými věcmi, není marketingový tah, je to moje vnitřní pnutí, které potřebuju ventilovat ven. Proto to vlastně všechno dělám. Potřebuju to přenést! A upřímně věřím, že když máš ty věci pak na těle, tak na tebe nějak působí,“ tvrdí.

Velkou roli u ní hrají drahé kameny. Ať už je to její zamilovaný turmalín, růženín, olivín nebo granát. Dokonce jednu chvíli chtěla studovat gemologii, pak ale zjistila, že je možné jen prezenční studium, které by nedokázala skloubit s prací. „Fascinuje mě ta souhra okamžiků a situací, které vedou k tomu, že někde v hloubi země vznikne krystal! To je naprostý úlet,“ popisuje vášnivě a jedním dechem přiznává, že je i pár kamenů, které v oblibě nemá – třeba jakýkoli s metalickým povrchem. „Na to nedokážu ani sáhnout. Nebo tygří oko! To taky nemůžu.“

Fascinují ji i další sféry bytí, třeba nekonečný vesmír, který se roztahuje neznámo kam, dochází v něm k nejrůznějším výbuchům a vznikům hvězd a planet a spoustě dalších nám neznámých věcí. „To uvědomění si, že jsme součástí něčeho takového, že jsme oproti tomu tak malí a žijeme tady jen na strašně malou chvíli… A právě to ve mně vzbuzuje chuť žít. Máme příliš omezený čas, který bychom měli vnímat vědomě. Nejde jen o vytváření vyšších hodnot. Žít pro mě znamená i to, že trávím dny sama na chalupě, kde sedím v legínách opřená o balík slámy a koukám celý hodiny na nebe. To je TO žití,“ Zároveň věří, že člověk je součástí jakéhosi procesu, většího celku a je potřeba se řídit nějakými zákonitostmi, se kterými nemůžeme nic dělat. „Pak jsou ale další věci, kterými můžeme ovlivňovat život svůj i ostatních a je dobré uvědomovat si, co naše kroky a činy budou mít za následky.“

Rychle a zběsile

Nápady a příběhy pro novou kolekci k ní přicházení spontánně. Prostě se „to“ objeví. Většinou řeší nějaké osobní téma nebo se vrací ke konkrétnímu symbolu, o němž si všechno zjistí a identifikuje si, co znamená pro ni samotnou. Pak začne kreslit. Až poté se rozhodne, co se bude množit a co zůstane originálem a co třeba ani nepoužije. „Celkem je nás teď ve studiu osm, které vyrábíme šperky, včetně mě. U originálů a šperků na zakázku opracovávám všechno sama, tedy kromě vsazování kamenů, to neumím. A pak mám dalších deset lidí, kteří se věnují prodejně a chodu studia,“ vypočítává.

Láska k řemeslu se propisuje i do Janjiných zálib. Třeba do módy, kde hledá originalitu i dokonalou zručnost. „Nejčastěji nakupuju umění, buduju si takovou svoji sbírku, a pak taky oblečení a boty, musí ale být dokonale zpracované. Momentálně miluju novou Bottegu, jejich oblečení, nově i Burberry, pak dlouhodobě Denisu Novou a často chodím i do COSu a Arketu a všechno to kombinuju,“ líčí oblečená v květinovém saku a kalhotách právě od zmíněné české návrhářky. Nosí ráda ale také šaty od Hany Zárubové a Kláry Nademlýnské. A když má zmínit jiného českého šperkaře, který ji baví, téměř okamžitě odpoví: Dick Wolf. Inspirativních tvůrců má ale v oblibě víc. „Mám úzkou spolupráci, která se snad ještě víc rozjede, s Yvetou Kroupovou, její práce si cením hrozně dlouho. A miluju Mášu Makeevu! Moc si vážím a vlastně dost vzhlížím pak k Evě Eisler a Liběně Rochové, to jsou pro mě totální královny. Jsou to ženské, které mají koule a jsou přitom nesmírně elegantní!“

I po letech na vrcholu českého šperku má Janja neustálou chuť se zlepšovat. Používat zajímavější materiály, nakupovat lepší kameny, přicházet s novými technologiemi i dokonalým servisem. Právě teď navíc vstupuje na zahraniční trh, kde doufá, že bude úspěšná. „Soustředím se na Evropu, víc zatím říct nechci. Žijeme v malém prostředí, kde se lidi navzájem vykrádají, takže jsem se naučila o věcech nemluvit, než se opravdu stanou,“ podotýká. Sama se s kopírováním svých věcí už setkala. „S tím prostě nic neuděláš. Když jsou lidi tak blbí, že se rozhodnou kopírovat někoho, kdo žije ve stejným státě, a dokonce ve stejným městě… Mám v tomhle směru ale jednu velkou výhodu – to, co mám v hlavě, mi nikdo nevezme!“

Má prý sice ráda pocit, že má něco pod kontrolou, ale paradoxně ji hodně baví i situace, kdy nemá pod kontrolou nic. I proto neumí dopředu plánovat. „Vím, že je to se mnou těžké, nedokážu třeba říct, že za měsíc pojedu na nějaké konkrétní místo. Já vůbec nevím, co za měsíc bude!“ Už brzy ji ale čeká něco, na co se nesmírně těší. Chystá se totiž do autoškoly se specializací na manuální převodovku. Jízda, ta hodně rychlá obzvlášť, je totiž její velkou vášní a auto pro ni představuje místo, kde je sama se sebou, čistí si hlavu podobně jako při meditaci a ještě se musí dobrovolně „krotit“. „Miluju, když jedu rychle. Samozřejmě je pro mě zásadní, abych jezdila bezpečně, ale ta rychlost je nejvíc. Už jen když o tom teď mluvím, tak mi začíná nabíhat adrenalin,“ skoro zakřičí se smíchem. „Fascinuje mě, že musím mít sama sebe pod kontrolou, což normálně úplně nemám. Takže jedu mezi těmi pruhy, tak, jak podle pravidel mám, poslouchám jeden ze svých playlistů pojmenovaných: Cesta I, Cesta II, Cesta sem, Cesta tam, Cesta disco, Cesta retro… a nevymýšlím žádný blbosti. Jen trochu posouvám ty hranice svých řidičských schopností.“

Prolínání dvou světů a dvou přístupů, kde na jedné straně je intuice a na druhé pravidla a rychlost, ji baví i na lyžích a na kole. Horské masivy brázdí na svých Rossignolech od začátku do konce sezony a silnice pak mapuje na celočerném karbonovém stroji od Festky, které si nechala poskládat na míru před několika lety. Zálibu našla také v běhání, tam se ale soustředí spíš na klidnější a vytrvalejší tempo, i když poslední dobou prý zrychluje do každého kopce, který potká.

„Ze všeho nejraději ale opravdu jezdím autem. Dává mi pocit svobody, že můžu všechno a kdykoli. Ta kontrola je pro mě v něčem fascinující, někdy ji hrozně potřebuju a někdy dělám zase všechno pro to, aby to pod kontrolou vůbec nebylo! A pak nenávidím, když někdo chce mít pod kontrolou mě…,“ zamýšlí se. „Svoje pracovní závazky vždycky zodpovědně plním, ale v osobním, volném životě, tam potřebuju svobodu. Dává to smysl? Prostě mít ten pocit, že opravdu žiju!“