Na konci roku, až do tiskárny odejde poslední letošní vydání, jsem si naordinovala zastavení. Velkou revizi toho, co všechno dělám (a nemusím) a kvůli čemu pak nemám čas na to, co dělat chci a co je pro mě opravdu nejdůležitější. Otřást základy a poskládat tenhle chatrný komín všech těch povinností, velkých očekávání, ale i radostí znova, pevněji. Pár rozbitých cihel přitom nekompromisně vyhodit a pak na něj můžu zase směle a s větší jistotou šplhat nahoru.
Stala se totiž věc. Naší dceři Emmě je osm a půl a je poměrně hodně emotivní, čtenáři z řad rodičů mě teď určitě chápou. Odmala je hodně samostatná, minulý rok dostala mobil, a když je nějaký problém, ve škole, u prababičky, u kamarádky, ví, že může kdykoli zavolat. Dneska ráno, když už jsem seděla v letadle směr další (krásná!) pracovní cesta, mi od ní přišla zpráva: Ahoj mami, jak se máš? Já se mám dobře. Hned jsem jí odpověděla a další dvě hodiny jsem nemyslela na nic jiného.
Opravdu trávím svůj čas, který mám na světě vyměřený, správně, když se mě moje dcera musí ptát přes WhatsApp, jak se mám? Kdy jsem se jí naposledy zeptala já? Kdy jsme si naposledy s dětmi sedli a opravdu si aspoň pár minut povídali a zajímali se jeden o druhého? A je v pořádku celý týden věčně nestíhat a snažit se pak rodinné štěstí dohánět během stejně uspěchaného víkendu, kdy musíme stihnout spoustu zajímavých míst, setkání, akcí?
Ta revize bude náročná, ale je jasné, že je potřeba věci narovnat.
Protože se stala ještě jedna věc. Letos na tomhle místě už podruhé vzpomínám na někoho, kdo tady ještě před chvílí byl. Kdo se věčně usmíval, nic pro něj nebyl problém a každý ho měl rád. Na někoho, s kým bychom chtěli strávit ještě aspoň jeden dva momenty, kdyby to šlo. Od první vzpomínky uteklo přesně půl roku (ahoj Veru!) a já si dnes připomínám, že nic netrvá věčně. Dan Anýž byl náš milý kolega, kamarád a měl velké srdce. A každý ho bude mít rád už navždycky.
Život je největší dar, pojďme ho žít, dokud můžeme. Dokud ho máme. S radostí, láskou, odvahou i pokorou se soustředit na to důležité. Odhodit nepotřebné a vědomě jiskřit tam, kde je to opravdu důležité.
