Doma máme s dětmi občas takové malé bouřlivé diskuse. Jsou zdravě sebevědomé a rády dělají věci tak trochu po svém. (Ano, nám v takových chvílích rodiče říkali, že jsme tvrdohlaví a že vůbec nechápou, po kom to máme. Já to konkrétně v našem případě vím.) Vrhají se odvážně po hlavě téměř do všeho, a tak zůstáváme stát u dveří školky a sledujeme, jak si pětiletý syn vykračuje do třídy sám „jako velký kluk“, a vzápětí podpoříme o něco málo starší dceru, která se schovává pod křeslem i u trochu strašidelné animované pohádky, v nápadu jet na první letní tábor bez rodičů. Prý chce být odvážná. Odměnou nám je nespočet otázek na VŠECHNO mezi nebem a zemí, malované milující vzkazy rozeseté po domě i výtvarná díla, která se v rámci zadání vymykají z řady vystavených rozkvetlých sakur na první pohled. „Naše“ divoce rozevláté větve s růžovými chuchvalci květů hravě překračují i hranice čtvrtky, protože: to je příroda, mami.
Nebát se a hledat vlastní cesty v osobním i profesním je to, čím se můžeme odlišit od ostatních a co nás činí výjimečnými. Díky odvaze můžeme uspět, a to hlavně před zraky sebe samých. Květnové vydání je plné příběhů o odvaze v umění i architektuře. O projektech, které jsou možná při posuzování společnosti takzvaně na hraně, zároveň se na ně v prachu dějin ale nezapomíná.
Náš muž z obálky je Milan Houser, který své obrazy polévá litry laku. Barvy si sám skládá, míchá pigmenty s kovem rozemletým na prach a zkoumá veškerý materiál, se kterým pracuje. I proto patří k oblíbencům sběratelů po celém světě. Nebál se ani Robert Vano, přestože jeho životní cesta měla spoustu zatáček a jeho fotografie nespadají do kolonky líbivého mainstreamového umění. Nebojí se mimochodem ani teď v 75 letech a čile se zajímá o AI a její využití v umění. A už vůbec se nebojí Marcel Soural, developer, který architekturu propojuje s uměním a spolu s výtvarníkem Davidem Černým staví po Praze obří sochy, které vyvolávají diskusi odborníků z oboru i laické veřejnosti. A to je prý to, o co tu kráčí.
Ať vám v životě nechybí odvaha!
