V pozdním srpnovém odpoledni přijíždí k ostrovu San Giorgio Maggiore mnoho lodí. Ve stejnojmenné bazilice se koná vernisáž dlouho očekávané výstavy čínského umělce Aj Wej‑weje. Hosté směřují k Palladiově chrámu s vysokým bělostným průčelím, který působí, jako by byl postaven přímo na vodní hladině. Vznešenost řádu a elegance vertikality jsou fascinující jak při pohledu z druhého břehu, tak bezprostředně při samotném vstupu do hlavní lodi. Tentokrát jsou první momenty uvnitř baziliky zkoncentrovány do místa před oltářem, resp. ten ani nevstupuje do zorného pole. Jakoby od stropu se v centrálním křížení vznáší „zlověstný“ rej temně matných lidských a zvířecích kostí a orgánů. Při prvotním pohledu ve své dramatičnosti působí devítimetrový „lustr“ bez světla, komponovaný z dvou tisíc skleněných kusů jako abstraktní obraz. V živém shluku návštěvníků, kteří ho v němém úžasu obchází, se dostaví známé mrazení, jež dokáže navodit sakrální ambience – uvědomění si vlastní smrtelnosti. Život a smrt se nedají oddělit. Podle umělcových slov bylo jeho ambicí vytvořit sochu, která oslavuje smrt jako součást životní pouti člověka. Celá výstava nese název La Commedia Umana s latinským dovětkem upomínajícím lidskou pomíjivost – Memento Mori.
Ačkoli umělecká a sklářská produkce ve spolupráci se slavnou muránskou sklárnou Berengo začala před několika lety, nelze si představit „vhodnější“ načasování v souběhu s válkou v Evropě a environmentálními změnami. Je to však Aj Wej‑wej, kdo věří v humanitu. I navzdory vlastním palčivým zážitkům, kdy byl vězněm v domovské zemi, se jeho umělecká praxe nikdy neodchýlila od témat nespravedlnosti a potlačování svobody vyjádření, stejně jako kritiky bezbřehého kapitalismu a masového konzumu. Aj Wej‑wej přiznává, že je součástí systému, včetně toho uměleckého, a jeho trhu. Jeho současný život v Evropě, a především v kulturním dědictví starého kontinentu, se také propisuje do jeho uměleckého jazyka. Poprvé hojně využívá skla a sklářské tradice. Výstava zahrnuje vedle starších prací primárně nové skleněné objekty a instalace, které jsou svým tvaroslovím jakoby v kontrastu s prostředím svatostánku. Zároveň ale působí až magicky. Je to nejspíš právě médium skla, které i roli toaletního papíru, pracovním přilbám nebo krabičkám na jídlo propůjčuje charakter posvátnosti. A ony tak získávají na své ambivalentnosti o lidské komedii či dramatu.
Autorka je historička umění a galeristka, www.drdovagallery.com
