Hvězda u Jadranu. Neodolali jsme kombinaci skvělý hotel, michelinská kuchyně a Dom Pérignon

Soukromý letoun s osmi místy se vznese nad mraky a něžně růžové šampaňské se zatřpytí ve sklenici. Zimní slunce je tady nahoře o to zářivější, když víme, že šedošedou Prahu necháváme za sebou. Něco málo přes hodinu letu nás dělí od výjimečného zážitku. Prim v něm hraje michelinský šéfkuchař, šampaňské z vinic Dom Pérignon a velkolepý hotel.

Na břehu chorvatského města Rijeka stojí Hilton Costabella, ambiciózní projekt českého podnikatele Jaroslava Třešňáka, který si Kvarnerskou zátoku oblíbil už v 80. letech. Tehdy tu ještě spal ve spacáku na skále, protože kemp byl pro něj drahý, později ji navštívil s manželkou Lenkou na svatební cestě v podobně skromných poměrech, i když už v miniaturním plážovém domku. První den loňských prázdnin se mu splnil životní sen – na mořskou hladinu se poprvé díval z oficiálně otevřené terasy „svého“ pětihvězdičkového hotelu téměř za 2,7 miliardy korun. A stejný zážitek chtěl dopřát všem hostům, proto mají všechny z 194 hotelových pokojů, vil a apartmánů výhled na zátoku a není třeba dělat žádné kompromisy.

Ještě blíže budete vodě na dlouhé kamínkové pláži s moly či na promenádě, které k hotelu náleží. Poctivci z něj nemusí spustit zrak při trápení svého těla ve fitness centru o rozloze 866 metrů čtverečních, nebo mezi tempy ve vnitřním či i venkovním bazénu. V létě bude moře oblíbeným odpoledním programem, teď v únoru se v něm však odráží ocelové nebe vířící dešťovými mračny a do jeho četných vln se vrhají jen otužilci. Opojnost nekončícího horizontu přerušeného ostrovem Cres ale neztrácí, naopak. Právě takhle kovové a opuštěné ho mají mnozí nejraději. V dny jako tyhle najdete odpočinek těla i duše v místním spa, rozděleném na menší, intimnější a větší část. V obou je biosauna, sauna parní, finská i solná. Nejen znalci léčitele Sebastiana Kneippa se rádi projdou po masážních oblázcích ve studené a horké lázni či si dopřejí relaxaci v masážní vířivce. Únorový útěk má navíc ještě jednu výhodu, mimo sezonu začínají ceny pokojů na 120 eurech za noc, v sezoně se vyšplhají klidně na čtyřnásobek.

Majitel si potrpí na česká řemesla a design, v restauracích a barech vám tak servírují nápoje do skleniček Crystalex, pohodlně se opřete do umně ohýbaných židlí TON a v apartmánech visí obrazy od Dagmar Dítětové. Desítky ručně foukaných lustrů ve tvaru mýdlových bublin z píšťal českých mistrů sklářů provází vaše kroky rozlehlými prostory hotelu a jsou dominantou lobby.

Klenotem resortu je však, troufám si říct, nejnovější přírůstek mezi chorvatskými michelinskými restauracemi. Nebo, neboli Nebe, řídí v nejvyšším patře hotelu šéfkuchař Deni Srdoč. Teprve devětadvacetiletý šéfkuchař, který svou první hvězdu získal už před třemi lety v kuchyni restaurace Draga di Lovrana na východním pobřeží Istrie. Stal se tehdy vůbec nejmladším chorvatským šéfkuchařem, který na tohle ocenění dosáhl, a v Hiltonu svou úspěšnou cestu jen potvrdil. Hvězdu pro Nebo získal tenhle bývalý student elektrotechniky pouhé dva měsíce po otevření. My si tento večer můžeme jeho jedlé umění dopřát se vzpomínkou na jiného mistra. Na mnicha Doma Perignona, jehož odkaz a jméno nese Champagne, prestige cuvée z rodiny společnosti Moët Hennessy.

Kulinářský výlet po mapě Chorvatska

Historie šampaňského vína, které „chutná jako hvězdy“ sahá do roku 1668, kdy se Pierre Pérignon stal správcem sklepů benediktinského opatství v Hautvillers. Cíle neměl malé, chtěl vyrábět to nejlepší víno na světě. A i když nebyl prvním, kdo objevil šumivé víno, stal se jeho „duchovním otcem“. Hlavně díky úspěšným experimentům. Přišel třeba na to, jak šumivé víno, které tehdy často explodovalo, skladovat v lahvích s mnohem tlustším sklem (tzv. verre anglais, anglické sklo) a korkovou zátkou. Vynalezl také metodu, jak z modrých hroznů Pinot Noir vyrobit tehdy oblíbené bílé víno, a byl jedním z prvních, kteří kvalitu hroznů přisuzovali různé poloze vinic a oblastí, kde jsou pěstovány. Pod jeho vedením se klášterní produkce zdvojnásobila a jeho jméno se tak o mnoho později stalo synonymem pro legendární šampaňské. Dnes vzniká Dom Pérignon pod dohledem sklepmistra, tedy chef de cave, Vincenta Chaperona a pod touto značkou se produkují pouze ročníková vína. Hrozny pochází jen z nejlepších sklizní, výhradně ze sedmnácti vinic s označením Grand Cru a ve sklepích domu zrají u základních vín minimálně osm let. Víru mnicha Doma Pérignona, že „Bůh se promítá do vína“, tady neztrácejí dodnes.

Lahve, které jsou mimochodem replikou lahví z 18. století, s nezaměnitelnou etiketou ve tvaru štítu, nás v Nebu čekají i dnes. Dokonce i to starobylé opatství je přítomno – z terasy restaurace vidíme na protějším břehu město Opatija, které vzniklo v 15. století a své jméno získalo taktéž po benediktinech. Pětichodová degustační večeře je jako kulinářský výlet po mapě Chorvatska.

Startujeme lahodně šťavnatým ročníkem 2012, ve kterém se mísí květiny s ovocem, k němu jako předkrm servíruje Deni Srdoč kvarnerské langustýnky zalité v consomé s poupaty kravského sýra a krému z černých citronů. Stejně dravé jako uzená mořská štika z Dalmácie na talíři musela být i vinná réva v Champagne roku 2010. Tehdy totiž chladná zima se silnými mrazy a časté letní deště zkomplikovaly proces zrání a pro Pinot Noir se nejednalo o nejlepší ročník. Větší část v blendu tak tvoří Chardonnay, které naopak ten rok dosáhlo extra vysoké kvality. Pošírovaný pstruh z regionu Lika s jablečno‑mátovou majonézou a beurre blanc s mandlemi doplňuje krémový ročník 2008. Chuťová bomba ovšem přichází s šampaňským Plénitude 2 z roku 2003, které na kalech odpočívalo patnáct let, skvěle napárovaným s hovězí svíčkovou ze skotu ze Slavonie a sezonní zeleninou. A nakonec Rosé 2008 s tóny opečených fíků, meruněk a kandovaného pomeranče k výrazně citrusovému krému z pomerančů od řeky Neretvy na čokoládovém piškotu. Dozvídáme se i zajímavý fakt: růžová šampaňská kupují navzdory předpokladům více muži než ženy, po dvanácti letech na kalech má totiž plnější chuť se silným závěrem, který si pánové podle ambasadorky Dom Pérignon velmi oblíbili.

Konci se nedá vyhnout, prázdné lahve lemují restaurační bar a Deni Srdoč se o něj ležérně opírá při konverzaci. Dnes večer díky němu dostalo pověstné francouzské „joie de vivre“ nádech Jadranu. Mlsní čtenáři se mu mohou oddat také. Sedmi a jedenáctichodové menu vás vezme na fantastické putování Chorvatskem skrze tradiční speciality a regionální ingredience, ale v odvážném, moderním a vysoce kreativním pojetí. Na jeho závěru si pod paži vezměte ještě jednu lahev bublin a na klidné terase rozjímejte nad hlubokou krásou hvězd, oceánu či víry nezdolných mistrů svého řemesla.