Určitě to taky znáte. Začátky roku nebývají jednoduché, vlastně byste možná celý leden nejraději zrušili a uložili se ještě chvíli k zimnímu spánku. Mysl je v útlumu, i když ví, že by být neměla, a dost s tím bojuje. Snažíte se nadechnout, a tak se chytáte každého stébla, po kterém byste, zdá se, mohli z té šedi vyšplhat. Proto jsme tohle první číslo roku věnovali naději a těm, díky kterým se nám lépe žije. A nezáleží přitom, jestli jim je dvacet, třicet nebo padesát. Touha po naději se na věk neptá.

Našich dvanáct apoštolů, jak jim s láskou říkáme, jsou lidé odhodlaní věci měnit, dělat je po svém, trpělivě čekat na správnou chvíli a necouvat. Prvními z nich jsou Svěráci, Zdeněk a Jan. Geniální umělci, na jejichž filmech jsme vyrostli, stejně jako na příbězích Járy Cimrmana. A jejichž další tvorbu, která by se opět zapsala mezi legendy, s nadějí vyhlížíme. Oni dva spolu mají krásný vztah otce a syna, a když se začtete do skvělého rozhovoru od kolegy Ondřeje, budete chvílemi možná až dojatí.

Představíme vám také polární bioložku Marii Šabackou, která několik měsíců tráví v zemi ledu, a když mluví o tom, jak voní a zní Antarktida, máte chuť se sbalit a vyrazit tam teď hned. Kromě toho ale bojuje i za to, aby lidé nebyli ke klimatické změně lhostejní. Vždyť to, že každý rok odtává 1,2 bilionu (!!!) tun ledu, opravdu není dobré…

 

A v neposlední řadě je tady Zdeněk Mihalco, ředitel Nadace Via a zároveň náš drahý bývalý kolega z Hospodářských novin. Kluk z Bruntálska, který chodil dřív do práce na ranní novinové směny ve svetru z kousavé ovčí vlny, jejž si koupil v rodné vesnici, aby podpořil lokálního prodejce. Během našeho povídání vyprávěl o tom, jak se my Češi pomalu učíme darovat, i o tom, jak „jeho“ nadace funguje jen díky dárcům.

Doteď mi zní v hlavě jedna jeho věta, kterou bychom si měli všichni zapamatovat:

„Dárcovství je univerzální dobro, opak sobeckosti – je to vysoce lidská hodnota.“