Fotožurnalistika dostává na zadek, říká Kalhous. A tak začal vzdělávat novou generaci

Když mu bylo dvanáct, táta mu na dovolené půjčil svůj fotoaparát. Na narozeniny ho pak našel v dárkové krabici s tím, že odteď patří jemu. Otcův narychlo vymyšlený, nouzový dárek se stal střelkou na kompasu života fotografa Radka Kalhouse. A koukání na svět skrz hledáček jeho profesí. Jednadvacet let prožil jako fotoreportér vydavatelství Mafra, během té doby získal devět ocenění Czech Press Photo. Mimo jiné třeba za syrovou sérii z Dostihového závodiště Pardubice nebo portréty jedenácti doživotně odsouzených vězňů.

Po dvou dekádách nepřetržité práce ho ale dostihla krize. „Fotožurnalistika dnes dostává na zadek. Přestalo se úplně dbát na to, jak fotka vypadá, hlavně aby lidi klikali. Rozhodl jsem se, že nechci být přítomen této pomalé smrti. Jenže co teď? Jak se na stará kolena dál posouvat?“ přemítal. A aby klasicky po česku jen nenadával, začal novou generaci fotografů vzdělávat. A to rovnou na dvou školách – na Střední odborné škole v Přelouči a na pardubické univerzitě. Sám navíc studuje, na Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě se přihlásil hlavně proto, aby si ujasnil, jak fotku učit, ale i neučit. „Dříve pro mě byla fotka nosičem sdělení, upozorněním na problém či fenomén. Teď je pro mě fotka jen nosičem emoce. Fotím, protože nemůžu jinak,“ říká Kalhous. V Pardubicích mu až do dubna běží výstava pod názvem Nížina, skrze kterou hledal vztah k tomuto městu, kde se narodil a kam se vrátil. V prosinci mu navíc vyšla fotografická sbírka Okraje.

Sérii květin jsme na obálku i stránky únorového PročNe vybrali jako symbolickou připomínku nezdolnosti rostlin, které nehledě na okolnosti každý rok znovu vystrčí hlavy ze zmrzlé půdy. Které jsou křehké i mocné zároveň a vždy se natahují ke slunci. Sám Kalhous o nich říká: „Tyhle kytky jsou mé niterné portréty, je to intimní dialog, emoční technické výkresy. Nehraji si se stíny ani aranžmá, chci jít úplně na dřeň. Příběhy už nechci vyprávět v odstavcích nebo souvětích, ale pouze větou holou či, pokud je to možné, jedním slovem.“ A nám jeho slova dávají naději – třeba v to, že nikdy není pozdě obrátit směr, když už vám to, co děláte, přestalo dávat smysl.