Už v pěti letech si poprvé uvědomil, že hodinky jsou něco výjimečného. Kamarádce slíbil, že si ji vezme, když mu dá hodinky Patek Philippe, které měla po dědovi. Zakopali je u babičky na dvorku, a i když je pak musel zase vykopat a vrátit, láska k časomírám mu už zůstala. Lesklé ciferníky na něj dnes pomrkávají zpod skleněných poklopů ve zbrusu novém butiku. V Praze na Starém Městě spolu se svým pracovním partnerem Janem Němečkem a investorem Josefem Zajíčkem právě otevřeli první kamenný obchod české značky Bohematic, skrze kterou chtějí navázat na tradiční hodinářské umění. Na stěně butiku visí obraz od Milana Housera a mechanický umělecký objekt od mladého designéra Dominika Nováka obíhá jednu kružnici za druhou.

Narodil se v lednu roku 1966 v Praze, do letenského bytu, který sousedil s ateliérem malíře Mikuláše Medka, jeho rodiče byli ale ekonomové. Protože ho bavila letadla a až obsesivně obkresloval všechny modely z encyklopedie, přihlásil se nejdřív na Střední odborné učiliště leteckých opraven Kbely. Velmi záhy mu ale došlo, že místo montování „migů“ chce nejvíc ze všeho prostě kreslit. Po složitém přestupu, na který si musel dlouhou dobu počkat, se dostal na vysněnou Výtvarnou školu Václava Hollara. Po maturitě studoval na UMPRUM v ateliéru tvarování užitkových předmětů docenta Alexia Appla a po sametové revoluci pokračoval v ateliéru Architektura a design pod slavným Bořkem Šípkem.

Se svým spolužákem a celoživotním parťákem Janem Němečkem založili v roce 1990 ateliér Olgoj Chorchoj, pojmenovaný podle mytického stepního červa. To dodnes patří mezi nejvyhledávanější a nejrespektovanější designová studia u nás a kromě designu nábytku, skla, trofejí nebo nožíků rybiček se věnují převážně architektuře. Vždyť také sídlí v nádherné funkcionalistické stavbě – původním ateliéru sochaře Jana Laudy z roku 1930 na hranici zahrádkářské kolonie u Libeňského mostu. Podědili ji po sochaři Zdeňkovi Němečkovi, otci Jana Němečka.

V designu toho není mnoho, co by jim neprošlo rukama. Jsou držiteli ocenění Czech Grand Design, vystavovali v galerii Moss a Radio House Gallery v New Yorku, v londýnské galerii Vessel a jejich expozice pro mnohé české značky byly k vidění i na zářijovém milánském Design Weeku. Jejich návrhy najdete v repertoáru značek, jako je Ton, Moser, Mikov nebo také Brokis. V roce 2017 zvítězili ve veřejné soutěži na novou podobu pražského městského mobiliáře. Lustr Tim pro značku Bomma visí v michelinských restauracích po celém světě a zdobí i fenomén moderní gastronomie – restauraci Reného Redzepiho 108 Copenhagen. Oba zakladatelé studia se nakonec vrátili i na svou alma mater, po smrti Otakara Diblíka od roku 1999 vedou Ateliér produktového designu.

Společně se vrhli i do projektu Le Mans Redux, což je skupina nadšenců, kterou pojí láska k velkolepému příběhu českého závodního vozu Aero Minor Sport. Ten se v roce 1949 účastnil slavného závodu 24 hodin Le Mans. Froněk, Němeček, designér a zakladatel městského mobiliáře mmcité David Karásek, zakladatel reklamní agentury Kaspen Zdeněk Kašpar, majitel mosteckého autodromu Josef Zajíček a majitel Sipralu Leopold Bareš starý vůz odkoupili a zrenovovali a chystají se s ním konečně zase závodit, opět v Le Mans. A aby toho nebylo málo, duo se vrhlo i do hodinářství. Spolu s Josefem Zajíčkem založili značku českých malosériových mechanických hodinek Bohematic v Novém Městě nad Metují, které se teď v říjnu představí i na výstavě Expo 2020 v Dubaji.

Když není v Libni, na závodním okruhu v Mostě nebo na VŠUP, tráví Froněk nejraději čas v jihočeském Častrově. S manželkou, architektkou Terezou Froňkovou, tam mají starou chalupu obklopenou sadem a čerstvě teď koupili i historický dvojdům v nedalekých Slavonicích. Společně ho chtějí proměnit v něco, čemu říkají „sen památkářů“, nebude tam totiž vůbec nic nového. Ve sklepích zůstanou původní dusané podlahy, půda nebude zateplená a postupně hodlají odhalovat nánosy minulosti. „Ten dům má neuvěřitelnou historii! Jsou tam raně gotické sklepy, renesanční část na gotickém půdorysu, klasicistní vestavba, a dokonce zásahy z 20. století. Je zajímavé pozorovat, jak se dům v průběhu staletí proměňoval,“ líčí nadšeně. Jezdí tam o víkendu na kole, jak jinak než na designové černé karbonové Festce.

Pracujete spolu se ženou často?

Máme rozdílné projekty a málokdy se protneme. Ale žijeme spolu, takže ona mi radí s mými projekty a já si občas dovolím radit zase s jejími. Občas třeba do jejího interiéru uděláme se studiem nějaký prvek jako židli, světlo, pípu… ale ona si to celé řídí. Navrhovala Esku, Bokovku, ale i její privátní domy a chaty jsou skvělé. Má stejně zakázek jako já, akorát my to děláme v deseti lidech a ona je sama. Je to výkonná osoba a velmi zorganizovaná. My jsme proti ní trochu jako z anarchistánu.

Na čem momentálně pracujete vy jako studio Olgoj Chorchoj?

Teď stavíme dům na jednom ostrově v zahraničí, čeká nás obchod s cukrovinkami, pralinkami a čokoládou, udělali jsme také výčep pro Pult od Ambiente. Budou se dělat i nějaké úpravy v hotelu Pupp, rodinné a bytové domy… V současnosti je to asi 40 projektů. Často všechno A do Z, od výběru pozemku přes obraz na stěně až po kliku. Musíte umět přeskočit od garážového domu až k interiéru noblesní restaurace. Od výstavních instalací, jako byla Tokijská olympiáda v Národním muzeu nebo intervence do Moravské galerie, po novostavby nebo konverze továren. Je to velmi mnohotvárné a je to práce snů.

Architekt, designér a pedagog Michal Froněk
Foto: David Turecký

Věnujete se architektuře i designu. Co teď na vahách převažuje?

Architektonických projektů máme určitě víc. V Česku je totiž docela obtížné živit se čistě designem a nás vždycky bavilo široké rozkročení. Design si s Honzou necháváme trochu sobecky pro sebe. Je to za odměnu. I když od světelných objektů a nábytku jsme teď přesedlali právě k hodinkám.

Přijímám narážku na vaši značku Bohematic a zajímá mě – jak se liší navrhování hodinek od navrhování židle nebo interiéru?

Hodinky jsou taková zmenšenina architektury. Je to mikrosvět, který je hodně složitý, skládá se ze stovek komponent, které vyrábíte na různých místech po světě a musíte je umět postavit dohromady stejně jako dům. Já v tom vidím velkou paralelu. Když jsme s Honzou před 20 lety poprvé navrhovali hodinky a kreslili je tužkou, ve skutečnosti to pak nefungovalo, protože ty rozdíly v setinách milimetrů jsou jiné, než když je to centimetr na židli nebo dva u stolu. Chce to hodně věci prototypovat a v Bohematicu máme tým postavený tak, že je tam jak konstruktér, tak ředitelka výroby, která jednotlivé komponenty ladí a oponuje našemu návrhu.

Jak se to liší v pohledu na zákazníka?

Lidé, kteří kupují hodinky, jsou poměrně konzervativní, tradicionalisti. To, co se v hodinkách považuje za avantgardu, je z pohledu architektury a designu dost usedlé. V nedávné historii hodinek se stalo, že přišel špičkový autor, založil si svou značku hodinek se švýcarskými výrobci, vše vypadalo skvěle, mělo to obrovský mediální ohlas, ale byznysový úspěch nepřišel. Musíte být opatrní. Jsou tam jasné zákonitosti. Dalo by se říct, že naše návrhy pro Bohematic jsou taková rána na jistotu. První model hodinek jsme pojmenovali Graphic Sutnar, byly inspirované Ladislavem Sutnarem. Tu řadu chceme zachovat i pro různé další grafiky, teď třeba pracujeme s typografy Radkem Sidunem a Tomášem Brousilem na modelu na příští sezonu. Československá typografická škola je velmi silná, jsou to plošňáci, jak jim trochu hanlivě říkáme. Ale já to obdivuju. To, co dokážou vytvářet v jedné ploše, jak se detailně zabývají každým písmenem, číslicí a jak jedna věc na druhou navazuje… To se musí vysedět, až z toho mají ploché zadky! Je to fakt řehole.

Jakou vizi jste pro Bohematic od začátku měli?

Chtěli jsme vytvořit něco, co by mělo modernistickou estetiku – stejně jako ta spousta krásných hodinek, které nejsou moc drahé, mají velmi špatný strojek, za rok se odřou a vy si je pak koupíte v nějakém design shopu znova – ale udělat je z kvalitních materiálu a dostat je do vyššího segmentu, kde jsou často hodinky příliš přetvarované. A lidé si Graphic Sutnar dost oblíbili. Druhý model Minor odkazuje na závodní auto Aero Minor a třetí model Aerodynamic bude venku za pár dnů. Existujeme tři roky, vyrábíme rok a půl a prodali jsme už nižší stovky kusů. Vyrábíme v Novém Městě nad Metují, což je tradiční hodinářská Mekka, od roku 1945 v československých rukách.

Vy jste to vlastně všechno dal tak trochu dohromady…

Ten hlavní impulz přišel, když mi skupina hodinářů, konstruktérů a lidí z hodinářské produkce, se kterými jsme předtím pro jinou firmu vyvinuli několik hodinek, zavolala, že v té původní firmě končí. Mně to bylo líto, v té době jsme si konečně navykli na nějaký společný režim a rozuměli jsme si i lidsky. Tak jsme si dali kafe a prodebatovali možnosti spojit se do nějakého nového projektu. Josef Zajíček jako hlavní investor byl z tohoto nápadu nadšený, a tak do sebe všechno nějak hezky zapadlo.

Máte s Bohematicem velké plány?

Řekli jsme si, že ještě rok zůstaneme tady v Česku, abychom měli dobrou základnu zákazníků. Velkou část hodinek individualizujeme, děláme třeba firemní hodinky nebo hodinky na míru. Mění se barevné kompozice, vyrábí se atypické vteřinové ručky, gravírujeme do pouzder… A lidé se vrací, někteří dokonce už třikrát nebo čtyřikrát. Rozvětvené rodiny máme vůbec nejraději! Chystáme i dostupnější základní model Aplos, což je řecké slovo pro čistotu a jednoduchost, a tak budou taky vypadat. Příští rok chceme za hranice, už máme registrovaný mezinárodní subbrand. Pochopitelně do toho chceme začlenit i zahraniční designéry, jednáme s těmi nejlepšími jmény v oboru, tak uvidíme. Nejdůležitější je, že máme novou kamennou prodejnu, to je pro nás fundament.

Strýcem grafika Ladislava Sutnara byl František Sutnar, pilot závodního auta Aero Minor, které v roce 1949 vyhrálo ve své třídě slavný závod Le Mans a kterému se věnujete i ve svém dalším projektu – uskupení Návrat do Le Mans alias Le Mans Redux. To propojení je náhoda?

Je to strašná náhoda a naprosto neuvěřitelná! To je prostě krásná struktura života. A všechno je to ještě provázanější. Znám rodinu Ladislava Sutnara z USA a teď se poprvé potkám tváří v tvář s Frankem Sutnarem ze Švýcarska, synem Františka. Ten příběh je strašně spletitý, s novinářkou Evou Srpovou o něm chystáme knihu a podařilo se nám poodhalit, jak to všechno bylo.

Závodu se tehdy účastnila dvě auta Aero Minor, jedno s českou posádkou. Závodníci Otto Krattner a František Sutnar získali za vítězství půl milionu franků, které si cestou zpět domů uložili v bance ve Švýcarsku. Komunisté si je však podali a poslali je do vězení…

Dostali jsme se do archivů StB a tam jsme viděli, jak to na ně pěkně ušili. Vrátili se jako vítězové a oni je obvinili z vlastizrady a špionáže, což byl paragraf, který jim umožnil uložit vysoké tresty. František Sutnar dostal 17 let, odseděl si víc než 10 let, na nějakou dobu dostal i prázdniny v Jáchymově. Nakonec emigroval do Švýcarska, kde zemřel. My teď sbíráme texty a obrázky a nabíráme rozhovory. Ten příběh by si zasloužil zfilmovat.

Kde se u vás vzala láska k autům?

Už jako student jsem měl Tatru 603 osmiválec a byl jsem tím fascinovaný. S Honzou Němečkem jsme ji nechali zrestaurovat a vyrazili pak na spoustu výletů do zahraničí. Honza ale začal víc zpívat ve sboru a já se zase začal auty zaobírat do hloubky. Naštěstí mě v tom podporuje manželka, už mi i nějaké historické auto koupila. Teď mám konečně mezinárodní závodní licenci a příští rok náš tým Le Mans Redux vyrazí do Le Mans na závody. Jsme ve skupině, které se říká Grid 2, jsou tam poválečná auta, tedy s rokem výroby 1945–1959.

Jaké to je Minor řídit?

Mám z toho obrovský respekt. Tehdy, v tom roce 1949, přijela do Le Mans dvě auta Minor a obě úspěšně dojela, i když mnoho ze šedesátky jiných ne. Minor tam byl poprvé a dojela obě, jedno navíc vyhrálo svou třídu. Když se to pak podle výkonu přepočítalo, byl Minor dokonce celkově druhý, se svými dvěma válci hned za dvanáctiválcovým Ferrari! To byl obrovský úspěch! Chlapci se tetelili, ale příští rok už byli ve vězení. Nicméně nějaké Minory se prodaly, jely v nich zahraniční posádky a Nizozemci s nimi také vyhráli svou kategorii. Nezávodní varianta Minoru se skvěle prodávala, třeba i v Belgii nebo ve Francii, jenže pak přišel příkaz shora, že se v Československu nesmí vyrábět nic než škodovka, a byl utrum.

Kromě Minoru máte i jiná auta. Kolik a jaká?

Ne moc… Není to úplně nemoc, ale pár jich je. Kdo má vědět, ví. Nechci to úplně prozrazovat. Na chalupě máme ale třeba ostře žlutou škodovku 110 R, to známé kupé alias bič na kočky. Navíc mám spoustu kamarádů se skvělými auty, takže jsem seděl už v lecčem. Třeba v Talbotu T26 GS, ve kterém jezdil jeden z nejslavnějších závodníků Juan Manuel Fangio a občas se toho auta můžu dotknout. Mám také pár kamarádů ve světě, kteří mají fenomenální sbírky aut, kde jsou bugatky nebo předválečné závodní Alfy Romeo.

Oba projekty – Le Mans Redux i Bohematic – navazují na českou tradici. Cítíte se jako patriot?

Já jsem vždycky, možná idealisticky, Česko považoval za průsečík mezi tou jižní italskou kreativitou a tou německou nebo severskou precizností. Navíc máme takový ten slovanský nepokoj, naturálnost, určitou míru improvizace, řemeslnou ruční práci… Určitě bych ale neřekl, že Československo je nějaký pupek světa. Myslím si, že se tady podařilo pár věcí, ale je před námi ještě obrovský kopec práce. Měl jsem mnohokrát možnost pracovat v zahraničí, ale připadalo mi, že tady je to takové pole neorané, že je potřeba to vylepšit. A pořád mě to baví.

Je český design světový?

V některých oblastech ano. Ještě si pamatuju, jak jsme se před rokem 2008 snažili dostat český design na zahraniční veletrhy. Když jsme vystavili nějaké tehdy moderní věci z českého skla, svět po tom okamžitě skočil. Úplně a velmi rádo se zapomnělo na ten „hnus‑brus“, na to, co se dělalo v 80. a 90. letech za neřemeslné, esteticky ošklivé věci. Sklo tak byla zase komodita, kterou my Češi umíme. Navíc tehdy přišel Maxim Velčovský do Lasvitu, Lucie Koldová do Brokis, vznikla Bomma a tyhle firmy mohly okamžitě startovat do celého světa a ten obrovský náskok Italů, Francouzů, Angličanů pomalu umazávat.

Co Češi umí a co neumí?

Když se bavíme o čistě průmyslovém designu, tak tomu chybí jakási image, aby z toho mohly být světové značky. To se tady daří možná v lékařských pomůckách, ale třeba v oblasti spotřební elektroniky, aby to bylo nádherně zpracované, zabalené, aby to mělo tu image, tak to bychom opravdu asi hledali na prstech jedné ruky. Je k tomu potřeba sofistikovaný průmysl a velké peníze a to nám bude asi ještě chvilku trvat. Navíc tu dneska vzniká jakýsi eurodesign. Je to sice dobré, mají na to výborného designéra, ale není to nic zajímavého, takový normál. Když se ale podíváte třeba na katalog Vitry… To je nádhera! Když smícháte špičkové designéry a máte dostatek štábní kultury, že je necháte dělat svoji práci. Třeba bratry Bouroullecovy s tím jejich francouzským šarmem nebo suchého Jaspera Morrisona, pak tam dáte ty tradiční historické věci, na kterých to stavíte, a dohromady je to přece tak úžasná kompozice. Přitom ani oni si v dnešní době nedovolí dělat moc velké výstřelky, ale přesto je to zábavné. Je nádherné to pozorovat, ale je pravda, že Vitra je jen jedna.

Přesto se zeptám ještě jinak – co je pro vás vrcholem českého designu?

Třeba ten Ladislav Sutnar, ten je pro nás ikonou v oblasti užitého designu. Na jednu stranu byl multidisciplinární – od hraček, skla, užitého designu –, ale také už ve 20. a 30. letech vytvářel takové start‑upy. Přemýšlel, jak středním vrstvám dodat krásný design, a skrze sdružení Družstevní práce a projekt Krásná jizba pořádali výstavy životního stylu nejen u nás, ale i ve Skandinávii. Říkalo se mu apoštol novověku. Evropským autorem je rozhodně Jindřich Halabala a obrovský kus práce udělala i kubistická generace v čele s Josefem Gočárem a Pavlem Janákem, to jsou inspirativní zdroje pro celý svět až do dneška. Rozhodně máme na čem stavět.


Jaké bylo začínat designové studio v devadesátkách?

Tehdy po roce 1989 se všechno na UMPRUM protočilo. Přišel Bořek Šípek, Martin Rajniš, Jakub Cigler, ovlivněný tenkrát hodně Janem Kaplickým… My jsme se pochopitelně jako mladí drzouni oproti našemu vedoucímu ateliéru Bořkovi Šípkovi hodně vyhrazovali. Dokonce jsme udělali jeden projekt, který se jmenoval Soubor Marnotratných tvarů, takové naše „goodbye, postmoderno“. Nás tehdy ten emotivní design i lákal, k tomu se musíme přiznat, ale hrozně brzo jsme sklouzli k takovému mezinárodnějšímu minimalističtějšímu výrazu a to nás baví doteď.

Už více než 20 let jste také pedagogem. Co učíte své studenty vy?

Učím je, aby se učili jeden od druhého, a je dobře vidět, jak skvěle funguje, když spolu studenti komunikují i napříč ročníky. Někdo je v prváku, teprve zkoumá materiály, má ještě jakousi naivitu a nejčerstvější mozek, a toho pak spojujeme s diplomanty, s těmi ostřílenými, kteří je hned zatáhnou do nějaké práce. Jezdíme spolu také na různé akce, třeba se podívat do designového kampusu. Minule jsme společně byli v Japonsku. Ta pouta, která se tak vytvářejí, pak dlouhou dobu přetrvávají.

Nová kamenná prodejna hodinek Bohematic se otevřela v Praze na Starém Městě, v ulici Maiselova. Zdobí ji i obraz Milana Housera.
Nová kamenná prodejna hodinek Bohematic se otevřela v Praze na Starém Městě, v ulici Maiselova. Zdobí ji i obraz Milana Housera.
Foto: David Turecký

Jak poznáte talent a za jak dlouho?

Mezi těmi 50 uchazeči vidíte těch pět nejtalentovanějších hned, když přinesou pod paží domácí práce. Někdo třeba umí perfektně kreslit, jiný vyrůstal v rodině výtvarníků a má oko, další má skvěle vyfocené své modely… Co ale neodhadnete, je to, jak budou pracovití. To se projeví až po dvou až třech letech a velmi často, až když odjedou sami na stáž do zahraničí. Po ní pak už většinou přijíždí hotoví lidé, kteří mají názor, někdy i velmi radikální, takže hodně a třeba i kriticky debatujeme. S Honzou jsme pyšní hlavně na to, že z ateliéru každý rok vyleze někdo, kdo pak má fascinující kariéru. A je jedno, jestli pracuje u Lasvitu, sedí v New Yorku a navrhuje super hotely nebo jestli navrhuje domácí spotřebiče či lékařské postele…

Jak to je u vás. Kolik z vašeho úspěchu tvoří píle, kolik talent a kolik štěstí?

Já jsem začal kreslit už jako dítě a ve dvanácti letech to byl můj svět. Nikdo z rodiny nebyl nijak výtvarně zaměřený, tak jsem začal bez jakéhokoli vedení překreslovat encyklopedie o letadlech. Vždycky mě bavila technika, tak jsem hodně naostřenou tužkou obkresloval výkresy bombardérů a stíhaček a snažil se to udělat líp, než to bylo v té knížce. Bez pravítka jsem se snažil udělat dokonale rovnou čáru, zaznamenat všechny nýtky, šrouby… Zajímavé je, že jsem se o tom jednou bavil s designérem Jayem Osgerbym a on to měl jako přes kopírák, taky obkresloval historická letadla! Jenže pak to bylo zapeklité, ta letadla mě tolik bavila, že jsem si myslel, že bych mohl být pilot nebo konstruktér, a tak jsem se dostal na leteckého mechanika, což byl sen všech kluků takový obor dělat. Jenže já už jsem přitom v osmé třídě věděl, že chci dělat výtvarné umění, a nic jiného jsem ani ve volném čase nedělal. Pořád jsem jen kreslil. Trvalo další dva až tři roky, než jsem mohl přestoupil na Hollarku. Do té doby to bylo docela martyrium, myslel jsem si, že se zblázním, když budu muset už napořád šroubovat „migy“.

Měl jste někdy touhu přesunout se za humna?

Spousta našich studentů odjela, ale spousta se jich také nakonec vrátila. Lucie Koldová byla dlouho v Paříži, Jakub Pollág s Václavem Mlynářem měli studio v Londýně. Když tam ale nemáte to zázemí, neznáte dobré řemeslníky a tak dále… samozřejmě, kdyby byla nutná nějaká emigrace, tak bych to určitě zvládnul. Ale my jsme prostě byli vždycky fascinovaní těmi příležitostmi, které tady jsou, a bylo nám líto to tady nechat ladem. Já si za tím rozhodnutím, že jsme zůstali, stojím. Klidně bych pracoval v Tokiu, New Yorku nebo Mnichově, to jsou krásná města. Ale chalupu mám v jižních Čechách a spravit dům ve Slavonicích je taky potřeba. Já si tady na to rád dohlídnu.

V rozhovorech často opakujete, že jste s Janem Němečkem každý úplně jiný. Kdy naposledy vás tahle vaše rozdílnost otravovala?

Mě to neotravuje, my jsme v tom, myslím, dost spokojení. Je to takové spokojené manželství. Já jsem možná víc emotivní, on je zase víc logický, a takhle jsme nazvali i naši společnou výstavu Logika a emoce v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Brně.

Co je vaše největší přednost?

Jezdím dobře a rychle na kolečkových bruslích! Učil jsem to i Sáblíkovou! Ne, to si dělám legraci. Asi umím poměrně rychle zareagovat na otázky, které přichází. Umím číst, co klient chce, umím to rozšifrovat a okamžitě vidím linku, která by se mu mohla hodit. Rychle mi to zapaluje. A umím to taky ve skice rychle nakreslit a předat dál.

Máte „svůj“ materiál?

Nemám. Samozřejmě – každý může mluvit o tom, jak, když poprvé přišel do sklárny, se toho magického zážitku nemohl už nikdy zbavit. O. K., to mám taky, ale stejně tak můžete mluvit o vůni dřeva, o tom, když cítíte tu betonovou nebo kamennou stěnu, která tam bude stát dalších 200 let. To opravdu běhá mráz po zádech, když se něco takového povede.

Máte ještě pnutí do nějaké opravdu velké výzvy?

Já mám vždycky ta pnutí z toho, co zrovna dělám. Jsem totiž nabitý investorem, klientem, který něco chce a vy mu ten jeho sen zhmotníte. To je to, s čím usínám a s čím zase vstávám. Ty velké sny máte spíš, když je vám pětadvacet, jste ve škole a děláte akademické úkoly do šuplíku. I my takové úkoly studentům zadáváme, teď třeba měli navrhnout předmět do sci‑fi filmu, ale vymyslet ho pěkně po svém. Já už ale víc reaguju na reálné věci, holt už jsme tady na trhu nějakou dobu a máme dost práce.

Co považujete za svůj největší úspěch?

My jsme šli postupně. Nemyslím si, že je dobré stát se příliš brzy příliš úspěšným. Když se něčemu věnujete soustavně, ono do sebe najednou zaklapne. Víte, že už je to takhle dobře a že už to nemá cenu v nějaký moment vylepšovat. To je mimochodem důležitá vlastnost všech kreativců, aby uměli jít dál. Aby použili to nejlepší, co je v dané době možné, ale uměli si v určitou chvíli říct: Tak, tohle odevzdávám.

Je nějaká značka, kterou vy sám milujete?

Mám love brandů s výhradami spoustu. Mám rád Vitru, v osvětlení Erco, které není o lampách, ale o světle, pochopitelně Flos našeho kamaráda Piera Gandiniho, který ji asi před dvěma lety prodal. Už dvacet let sleduju, jak tvoří boty Camper. Měl jsem rád spoustu automobilek, které zanikly, všichni architekti třeba jezdili Saaby. Tam je to opravdu nostalgie a jednoho starého Saaba taky mám. Už jen ze studijních důvodů! Saab je totiž něco, co bylo velmi kvalitní a esteticky zajímavé, mělo to velikou fanouškovskou základnu, a přesto to zkrachovalo. Už se vypracovaly desítky studií, proč se to stalo, jestli to nebylo třeba tím, že měl příliš kvalitní design… Jak se říká: Dobrý design dělá dobrý byznys a je to čím dál tím větší zodpovědnost za to, co se bude vyrábět. Ten obor dostává úplně jiný rozměr, než měl dřív, když se tomu říkalo tvarování užitkových předmětů a důležité bylo, aby to bylo pohodlné, ergonomické nebo aby se to dobře vyrábělo. Dnes si do toho musíte přibalit aspekty jako udržitelnost, flatpack, gender a další pojmy, které masivně ovlivňují, jestli design uspěje. Designér má navíc za úkol nejen ty věci navrhovat, ale také je zkoumat a kriticky se dívat na všechno, co nás obklopuje.

Jak byste mimochodem popsal váš přístup k designu?

Musí vás to bavit, musí tam být vášeň a musíte mít vnitřní sílu se tu jednotlivou věc naučit znát. Jako architekt začínáte čtením terénu a historií místa a postupně to nabalujete. U designu je to dost podobné. Firmy po designérech chtějí, aby pomáhali s marketingem, skrze tvorbu je na vás navíc i rozhodnutí, jak se povede byznys. Někdy stvoříte věc a jde to úplně samo, jindy, přestože uděláte všechno a ještě něco navíc, to prostě nejde. Třeba jen není správná doba. Musíte mít periskopy, tykadla, musíte to vyčmuchat. Teď po covidu je doba konzervativismu a i kvůli tomu se všechno možné přesune ještě víc do virtuálního světa. Lidi se budou mít dobře ve svých počítačích, v decentralizovaném světě, kde si budou sbírat třeba NFT obrazy… Ale já jsem otevřený všemu. Přestože mám rád analogová auta, foťáky, hodinky, tak mám techniku za přítele, ne za nepřítele. Mám čtrnáctiletého syna, který žije v těchto svých jedničkách a nulách, a snažím se to s ním spíš sdílet, než abych mu to zakazoval.

Co byl váš největší umělecký zážitek v životě?

Velká výstava Marka Rothka, to je něco, co se naprosto dostane pod kůži. Nebo když jsem byl v raných 90. letech poprvé v Rijksmuseu v Amsterdamu a viděl Rembrandtovy portréty. Říkal jsem si: To není normální obraz, tam je opravdu dotek něčeho božského. Umím se pro tyhle věci jednoduše nadchnout. Vlastně pro jakoukoli poctivost, třeba když se kouknete na malby Zdeňka Sýkory, tak prostě vidíte, jak to miloval! Je to pár čar, ale úplně univerzální jazyk. V Japonsku jsem viděl Basquiata v Mori Art Gallery, kde jsou vždy ty nejlepší výstavy, a to bylo také úžasné.

Co posloucháte v autě?

Když jsem si koupil auto v Nizozemsku, tak jsem ráno letěl, dal si snídani s majitelem a jel zpátky. V autě jsem si pak našel a poslouchal hity z toho roku výroby. Mám rád, když jsou věci propojené. Jinak poslouchám i Sigur Ros nebo klasický jazz Milese Davise, třeba album Bitches Brew. Mám také všechny desky Bowieho, nemůžu žít bez toho, aniž bych si alespoň jednou za měsíc pustil Heroes. Jsem i intelektuál, který poslouchá vážnou hudbu, ale tím se chlubit nebudu.

Za co nejvíc utrácíte?

Za jídlo a za restaurace! Nejsem příliš fascinovaný majetky, ale baví mě, když někdo něco sbírá opravdu usilovně. Tuhle vášeň pro komplexní sbírky obrazů, aut nebo kabelek obdivuju. Hmotná kultura je pro mě něco víc, já vidím příběhy, třeba ty ruce, které to vyráběly. Proto mě baví hodinky, to je totiž něco, kde je obrovský um a tradice. Dneska všichni řeknou: Hodinky rovná se Švýcaři! Ale oni to skvěle dělají i Němci, nejpreciznější hodinky dělá Grand Seiko, ty mají oleštěné i ručičky zespodu, to žádné rolexky nemají. A samozřejmě víme, že mistři hodináři byli ve středověku i tady v Praze! Vždyť orloj je fascinující dílo techniky a je to světový unikát, na který my můžeme navazovat.