Obchůdek pro radost

K babičce do Českého ráje jsem jezdila od dětství. Hlídala mě i několikrát do roka, ale na svatého Václava jsem se za ní obzvlášť těšila. Přijela pouť. Na náměstí hráli Modern Talking a já hledala radost u stánku s obálkami za pět korun, ve kterých se s trochou štěstí skrývaly třpytivé šperky. Přestože uběhlo přes dvacet let, v ateliéru Ondřeje Stáry se mi tahle atmosféra znovu vrací. Interiér, který designér „vyšperkoval“ pro letošní Designblok, dýchá atmosférou autorského suvenýr shopu a radosti z nedokonalosti věcí.

„Chtěl jsem, aby moje nová kolekce byla spjatá se značkou i místem,“ říká designér usazený za perleťovým stolem, který dokresluje tu pouťovou náladu kolem. „Můj obchod je něco mezi snovou cukrárnou a hernou. Důležité pro mě bylo, aby si odtud člověk odnesl zážitek a radost, proto je tu výherní automat s kapslemi, ve kterých jsou prsteny z cukrovinek. A mezi nimi je i devět pravých. Na stole mám jedlé vizitky a ve výloze se zase leskne prsten v aspiku,“ popisuje. Vizuální podoba showroomu vznikla ve spolupráci s foodstylistkou Jarmilou Červenou. Šperky tu doplňuje kolekce skleněných piedestalů a šperkovnic vytvořených ve spolupráci s Johanem Pertlem, která odkazuje k líbivosti a pomíjivému charakteru želé.

Povznesená nedokonalost

Nová kolekce třicetiletého Stáry čerpá z estetiky levné bižuterie a nefalšované radosti. Koncept začal vznikat letos na jaře, kdy si pronajal volný prostor v Podolí po podnikateli s upomínkovými předměty. „Jmenovalo se to tady Obchůdek pro radost. Bylo to místo, kam člověk přijde a hledá tu svou srdcovou věc. Uvědomil jsem si, že mě taková místa fascinují, a začal jsem pracovat s ideou, že si v nich člověk nevybírá nutně hezké věci, ale spíše ty, které v něm vzbuzují určitý druh sentimentu.“

Stára začal hledat motivy v buticích pro tvořivé ruce a nasával atmosféru kýče a lidové tvořivosti. „Ačkoli je každý prsten funkční, má určitou nedokonalost. Něco, co nechcete, je úmyslně postavené jako design. Ve výsledku by ale ty prsteny neměly působit jako cetky,“ zdůrazňuje tvůrce. Každý z prstenů je ručně dělaný a technicky dokonalý. Přesto má skrytý vtip, který staví právě na nedokonalosti věcí a doslovném významu. „Pracuji s názvy, jako je ‚Omotaný prstýnek kolem kamínku‘, ‚Moc malý prstýnek s moc velkým kamínkem‘ a tohle je prsten ‚Výprodej‘, který evokuje mišmaš všeho, ale ve výsledku v něm přece něco chybí, protože je zlevněný a jeho část už se nejspíš prodala,“ ukazuje postupně sérii, kterou zatím tvoří 32 zlatých prstenů.

S motivem slevy a výprodeje si hraje také v interiéru. „V poslední době mě zajímá téma samotné hodnoty šperku, tedy že každý prsten by měl znát svoji cenu, a proto by nikdy neměl skončit ve výprodeji. Když je ve slevě, automaticky musí ztratit část sebe,“ říká k prstenu, který pojmenoval poeticky „Usmálo se na tebe štěstí“ a prodává ho s pětadvacetiprocentní slevou. Narozdíl od ostatních kusů má ale místo čtyř lístků jen tři.

První šperk jsem udělal z fimo hmoty a prodal ho za 50 korun v hospodě. Strašně mě to chytlo.

Oproti předešlým kolekcím působí tato jeho série jako rozepsaný příběh. Designér, který představuje nadějnou mladou vlnu českého šperku, se oprostil od ucelených koncepcí a začal pracovat s živelností celého procesu. „Chtěl bych, aby se kolekce Obchůdek pro radost donekonečna rozrůstala. Celý proces tvorby je mnohem přirozenější, než tomu bylo u mých předešlých sérií, které tvořily jeden hotový a uzavřený celek. Tahle zůstává otevřená a další prsteny budou vznikat do té doby, než mě to přestane bavit,“ vysvětluje.

První šperk z fimo hmoty

K vlastnímu ateliéru, který nově otevřel spolu s kolekcí, vedla spletitá cesta. Jako malý kluk s cukrovkou snil o tom, že bude vědcem, který svým objevem zachrání všechny diabetiky na světě. Na střední škole ho ale strhla parta a dostat se s trojkami na medicínu najednou nebylo moc reálné. „Skončil jsem na biomedicínském inženýrství na ČVUT, a přestože jsem tu školu nakonec dokončil, uvědomoval jsem si, že mi něco chybí. V té době jsem se nachomýtl k fimo hmotě a jeden večer si z ní zkusil vytvořit vlastní šperk, který jsem hned druhý den v hospodě prodal za 50 korun. Strašně mě to chytlo,“ vzpomíná Stára na dobu před deseti lety.

Po pár letech se přihlásil na UMPRUM do nově otevřeného ateliéru Evy Eisler, kde se začal učit zlatnickému řemeslu. „Vzpomínám si, jak mi Eisler pořád dokola opakovala, že do té tvorby musím pustit duši. Vůbec jsem nechápal, co tím myslí. Měl jsem v hlavě jen rovnice a také to, že všechno musí být exaktní. Koukal jsem na tu chodbu s vysokými stropy, kde lidi kouřili, a říkal si: Co to jako je: To je škola?!“ směje se student, který si kvůli covidu odložil závěrečné zkoušky, aby prý z milované školy odešel za přítomnosti komise a se vztyčenou hlavou.

První Stárovy kolekce vycházely hlavně z estetického minimalismu. „Byla to doba, kdy jsem chtěl mít vše dokonale řemeslně zpracované. Tvořil jsem čisté věci, které byly více o formě než o nějakém sdělení,“ říká. Tehdy se zrodily kolekce Stick Together nebo Soča inspirovaná řekou valící se Slovinskem a Itálií, která je pro svou smaragdovou barvu, klid i divokost považována za jednu nejkrásnějších v Evropě.

Zlom v jeho tvorbě přišel až s bakalářskou prací, ve které se zabýval několika prsteny vytvořenými na míru pro své blízké přátelé. „Začal mě více zajímat vztah šperku a jeho nositele. V něčem je totiž velice intimní, například zásnubní prsten má tu rovinu, že člověku připomíná jeho soukromí, ale zároveň to člověk má tendenci ukazovat světu. Šperk tak mluví nejen k němu, ale i k jiným lidem a stává se součástí identity, kterou se chce člověk zdobit a možná i trochu chlubit.“

Stára začal tvořit šperky převážně na zakázku, vykresloval příběh a charaktery osobností jejich majitelů. Šperk na míru přirovnával k tetování, které když člověk zapomene doma, vrátí se pro něj, protože má pocit, že mu na těle chybí kus kůže. „Dřív jsem se bál vyřvat do světa nějaký názor, pořád jsem tvořil v abstraktní rovině, kterou jsem schovával za promyšlený koncept. Dnes už mě ale tenhle styl neuspokojuje, potřebuji se při tvorbě více uvolnit. A také mi došlo, že kolekce se nemusí líbit všem, ale že mi stačí užší skupina srdcařů, kteří mají stejný vkus a smysl pro humor.“

Šperky jako zábava

Kolekce prstenů z Obchůdku pro radost jsou synergií estetiky, kterou Stára čerpal vyjma už ze zmíněných butiků také sám ze sebe a své fascinace televizními seriály a reality show, jako je Too Hot To Handle, Prostřeno nebo Love Island. Kromě doslovnosti pracuje v kolekci i se zajetými klišé o lásce či sebelásce. „Vytvořil jsem několik zásnubních prstenů, které jsou spojené a nedají se oddělit. Vypadají jako hezké dvojprstýnky, ale je za nimi ten vtip, že když si je člověk nasadí, snoubí se v podstatě sám se sebou. Tady mám zase prsten, který nese název ‚Vše, co potřebuješ, je láska‘ a za ním je v závorce napsáno ‚přeloženo z angličtiny‘,“ popisuje.

Vtip a hravost jsou hlavním pojítkem jeho kolekce. Vychází z premisy a hodnot mnichovského veletrhu šperků nebo newyorského Jewelry Week, kde není hodnotou jen estetika, ale i určité poselství a filozofie života. „Na šperku mě začalo bavit, že je výrazný, a když jiného člověka přivede k té pozornosti, mělo by za ním být něco víc než jen lesk. Nechci, aby někdo o mém šperku říkal, že je hezký, přál bych si, aby mezi lidmi vyvolal diskusi a pobavení. Celá tahle kolekce je hlavně fun!“

Ve Stárově podolském ateliéru se stejně jako v jeho nové sérii snoubí nadhled, i vědomí, že opravdovost se neskrývá za koncepty a slovy. „Česká šperkařská scéna je v něčem hrozně vážná, chybí mi tady ten moment, kdy se koupí šperku člověk nemusí dělat automaticky hezčí. Kromě ozdoby ho má i jako zábavu a časem se stane součástí jeho vzpomínek na konkrétní místo, tedy jakýmsi suvenýrem,“ vysvětluje. „Najednou má člověk hračku, na kterou se rád dívá a chlubí se s ní ve společnosti, protože je za ní vtip a skrytý příběh.“