Valerie Dvořáková:
Tereza Příhodová Štětinová a Pavla Malinová
Bezpochyby jednou z nejzajímavějších malířek mladé generace je Pavla Malinová. Na scéně se výrazně prosazuje už od začátku minulé dekády, na mě ovšem nejvíc zapůsobila na brněnské výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého v roce 2019. Své uhrančivé malby tehdy instalovala nejen tradičně na stěny výstavního sálu, ale i do jeho prostoru, který doplnila ještě velkoformátová stavba ultramarínově modré vlny. Malinová tak vyjádřila hned několik základních principů své tvorby: od organických motivů až po charakteristickou práci s prostorem na plátně i mimo něj.
Dnes působí primárně v Praze, vzešla ale z ostravské umělecké scény, kde absolvovala ateliér malby Františka Kowolowského. Zároveň tam byla frontmankou elektropunkblackpopové kapely LikeShe. Až později se rozhodla věnovat veškerou energii malbě a postupně si vytvořila rukopis, který je rozpoznatelný na první pohled.
Pokud ji neprozradí odvážná barevnost, bezpečně ji poznáte podle oblých organických tvarů a, jak sama říká, „tlusté“ figury připomínající někdy až sochu. Plátna zaplňuje doslova od jednoho konce rámu k druhému barvitými příběhy, někdy lehce humornými, jindy hluboce duchovními. Občas si říkám, že možná právě proto pracuje obvykle ve velkých formátech, jako by se chtěla ujistit, že se do nich všechny postavy vejdou. A to i se svými rozvětvenými příběhy.
Mám to štěstí, že Terezu Příhodovou Štětinovou znám roky, ještě z dob jejích studií fotografie na pražské FAMU. Už tehdy jsem z ní a z její tvorby vnímala mimořádnou citlivost, vztah k přírodě a životu jako takovému. Poté co dokončila studia se od fotografie postupně, ale velmi přirozeně přesunula k soše. K té měla ostatně blízko již dříve, věnovala se jí totiž na střední škole. Nadšení z Tereziny tvorby ve mně stoupá s každou další výstavou nebo návštěvou ateliéru. Úlomky italského mramoru, vůně dřeva a dláta odložená tak, aby byla hned po ruce, vytvářejí v Terezině ateliéru kouzelnou atmosféru přírodních materiálů, upřímné ruční práce a spletitých mytologických příběhů vytesaných do kamene.
Tereza pracuje se sochou jako s koláží – kombinuje zdánlivě neslučitelné materiály od těch nejjemnějších hedvábných textilií po nejsyrovější kameny. Inspiruje se mysticismem a mytologií a její díla tak snadno mohou připomínat totemy, masky a další kultovní předměty takzvaných přírodních národů. A ačkoliv se obvykle nesluší umění dotýkat, připravte se na to, že Terezina díla vás k doteku budou svým haptickým charakterem vyloženě pobízet. Myslím si, že to není náhoda. Že právě tou touhou být dílu blíž se pozná opravdu mimořádné umění.
Anna Pulkertová:
unconductive trash a Richard Loskot
Mířím do srdce Žižkova vybavena ujištěním, že se mi v ateliéru unconductive trash bude líbit. To ještě netuším, jak moc. Na zahradě jednoho domu právě někdo bojuje se žlutým slunečníkem a já už brzy zjistím, že uletěl z ateliéru, kam právě vcházím.
Michal Pěchouček byl na umělecké scéně známý již během studií na AVU v 90. letech. Začínal s grafikou, postupně přešel k malbě a obrazům, v rámci nichž experimentoval s různými materiály, a později připojil ještě médium fotografie a videa. Od umělecké tvorby se časem posunul k úplné změně svého profesního zaměření a začal se věnovat zejména kurátorské praxi a práci pro divadlo. V roce 2019 jej však oslovil Rudi Koval, zda by se stal oponentem jeho diplomové práce. Koval si už na AVU vybudoval výrazný malířský rukopis zahrnující všechny odstíny barev, které se do sebe vpíjí a vytvářejí rozsáhlé abstraktní mapy. A právě toto setkání mi pak oba popisují jako velmi důležité. Zjistili totiž, že jejich tvorba je natolik odlišná, že by se mohli vzájemně obohatit. Po mnoha diskusích se tak rozhodli tvořit společně. Jejich díla nesou znaky obou jejich přístupů, ale zároveň i novou estetiku tvořenou jemnou kresbou vycházející z vyšívacího stroje a doplněnou o malbu. To byl vznik dua unconductive trash, které pracuje s postavami lidskými i zvířecími, písmeny, slovy i běžnými předměty.
V ateliéru panuje klid. Prohlížíme si jednotlivá díla a objevujeme hluboká a těžká, někdy naopak humorná a povznášející témata. Vichr, který před chvíli odnesl slunečník z balkonu, mezitím utichl a já odcházím s jistotou, že se sem budu moc ráda vracet.
Richard Loskot se nadšeně pouští do výkladu svého díla: „Světlo má tři základní složky – barevnost, světelnost a vlnění.“ Na dřevěném stolku je černé sklo. Odráží obraz z položeného tabletu připomínajícího fotografický rámeček. Fyzická podoba rámečku zdánlivě vydává jen bílé světlo. V odrazu na desce stolu se však objevuje postava s hodinami. Je to snad umělecké kouzlo? „Nejedná se o žádnou magii, ale o odstraněnou polarizační vrstvu z tabletu, která světelné vlnění usměrňuje. Naše oko tak není schopné danou informaci přečíst. Obrázek se objeví, až když se vlny pomocí desky stolu znovu poskládají,“ rozbíjí mé představy autor díla.
Objevte další umělce, které se vyplatí sledovat. V žebříčku J&T Banka Art Index je 100 nejviditelnějších jmen současné výtvarné scény. Jsou to osobnosti, které patří mezi ty nejvystavovanější nejen v Česku, ale i v zahraničí. Tady vám přinášíme TOP 10:
1. Eva Koťátková
2. Kateřina Šedá
3. Zbyněk Baladrán
4. Krištof Kintera
5. Dominik Lang
6. Jiří Thýn
7. Martin Kohout
8. Jaromír Novotný
9. Vladimír Houdek
10. Pavla Sceranková
Loskot proslul díky své jedinečné schopnosti pracovat s technologiemi, novými médii, virtuální realitou a umělou inteligencí zcela inovativním způsobem. Často vytváří celá site specific prostředí tvořená různými instalacemi. Specifické fyzické, materiální předměty jsou často konfrontovány s virtuální realitou a s technologiemi, které však simulují zážitek ze skutečného světa. Fikce se v jeho tvorbě míchá s realitou a někdy je pro návštěvníka těžké rozlišit, co je co.
Toto téma rozvíjí i v díle Mohlo to být jinak, u kterého se seznamujeme. Je skutečné to, co vidíme ve fyzickém rámečku na první pohled prázdném? Nebo je realitou spíše virtuální obraz, který se odráží v desce? Když nad tím přemýšlím, tak jsem si stále více jistá, že můj původní odhad byl ten správný. Jedná se o umělecké kouzlo. Právě umění totiž dokáže nejlépe stírat hranice mezi jednotlivými médii, nacházet stále nové souvislosti a témata, nad kterými stojí za to se zastavit a zamyslet se. Dejte mu šanci i vy. Stejně jako podobným typům uměleckého vyjádření, které neodpovídají tradičním představám o tom, jak má umění vypadat. Protože tu realitu (fyzickou i virtuální) dnešního života dokážou zachytit s daleko větší intenzitou. A Richard Loskot je v tom mistrem.
