Představte si letní odpoledne v tichém kamenném přístavu. Na ostrově Hydra se čas měří rychlostí, jakou kostky ledu ve vaší sklenici splývají s našlehaným řeckým frappé. Mezi stoly kaváren se pomalým krokem přesouvá eklektický zástup místních rybářů a obchodníků vedoucích osly v pestrobarevných postrojích, ale také filmových režisérů, producentů, spisovatelů i galeristů, kteří se sem věrně vracejí. Stejně jako kdysi Leonard Cohen, Mick Jagger či Sophia Lorenová, i oni objevili podmanivé kouzlo zátoky, kde jediným dopravním prostředkem je právě osel nebo malý motorový taxi člun.
V jeden moment třpytivou hladinu zátoky protne gigantický barevný objekt, který ostře kontrastuje s lokálními reáliemi. Loď Guilty působí jako umělecká performance. „Á, Dakis se vrací domů,“ usměje se číšník a já, snad jako jediný tady, fascinovaně pozoruji, jak jeho loď sebevědomě kotví v přístavu. O pár měsíců později mi o ní Leonidas Joannou zapáleně vypráví: „Na Hydru jezdíme přes 40 let a za poslední roky se moje Guilty stala součástí panoramatu ostrova. Místní mají pocit, že když odpluje ze zátoky, jako by ostrovu něco chybělo! Když tu kotvíme, zůstáváme na lodi, i přesto, že máme na ostrově dům.“
Loď mu navrhla designérka Ivana Porfiri. „Na úvod jsem jí přesně definoval, jaký prostor si představuji, a postupně jsme začali společně dávat vše dohromady. A jedno léto, když na Korfu přiletěl Jeff Koons a já mu ukázal návrhy exteriéru, tak ho okamžitě napadlo využít kamufláž, která se používala už během první světové války. O měsíc později jsem seděl s designérkou Ivanou a řekl jsem jí o Jeffově nápadu. Ona v té vteřině otevřela počítač a ukázala mi téměř identický návrh. Dva na sobě nezávislí lidé dostali stejný nápad, takže moje volba byla jasná,“ prozrazuje sběratel, filantrop a mecenáš, který hned na úvod našeho hovoru na lince Praha–Atény zdůrazňuje, že českou metropoli dvakrát navštívil. „Poprvé jsem tam byl v 70. letech a moje druhá návštěva proběhla nedávno,“ přiznává s úsměvem a vzpomíná třeba na Tančící dům, jednu z jeho oblíbených staveb Franka Gehryho.
„A Collector is Born“
Jeho cesta z rodného Kypru až k legendám současného umění by díky své rozmanitosti mohla posloužit jako vydatná předloha pro televizní minisérii. Leonidas, kterému přátelé neřeknou jinak než Dakis, se narodil do rodiny průmyslníků. Rodný ostrov opustil, když se vydal za studiem do Atén. Promoval v roce 1958, následně se přestěhoval do Spojených států, kde na Cornellově univerzitě vystudoval civilní inženýrství a pokračoval na magisterském studiu na Kolumbijské univerzitě. A vše završil doktorátem z architektury na univerzitě Sapienza v Římě.
„Během studentských let jsem miloval svou sbírku uměleckých pohlednic, která obsahovala i reprodukci Picassova obrazu Girl in Front of the Mirror. Byly to vlastně plakáty instalované na stěnách mého pokoje. V té době jsme na Kypru neměli prakticky žádný přímý přístup k současnému umění. Chtěl jsem být obklopen uměním a moci se na něj dívat. Sběratelství mě vůbec nezajímalo, podstatný byl pro mě vztah k umělci. Ale seriózně jsem se sbírce začal věnovat až o mnoho let později,“ vysvětluje.
Po studiích se přidal k rodinné firmě, která operovala jako dodavatel stavebního, civilního a elektromechanického inženýrství na Blízkém východě, v severní Africe, Asii i Evropě. Dakis se pohyboval mezi mezinárodním průmyslem a rozvojem hoteliérství, zaměřil se hlavně na Řecko a jihovýchodní Evropu. V Aténách tak můžete bydlet v jeho hotelu Athenaeum InterContinental, kde instaloval své první výstavy, nebo v řetězci butikových hotelů Yes! – její vlajkovou loď Semiramis Hotel navrhl známý designér Karim Rashid. Na slavné jméno vsadil i při výběru návrhu svého New Hotel, kterého se nakonec ujali brazilští Campana Brothers.
Krvavá láska na první pohled
Také on musel řešit dopad celosvětové pandemie na hotelnictví. Podle jeho slov to však pomohla zmírnit vládní opatření. Uzavření ovšem ovlivnilo i dění na ostrově Hydra, kde má jeden ze svých výstavních prostor Dakisova Deste Foundation. „Hydru jsme navštěvovali od chvíle, kdy jsme se v mých asi osmi letech přestěhovali do Řecka. Tehdy mě fascinovala místní jatka, kdy krev vytékala přímo do moře. Ten obraz mi zůstal v mysli roky. Když jatka zastavila činnost, pokoušel jsem se získat objekt do správy. Trvalo to několik let, ale před 13 roky nám to schválili. Nakonec jsem se rozhodl, že Slaughterhouse bude přístupný pro umělce, kteří dostanou od nadace velmi limitovaný rozpočet a úplnou kreativní svobodu, aby mohli tvořit,“ popisuje zaníceně Dakis, který letošní léto představil návštěvníkům ostrova výstavní koncept The Greek Gift.
Expresní reakce na pandemickou situaci je skupinovou výstavou, kde jsou jednotlivá díla uložena vedle sebe jako v domečku pro panenky. Koordinátor výstavy Massimiliano Gion odkazuje k Marcelu Duchampovi, který vytvořil typografické dílo A Guest + A Host = Ghost, což má evokovat situaci, jež vznikne, když vedle sebe uložíte nesourodé objekty. Této improvizované hry se zúčastnili slavní umělci Urs Fischer, Noble & Webster, Louise Bourgeois, Paul McCarthy a Maurizio Cattelan, který navrhl instalovat na střechu kopii sochy s lahví Coca-Coly, kterou Dakis vytvořil v polovině 60. let. Výstava potrvá až do 31. října.
Příběh sbírky Deste Foundation for Contemporary Art se začal psát v Ženevě, kde Dakis v roce 1983 založil svou neziskovou organizaci. Od té doby se její trajektorie protnula s institucemi jako Kunsthalle Wien, Palais Tokyo či New Museum of Contemporary Art.
Dennis Freedman, kreativní ředitel Barney’s New York, dokonce poskytl Deste Foundation všechny výlohy obchodního domu na Madison Avenue, aby v nich umělci, včetně Helmuta Langa nebo Juergena Tellera, mohli předvést svá díla vytvořená pro destefashioncollection. „Naše pracovní a osobní propojení s Dennisem začalo v roce 2004, kdy přiletěl do Atén s magazínem W, aby připravili reportáž o výstavě Monument to Now. Byla totiž součástí oficiálního programu olympijských her, na to jsme byli nesmírně hrdí,“ vzpomíná Dakis. Helmut Lang tehdy mimochodem navrhl konceptuální betonový komentář na nemilosrdnou hierarchii v módním průmyslu. Juergen Teller se naopak rozhodl vzdát poctu Yvesu Saint Laurentovi instalací jeho velkoformátového portrétu. Na míru zhotovená díla tak byla dostupná pro širokou veřejnost, což dokonale reflektovalo Dakisovu vizi nadace – rozšiřovat publikum současného umění.
Právě New York sehrál zásadní roli v Dakisově sbírce. Renomovaný americký galerista Jeffrey Deitch ho pravidelně doprovázel po místní galerijní scéně a zásadní posun nastal, když se k nim přičlenil Jeff Koons. „Je to jako život v komunitě mezi přáteli, které si vybíráte,“ popsal spontánní proces budování své sbírky Dakis, který je v uměleckých kruzích přezdívaný „sběratel umělců“. Po akvizici děl tak s jejich autory dál loajálně prohlubuje osobní přátelství. Když však zakoupil Koonsovo dílo One Ball Total Equilibrium Tank (Spalding Dr. JK 241 Series), zrodilo se výjimečné pouto.
„Před tím, než jsem to dílo koupil, požádal jsem o setkání s umělcem. S Jeffem jsme v jeho studiu strávili několik hodin a okamžitě jsme si rozuměli. Následně jsme se vídali pokaždé, když jsem měl cestu do New Yorku, a já jsem ho dál sledoval a postupně kupoval… Až jsem se jednoho dne ohlédl a uvědomil si, že je z toho už solidní sbírka,“ žertuje. Jeho sbírka zaujala i šéfkurátora newyorského The New Museum a ten ho oslovil, aby její část zpřístupnil. Tak vznikla unikátní show The Skin Fruit, jejímž kurátorem se vůbec poprvé stal právě Jeff Koons.
Od výstavy uběhlo 11 let a jejich přátelství se dál upevňovalo. Koons například pro Dakisovu dceru navrhl i svatební dort ve tvaru srdce. A těsně před pandemií dostal od svého patrona „carte blanche“, aby se zhostil instalace v Slaughterhouse na ostrově Hydra, která má být otevřena příští rok v létě. „Když Jeff komunikoval s mým šéfem produkce, téměř ho donutil podepsat NDA, aby mi můj vlastní tým neukázal nic z toho, co se tam připravuje. Takže v této chvíli stále netuším, jak bude ta výstava vypadat. Jeff trval na tom, že mě musí překvapit,“ směje se Dakis. Jisté ale je, že to bude velkolepé jako vždycky a cesta na malý ostrov zalitý sluncem a uměním se stoprocentně vyplatí.
