Světla, foťáky, pronikavé pohledy. Akce, klapka, střih! Funkcionalistický interiér Domu Radost na pražském Žižkově je dějištěm živelné podívané. V hlavní roli Emma Smetana v modelech svého partnera, talentovaného Jordana Haje. Ten vtipkuje a snaží se nemyslet na to, že mu za pár desítek minut jede vlak do Brna, kde má koncert s Kapitánem Demo. Tohle focení připravoval poslední tři večery, už od prvního telefonátu hned od volantu, za kterým zrovna seděl, z něj padal jeden nápad za druhým. Později prohledal všechny skříně v bytě i ve studiu, aby Emmě sestavil perfektní outfity. On, muzikant, režisér, herec a jeden z nejkreativnějších lidí, které jsme kdy v PročNe měli.

Do objektivu fotografa a kameramana se zatím bez mrknutí dívá Emma. Zpěvačka, herečka a novinářka a také máma dvou malých dcer Lennon a Ariel, které jsou prý za odměnu. Čtyřměsíční Ariel ostatně zrovna odpočívá kousek od nás v košíku a za celý den ani jednou nezapláče.

Před několika dny se vrátili z filmového festivalu v Karlových Varech, kde i s dětmi chodili do společnosti a užívali si každou chvilku. Na zahájení si Emma vzala výrazné růžové šaty od Natálie Dufkové a bulvár si na ní okamžitě smlsnul. „Vybrala jsem si ty nejpohádkovější šaty pod vlivem své čtyřleté dcery, která má to štěstí, že její rodiče mají slabost pro tenhle rozmar. A k nim brýle, které vypadají jako moje přehnané mládí!“ směje se. Její módní kreace jsou vždy velice osobité a nadčasové. S aktuálními trendy si hlavu neláme a na to, být označována za trendsetterku, se úplně necítí. Naopak sází na roky prověřené kousky, mezi nimiž má i své zamilované kabáty Burberry z druhé ruky po tatínkovi. Moc dobře ale také ví, že ji na Instagramu sleduje přes 84 tisíc lidí, takže určitý vliv, nejen co se týče módy, má. Proto ji oslovují nejrůznější značky na placenou spolupráci, neziskovky na pomoc při osvětových kampaních, a proto se také dostane čas od času pod palbu kritiky. Ať už kvůli tomu, co někde řekla, vyfotila, udělala nebo měla na sobě. Karlovarská růžová epizoda je tak nakonec jen takové jemné škádlení.

Jak se vám žije na sociálních sítích?

Žijeme jeden život, co je real, a jeden virtuální. Trochu mě zaráží, kolik lidí tyhle dva životy vnímá se stejnou vážností. Pro mě sociální sítě představují pracovní nástroj, ale taky do jisté míry zdeformovanou realitu, většinu interakcí v tomhle prostoru beru s velkou rezervou. To platí pro ódy i pro kritiku. Jediný moment, kdy to bylo hodně hraniční, byla ta kauza Notre‑Dame. Myslím, že kdyby na ní stál ve stejné póze třeba Martin Veselovský, nevyvolalo by to nic, ale já mám to nepřechýlené příjmení Smetana a další atributy, které určité lidi dráždí, a tak nějak se čeká na příležitost.

Snímek vznikl během reportáže, kterou jste dělala pro DVTV, když jste byla soukromě v Paříži. Co na následné dění kolem ní říkali kolegové?

O tu fotku mě požádala editorka DVTV Markéta, normálně jsme s ní pracovali a nepřišlo nám na tom nic divného. Mně by přišlo divnější říct nějakému kolemjdoucímu, jestli by mě nevyfotil před požárem. Tak jsem si fotku pořídila sama a poslala ji do Prahy. A tam se to během jednoho dne přetavilo z té vtipálkovské polohy do osobních útoků a hejtů. V momentě, kdy už to fakt vykazovalo znaky kyberšikany, se jádro DVTV rozhodlo zmobilizovat, nedělat, že se to neděje, a právě Martin Veselovský tehdy sepsal text, kterým se za mě jednoznačně postavili. Zejména od Martina jsem si toho hodně vážila, protože to je člověk, který si drží odstup, naprosto odděluje práci a nějaké kamarádství. Ze všech lidí v DVTV je jediný, s kým si dodnes vykám. Ale v klíčových momentech se za své kolegy doopravdy umí bít. Každopádně během téhle pseudokauzy jsem si úplně racionálně uvědomila, že to ve mně celé vyvolává úzkost. Řekla bych, že lidský organismus není biologicky nastavený na to, aby bez újmy snesl to, že se mu najednou věnuje pár set nebo pár tisíc názorů a komentářů. V takové chvíli zavrávoráte, nejraději byste si lehli, usnuli a vzbudili se až za měsíc. Až všechno přejde a lidé si najdou zase jiný terč.

Co na to tehdy říkali vaši nejbližší?

Čekala jsem, že mě začnou všichni utěšovat. Ale ten, kdo tohle nezažil, si logicky nedokáže domyslet, jak moc to „oběť“ zasáhne. Navíc jsem zjistila, že asi vypadám silnější, než ve skutečnosti jsem. Mí kamarádi, ale i Jordy, přeceňují míru mojí vnitřní odolnosti.

V čem tkví vaše zranitelnost?

Nějaká základní pochybnost o sobě asi charakterizuje kohokoli, kdo není sociopat. Notabene v prostředí tak expresivních povolání, jako jsou hudba, hraní, novinařina. Člověk to dělá a očekává, že někdy přijde nějaká reakce, že to bude mít nějaký dopad. Psychiatři tomu říkají závislost na odměnách. A zajímavá je i ta sebestřednost, protože když se na vás snese smršť typu Notre‑Dame, tak si otevřete svůj Facebook a máte pocit, že celá republika nežije ničím jiným než vámi. A k některým lidem se to třeba skoro nedostane.

Živí vás sociální sítě?

Ano, naštěstí ne výhradně. Na Instagramu mám pár placených spoluprací, ale hlídám si to. Nechci, aby se ze mě stal e‑shop. Je strašně snadné do tohohle sklouznout a z finančního hlediska je to lákavé. Ale naštěstí můžu propagovat jen to, co je mi blízké, a můžu to dělat způsobem, který je mi vlastní. Když už třeba fotím nějakou kampaň, tak si celý tým stavím komplet sama (stejně tak tomu bylo u focení k tomuto rozhovoru – pozn. red.), čímž předejdu řadě nepříjemností a nemám potom problém se postavit za výsledek.

Jak pracujete s fenoménem Instagram versus realita? Předstírala jste někdy, že jste šťastnější, než jste byla?

Nevyvěšuju ty méně šťastné polohy. Na Instagramu se odehrávají asi dvě třetiny mého života, ty autentické jsou. Když jsem melancholická nebo když zrovna po Jordym házím židlí, tak to nikam nedávám. Navíc nemám pocit, že u mě lidé chtějí sledovat nějakou reality show, včetně mých osobních a partnerských krizí. Člověk má samozřejmě sklony se ukazovat v lepším světle. Navíc Instagram je od podstaty veskrze pozitivní platforma. Na Facebook už ani nechodím, pro mě je to polomrtvé médium. Daří se tam dezinformátorům, trollům a negativním vlnám, což se ukázalo i na příkladu selfie Notre‑Dame – na Instagramu to byla legrace a glosa, na Facebooku to bylo fakt zlé.

Jaký největší předsudek o vás podle vás lidi mají?

Asi že jsem arogantní a nafoukaná. A že si příliš věřím. Ale to je i tím, že žijeme v postkomunistické zemi, kdybychom byli ve Francii, tak mám zase nálepku, že jsem ustrašená a málo průbojná. Protože v rámci nějakých západních standardů na tom s tím sebevědomím zase tak dobře nejsem…

Za co jste v životě utratila nejvíc peněz?

Za svůj byt. A za jednu teplou bundu Canada Goose, kterou jsem si pořídila, když jsem studovala v Berlíně, protože bych tam jinak umrzla. Je to taková černá kaňka na mém svědomí, muselo pro ni asi umřít hodně hus a minimálně jeden kojot. Slouží mi ale už dvanáct let. Nic dražšího nemám.

Přesto, co je nejdražším kouskem ve vašem šatníku?

Vše po mém tatínkovi, jeho Burberry a Dior kabáty, které si nakoupil v sekáčích, ale hezky se o ně staral. Také oblečení po jeho mamince, která byla velká parádnice. Byla dcerou zakladatele Kosteleckých uzenin. Ta rodina kvůli židovskému původu za druhé světové války z velké části zemřela a po revoluci babička Lída prohlásila, že od tohoto národa už nic nechce. Proto nežádala o navrácení majetku v restituci a vzdala se ho. A teď má Kostelecké uzeniny náš pan premiér, že jo… Babička přežila druhou světovou jen díky sérii nenáhod a vždycky mi říkala: Všechno ti vezmou, ale to, co máš v hlavě a v srdci, to ti nikdo nevezme, o to jediné má smysl pečovat. A to mi říkala v době, kdy už byla v pokročilém stadiu alzheimera. Takhle zpětně mě to hodně dojímá.

Život na cestách

Už od jejího narození 11. února 1988 mělo všechno tak trochu rychlý spád. Nouze nebyla ani o velká dramata. Její maminka byla a je známou českou aktivistkou a v roce 1989 byla studentskou vůdkyní sametové revoluce. Emma se narodila v pražské Krči, ve dvou letech s maminkou odjela do Paříže za tatínkem Jiřím Smetanou, který tam přes dvacet let vedl největší rockový klub Gibus. Do jeho bytu ale nikdy nedojely, Monika Pajerová dostala jako kulturní atašé diplomatický byt. Strávily tady čtyři roky, během kterých se o malou Emmu starala chůva. Říkala jí „tetinka“ a byla to právě ona, díky které se mohla vídat se zakázaným tatínkem, i když složitě a na tajňačku v parcích.

Následovalo stěhování do Štrasburku. „Máma vyhrála konkurz do kulturní sekce v Radě Evropy, žili jsme tam s jejím tehdejším partnerem Pavlem Smetanou (malíř a multimediální umělec, navzdory stejnému příjmení není s Jiřím Smetanou v příbuzenském vztahu – pozn. red.) a šarpejkou Marylin do mých deseti let. Pak měla pocit, že se neprodleně musíme vrátit do Prahy, protože tady se děla ta ostuda jménem opoziční smlouva Zemana a Klause. Byla u zrodu iniciativ Děkujeme, odejděte a Impulz 2000. Založila politickou stranu Cesta změny s Jiřím Lobkowitzem. Když se rozhádali, založila stranu Naděje, které jsem ve svých třinácti letech složila hymnu. Hrůza a děs, bylo to jen o trochu míň hrozný než teď Petr Kolář pro SPD,“ usmívá se sebekriticky.

V Praze zůstala až do osmnácti let, chodila na Francouzské lyceum a byla přesvědčená, že tady žít nemůže. Nakonec proto odjela studovat politologii a mezinárodní vztahy do Dijonu a během léta mezi druhým a třetím ročníkem potkala v Praze Jordana, který se teprve o rok dřív vrátil z Izraele. Po stáži v Bruselu se během českého předsednictví EU starala o kontakt s novináři. Do Prahy se definitivně vrátila po magisterském studiu v Paříži a Berlíně. Přesně před deseti lety.

Kdo vás v životě nejvíc ovlivnil?

Tatínek asi tak z 98 procent! Ovlivnil mě úplně ve všem, já jsem vlastně on!

A jaký tedy byl tatínek?

Tatínek byl stoprocentně pravdivej. Miloval Beatles, byl takovej pařížsko‑londýnskej straight edge, nikdy nefetoval, ale dvacet let vedl největší rockový klub v Paříži, kam přivezl Iggyho Popa i The Police… S mírnou nadsázkou se dá říct, že to byl největší slušňák ve svém okruhu, dal si na koncertě jednu skleničku a hotovo. A tohle mám po něm. Vlastně po obou rodičích, moje máma je absolutní abstinent. A můj bratr Tomík, toho času na gymplu, je zatím taky naprosto spořádanej. Přitom je to poloviční Ir! (smích) Každopádně, v rámci hereckého světa jsem podprůměrně labilní a málo se prožívám a v rámci hudebního světa jsem ta nudná slečna s čajem. Přitom pařím hodně, ale dokážu se propařit tou nocí poměrně střízlivá. Nebo si dám decku vína a jsem v podstatě okamžitě namol. Čáru jsem si nikdy nedala, mně tam zapíná gigantickej pud sebezáchovy a mám z toho velkej respekt právě i kvůli tomu, že tatínkovi na podobný srandy umřelo pár kamarádů. Dlouho jsem se nemohla ubránit pocitu, že kdo fetuje, je loser. Teď už to tak nemám, znám pár rekreačních feťáků, co jsou fajn a úspěšný lidi a mají to takzvaně pod kontrolou. Stejně si o ně ale do budoucna dělám starosti. Cool mi to nebude připadat nikdy.

Chápu. V čem ještě jste po tatínkovi?

Stejně jako on mám hodně ráda lidi, ale potřebuju si regulovat míru kontaktu s nimi. Potřebuju si pravidelně zalézt a poslouchat hudbu, koukat na filmy nebo si přečíst těch pět čísel Respektu, co mi zatím jen leží na stole. A pak si uvědomím, že jsem nebyla čtvrt roku v Paříži, tak se koukám na všechny reportáže a televizní dokumenty, co tam za tu dobu proběhly, abych se zorientovala, kdo je třeba teď ministr zdravotnictví. O tatínkovi bych tu mohla vést hodinový monolog… Ale můj vkus ovlivnil naprosto, to, co poslouchám, to, co čtu, i to, jací se mi líbí kluci, protože mám samozřejmě oidipovský komplex. Taky tím, jak trávím volný čas: jídlo, kultura a cestování. A stejně to mám i s duchovním prostorem. Uznávám, že nějaký věci nemůžou být náhoda, ale odmítám systematickou formu jakéhokoli náboženství v podobě církví. A myslím, že mám stejný přístup i k rodičovství.

Je tedy něco, v čem mu podobná nejste?

Moc mě toho nenapadá. Mám asi jen štěstí, že nejsem ročník 1945, ale 1988, a tudíž líp snesu, že někomu vadí moje příjmení, a nedělá mi problém pouštět se do riskantních vod. Vím, že on by se z hejtů na internetu hroutil, trápil by se za mě. Lennon se narodila v den jeho narozenin, on o tom nevěděl, protože byl v kómatu, ale týden tady spolu byli, než se rozplynul. Zemřel na Štědrý den.

A ta zbylá dvě procenta vlivu má kdo?

Jordy, který je současnější. I když v kontextu s mým tatínkem taky ubral na excentrických vrstvách, pokud se budeme bavit o oblékání. Má rád Hediho Slimana a Gošu Rubčinského, řeší, kdo je kde art directorem, a ví, co je v módě. A až jednou navrhne kolekci, tak to bude velká nádhera.

Co posloucháte za hudbu?

Beatles, černošskou hudbu od 40. let… kvůli tomu o sobě občas pochybuju, jestli mám vůbec zpívat, protože nejsem ani černoška, ani cikánka, a to myslím jen v dobrým, protože můj tatínek se staral deset let o Věru Bílou a milovali jsme ji.

Váš tatínek měl na hudebníky nesmírně vysoké nároky…

On byl hodně kritický ve všech oblastech. V jeho ideálním světě se má každý věnovat jen tomu, v čem je nadprůměrný. V dnešním světě toho hodně vyrovná dobrý marketing. Jenže on zažil, když David Bowie vydal první desku a byl to propadák. Když vydal druhou a byl to taky propadák. A třetí deska najednou měla úspěch. Dřív totiž vydavatelství vydávala jen to, čemu opravdu věřila, ne jako dnes. Tatínkovi se podařilo dostat Věru Bílou do padesáti zemí světa, takže se mu pak ozývaly různý veleúspěšný český kapely, který jsou v českém kontextu úplně v pohodě, ale v momentu, kdy člověk začne uvažovat, jaký význam má je exportovat ven, musí si upřímně odpovědět, že žádnej. Všude existuje nějaká lokální Lucie, která dosahuje stejných hudebních kvalit s tím rozdílem, že zpívá místním jazykem. A to podotýkám, že Lucie je pro mě s velkým náskokem nejlepší polistopadová kapela. Ale Věra Bílá, to byl někdo, kdo nemá ekvivalent. Latentní rasismus tehdy v Česku zase tak latentní nebyl, rádia otevřeně říkala, že ji hrát nemůžou, že by jim to posluchači neodpustili. Proto vlastně celou její kariéru postavil tatínek mezinárodně a až potom ji přivezl do Česka.

Měla jste možnost s tatínkem probírat vlastní tvorbu?

Já jsem ho tak obdivovala, že jsem s ním radši nekonzultovala vůbec nic. On byl nadšenej asi do mých deseti let, kdy jsem seděla u piana, skládala si písničky a byla u toho roztomilá. Ale když jsem se začala tvářit, že je to vážný, a ve dvanácti mu zahrála svoji skladbu, řekl něco ve smyslu: Hmm hmmm.

Kde vás tedy viděl?

On hodně lpěl na tom, abych měla dokončené formální vzdělání, abych byla ten oficiální intelektuál s vysokou školou. To, že jsem vystudovala nakonec dvě, to byl spíš příjemný bonus. A když jsem mu pak předala dva zarámované diplomy, tak jsem si řekla, že doteď jsem byla poslušná a teď se chci pokusit o vstup do něčeho, co mě baví. A to byly ty umělecké aktivity. Tatínek už se ale nebál, protože věděl, že kdyby to nevyšlo, tak nebudu řešit, že nemám na nájem, protože s diplomy si nějakou práci vždycky najdu. Tak se soucitem koukal, jak chodím po hereckých castinzích. A to já přitom jsem ten typ, který špatně snáší kritiku, případně odmítnutí, na čemž je systém castingů vlastně postavený. Takže mi říkal, že mi fandí a že jsem statečná.

Já o Ní
Emma Smetana a Jordan Haj
Emma Smetana a Jordan Haj
Foto: Marek Jarkovský

Jaká je Emma?

Moje životní partnerka a matka mých dcer je krásná, ohromně nekorektní a vtipná. Je velice inteligentní i vzdělaná, je vždy a ve všem nekompromisní a VŽDY svá a tím je (na místní poměry) často i nezvykle rázná až konfliktní. Ona je totiž ze své podstaty naprosto přirozeně statečná a ani neumí nebýt. S každým, s kým přijde do kontaktu, jedná čestně, je spolehlivá a spravedlivá a v každé krizi inklinuje k otevřenosti, konstruktivitě a naději. Události a lidé kolem ní ji upřímně zajímají, je doopravdy hodná a je to tím, že je výborně vychovaná (ty důsledky dobré i špatné výchovy teď jako dvojnásobný rodič vnímám o dost víc). A je taky absolutně skromná a nekonzumní.

Hudba, která nás inspiruje…

Se většinou dřív či později promítne do hudby, kterou tvoříme.

Jednou, až budu navrhovat oblečení a šperky…

Já se motám mezi zhruba deseti tvůrčími profesemi, každá z nich by si zasloužila všechen bdělý čas, aby se dala dělat na úrovni hodné mých vzorů a předloh. Žádnou samozřejmě nestíhám dělat tak intenzivně, a tudíž, z mého pohledu, tak dobře, jak bych chtěl. A vy mi nasadíte do hlavy tohle?! Nicméně, kdyby na to došlo, moje oblečení by bylo hodně bytelné, minimalistické a dost inspirované Japonskem a starou Amerikou. A šperky pirátské, přehnané a asi bych nic nevyráběl dvakrát.

Složit píseň je jako…

Jako natrhnout a následně roztáhnout realitu o doposud neexistující dimenzi.

Náš život ve filmu by byl příběh o…

Byl by přesně o tom, o čem je. Ale spíš by to vydalo na dost dlouhý seriál s proměnlivým žánrem.

Pak ale přišla velká satisfakce…

Když vyšla Agnieszka Holland a její Hořící keř, tak to byl šťastnej. To pro něj byla ta extraliga. A kromě toho mi většinou vycházely reklamy, které zaplatily ten nájem.

Je něco, co jste se za poslední dva roky naučila?

Člověk se pořád učí vychovávání dětí, vnímám to v rámci osobního rozvoje jako tu nejdůležitější věc. Já jsem byla do 17 let jedináček a jsem tak nějak nastavená, že se starám sama o sebe. Pak se mi narodil zmíněný bratříček Tomík, který má irského tatínka Petera a bydlí tady za rohem (ukazuje směrem na vinohradské činžáky – pozn. red.). On se narodil rok před tím, než jsem odjela do Francie na vejšku, takže to se trošku minulo s příležitostí být starší sestra. A když jsem se vrátila, tak už byl zase docela velkej, takže jsme spíš kámoši.

Z deníků do televize

První zkušenosti s novinařinou získala ve francouzském deníku Libération, později na stáži v MF Dnes, před tím, než Mafru koupil Agrofert. Na TV Nova začínala v Ranních televizních novinách v rámci Snídaně s Novou. Odtud se pak v rámci stejné televize přesunula do Nočních televizních novin, které měly prvotní ambici konkurovat Událostem, komentářům. Posledním působením byly Televizní noviny ve večerním primetimu. Po neshodách s vedením, kdy upozorňovala na manipulace ve zpravodajství, dostala výpověď. Tři a půl roku strávila po boku Daniely Drtinové a Martina Veselovského v DVTV, kde byla až do konce loňského roku.

Jaké máte touhy? Hrajete, zpíváte, staráte se o rodinu…

Moje touha je mít život v rovnováze. Teď prožívám ideální čas. Běžný den u nás neexistuje, děsím se všech stereotypů, možná proto jsem se nevdala a asi už nebudu nikde zaměstnaná. Takže můj běžný týden se rovnoměrně dělí mezi práci a děti, s těmi jsem nejradši. Přitom jsem se hrozně dlouho podezírala z toho, že budu mateřství zanedbávat nebo se do něj nutit, aby se neřeklo. Měla jsem velké obavy ze sebe samé. A hrozně se mi ulevilo, když se ukázalo, že mě příroda naprogramovala mateřsky správně. (smích)

Co všechno máte teď rozjeté?

Skládám, nahrávám a produkuju svoje a Jordyho věci. Mám víc času na natáčení, po filmových placech se mi stýskalo. Už pár let píšu externě pro Vogue, delší kusy se zajímavými lidmi jako třeba s Louisem Garrelem, mým milovaným francouzským hercem. Den po druhém porodu jsem z porodnice dělala rozhovor se Zuzanou Čaputovou a Madeleine Albright. A teď jsme rozjeli s Nespressem podcasty (během týdne se podcast Nespresso x Smetana umístil v první desítce na streamovacích platformách – pozn. red.). Není to úplně novinářský formát, nejdu cestou kritického rozhovoru, který jsem se naučila v DVTV, rozhodla jsem se to pojmout jako přátelské setkání nad kafem. Z čistě sobeckých důvodů se teď chci koupat výlučně v pozitivní energii, a to nemyslím nějak ezo, na čakrách si neujíždím, ale nechci a nemusím toho člověka na druhé straně stolu uvádět do situací, které jsou mu nepříjemné. Teď se můžu vyptávat na věci, které mě zajímají, a určitý intelektuální přínos to může mít taky. Ale že by to mělo nějaký publicisticko‑zpravodajský dopad, to ne.

Plánujete se k novinařině vrátit?

K té v uvozovkách opravdové novinařině bych se jednou vrátit chtěla, ale zatím bez toho dokážu žít. Během loňského roku jsem všechno mírně přehodnotila, nebavilo mě téma covid a pak na mě začaly z té druhé strany stolu přeskakovat emoce hostů. Jako kdyby se mi s blížícím se druhým porodem dostavila taková bonusová empatie, větší soucit. Jasně, je to disciplína, nebo chcete‑li hra, kdy váš host ví, že dostane nakládačku, musí to nějak ustát a je to jeho problém, zatímco vaším úkolem je necouvnout a tlačit. Ale v téhle fázi života na to nejsem dostatečně bojovně naladěná. (smích)

Je pro vás těžké být názorově neutrální?

Nastávaly situace, kdy z pozice moderátorky nezávislé DVTV nemůžete dát najevo nějakou pozici nebo sympatii, což je úplně v pořádku, ale pro mě bylo postupem času víc a víc těžké to vydržet. A to vycítili i někteří mí tehdejší kolegové, u nichž jsem měla pocit, že mi nespravedlivě podsouvají jakési aktivistické sklony, ale asi měli celou dobu pravdu. Já jsem to velmi vzorně potlačovala a umlčovala a teď je velikánská úleva, že už nemusím. Takže si na svých koncertech dělám srandu z převlečených estébáků i z okamurovských neonácků, z pana Zemana, který pro mě prezidentem nikdy nebyl a nebude, a tak dále. V demokracii dostanou všichni stejnej mediální prostor v rámci vyváženosti a jako moderátor musíte s každým vést korektní dialog. I když naproti vám sedí prvotřídní hajzl. A na to já už se cítím trochu stará. (smích) Je to hrozný sebezapření, který je pro citlivýho člověka dřív nebo později likvidační. Každý máme nějakou vzdálenou tetičku, která říká věci, ze kterých šílíte, ale protože se s ní nechcete pohádat, tak to nějak u nedělního oběda promlčíte, jste slušní a pak jedete domů. Takovou tetičku si každý z nás dávkuje. Když ale máte v popisu práce se s touhle tetičkou setkávat každý den na pár hodin, tak je to přinejmenším vyčerpávající. I proto Martina a Danielu obdivuju, že to bezúhonně zvládají dlouhé desítky let.

Máte nějaký rozhovor, na který nerada vzpomínáte?

Loni v červnu se mi hodně nepovedl rozhovor s Jaroslavem Duškem a nebyla to jeho chyba. Ještě jsem o tom nikde nemluvila, ale den nebo dva předtím jsem přišla o miminko. Asi by se o tom mluvit mělo, je to poměrně běžná věc a ženám prospěje větší podpora a menší stigma. No prostě, tohle se nám stalo a já řešila, jestli vůbec do práce v dalších dnech jít. Nakonec jsem usoudila, že to zvládnu, nechtěla jsem se hroutit doma v tichu a sama jsem jako hosta navrhla Jaroslava Duška, kterému ministerstvo vnitra zrovna stáhlo jedno představení z YouTube. Editoři mi ho na druhý den sehnali, rešerši jsem si dělala do noci. Načež přišel a poměrně sugestivním způsobem vsadil na strategii já versus systém, přičemž ten systém jsem měla představovat já jakožto přísná paní u výslechu. To je celkem běžná a účinná metoda, na kterou jsem zvyklá, ale tady jsem asi od desáté minuty cítila, že se mi to drolí pod rukama, že to nemám pod kontrolou. Dostala jsem se pak do takového stavu, kdy to chce moderátor už jenom přežít.

Jaká témata ve vás teď rezonují?

Moderuju teď třeba předvolební debaty pro iniciativu Jsme fér na téma manželství pro všechny, takže absolutně nepokrytě lobbuju za to, aby se jakákoli láska směla zpečetit v rámci toho symbolického svazku. Vnímám, že pro hodně lidí je to symbol absolutní rovnoprávnosti, a pokud tedy říkáme, že je homosexualita normální, tak je přece sakra normální, že budou neheterosexuální páry smět vstupovat do manželství. Pokud po mně budou něco chtít organizátoři akcí kolem 17. listopadu, jako Korzo Národní, Koncert pro svobodu a tak dále, tak se samozřejmě zapojím. Podporuju i Lékaře bez hranic, Člověka v tísni a jsem v kontaktu s Greenpeace.

Tematika ochrany životního prostředí vás tedy zajímá?

Globální oteplování a naše lidská odpovědnost za něj jsou nepopíratelný fakt, nikoliv názor. Popírání holokaustu je trestné, tak nechápu, proč není trestné i popírání vědeckých poznatků na téma životní prostředí.

Teď vám jde do kin nový film…

Ano, romantická komedie Jedině Tereza, režíroval to Jaroslav Fuit. V hlavní roli Igor Orozovič a Veronika Khek Kubařová a já tam figuruju jako rozvracečka. To je role, která mě bavila moc, i když jsem ji nejdřív odmítla, protože ta moje postava byla původně napsaná jako prvoplánová mrcha bez většího oblouku. Jaroslav se ale naštěstí neurazil, on totiž není zakomplexovanej, nýbrž všemu otevřenej, a místo toho řekl: No tak v pohodě, přepíšeme to. Dali jsme tomu náplň a najednou bylo co hrát. Poprvé jsem si vyzkoušela komediální polohu a zjistila jsem, že je mi v ní dobře.

Vydala jste nový singl Night Races. Píšete si písně sama?

S Jordym. Klip jsme natáčeli v Berlíně a mám hroznou radost z reakcí. V těchto dnech by se na streamech měly objevit i dva remixy od producenta Bad Focus. Velkej talent!

Vybíráte si do podcastu hosty sama?

Zatím mi je vždycky připravilo Nespresso. Petra Síse jsem si tam ale dotáhla sama, byl to jeden z nejlepších kamarádů mého tatínka, znal mě, už když jsem byla malá jako Arielka, a kreslil mi obrázky. Petřínka jsem tajně milovala jako dítě a dodnes ho obdivuju. A tak jsem díky němu poprvé v životě udělala rozhovor, aniž bych měla připravenou jedinou otázku. Prostě jsme si velmi dlouze povídali a asi se to bude muset trochu sestříhat. (smích)

Baví vás tyhle nové formáty?

S Jordym si na podcastech ujíždíme jako posluchači, já u toho cvičím jógu nebo vařím. Docela dobrá byla investigativní série The Catch and Kill novináře Ronana Farrowa, který je synem Woodyho Allena a Mii Farrow. Je to o Harveym Weinsteinovi a dalších prasácích a o tom, jak se desítky let uplácely oběti i svědci. To je ten princip catch and kill – chytit a zabít, než se to dostane ven.

Váš partner s vámi hraje v kapele, je ale rozkročen nad několika dalšími projekty, co všechno teď dělá?

Jordy je chodící studna nápadů. Připravuje svoji první sólovku, vydává postupně singly a možná to stihneme vydat ještě letos. Písničky skládáme spolu a produkujeme to často u Jirky Buriana. A do toho má svoje alter ego jménem ProGram, které vystupuje s Kapitánem Demo. Jen v září má 16 koncertů. Taky často hraje v zahraničních produkcích Netflixu nebo Amazonu, protože v rámci českého filmu se na většinu rolí svým vzhledem úplně nehodí. Ale to mu, když ho přijímali na DAMU, zapomněli říct. Mezi jeho spolužáky na DAMU byli třeba Filip Kaňkovský nebo Marie Poulová, naprosto geniální ročník pod vedením skvělé Evy Salzmannové. Teď se připravuje celovečerní debut Jonnyho Anděla, bude to o rockerovi na odvykačce. V hlavních rolích Jordy, já a Johana Matoušková. A Jordy tomu bude ještě dělat art directora.

Jací jste rodiče?

Hodně intuitivní, ale přesně jsme věděli, co dělat nechceme – svazovat děti dřív, než je sváže systém, který na ně stejně nastoupí. Myslím, že je pro nás naprosto zásadní, aby se naše děti chovaly slušně, aby zdravily, děkovaly, rozloučily se a aby říkaly pravdu.

O čem sníte?

O tom, že budu mít hrozně šťastný, spokojený, laskavý, zcestovalý a jazykově vybavený, nervově vyrovnaný a po všech stránkách zdravý děti, co si najdou skvělé partnery a porodí nám plno vnoučátek. To je challenge, co?

Make‑up a vlasy: Renata Zelinková; Asistent fotografa: Filip Kartous; Styling a supervize: Jordan Haj.

Za poskytnutí prostor a zázemí pro focení děkujeme Domu Radost.