Zářivě bílý útes staletími ohlazený do formy schodů se zvedá v pozadí. Scala dei Turchi na sicilském pobřeží tvoří scénické pozadí pro zdánlivě primitivní, přesto překvapivě lákavý domek na pláži. Stěny mají kulaté rohy, nikde žádné dveře ani okna, ale tady to nevadí. Není horko ani chladno. Kamenné lavice zútulňují měkké polštáře, niky ve zdi zdobí jednoduchá keramika. Od Picassa. A průzračná hladina s vlnkami tak akorát, abyste se cítili jako v ráji.
Tohle je místo, kam po roce a půl střídavé úzkosti, otrávení a nakonec únavy prostě chcete jet. Tohle je ale také místo, které neexistuje. A to nejen proto, že takzvané Schody Turků jsou chráněným územím, kde se žádné budovy stavět nesmí, ale hlavně proto, že tenhle dům nikdy nebyl určen k realizaci. Minulé jaro ho během vrcholné pandemie vytvořili 3D designér Riccardo Fornoni a interiérová designérka Charlotte Taylorová jako místo, kde se můžete oddávat svým fantaziím.
Vizuální eskapismus není ve virtuálním světě žádnou novinkou a experimentální návrhy pro vysněného klienta má v šuplíku snad každý architekt. V posledních letech se však technologie posunuly tak, že lze CGI neboli počítačem vytvořené animace vytvářet mnohem rychleji, levněji a hlavně jsou mnohem, mnohem realističtější. A tvůrci se během pandemie opravdu odvázali. Instagram se zaplnil interiéry v pastelových barvách v surrealistických západech slunce, které by možná vyděsily ledajakého ekologického aktivistu, ale v utopistickém světě fantazií se s ním můžete beztrestně kochat.
Architektura jako by nepodléhala statice, občas je vyšperkovaná reálným ikonickým nábytkem i uměleckými objekty, v sofistikovaných pokojích jsou zapuštěné kruhové pohovky či tyrkysové bazénky. Tvůrci si chválí svobodu, tady si mohou dovolit jednoduše cokoli. Většinou je ale všechno podivně klidné a konejšivé jako světy spořičů obrazovky nebo relaxačních her. Specifika digitálního prostoru totiž těmto místům nabídla unikátní charakter − lidský zrak věří při pohledu na 3D animaci více křivkám a oblým tvarům než ostrým hranám, které jsou často detailem, kde se nejlépe prokoukne nerealističnost. A tahle estetika už probublala i do hmotného světa. Křeslo designéra Andrése Reisingera z plátků hortenzie, koberce nerespektující obdélníkový tvar, kde se tvary vydávají za hranu, od Keisukeho Syody nebo vlnivé stolky a zrcadla designéra Gustafa Westmana, který si z virtuálních interiérů dokonce udělal showroom.
Imaginární místa mají navíc ještě jednu výhodu, na rozdíl od luxusních sídel celebrit nebo vyšperkovaných bytů influencerů ale tahle místa nemusíte nikomu závidět − patří všem a nikomu zároveň a nikdy v nich neuvidíte člověka.
