Najít místo v kalendáři Lukáše Hejlíka je téměř nadlidský úkol. Ráno točí první rozhovor, pak jde na podcast ke Kovymu a odtud běží k zubaři. Takže máme asi 90 minut, než se zase posunu dál, diktuje mi do hlasové zprávy na Messengeru. Takhle totiž funguje nejčastěji a takhle také chtěl původně celý rozhovor vést − po hlasovkách. Naštěstí se nechal přesvědčit, že naživo to bude lepší a potkáváme se i den následující, protože pořád měl hodně co vyprávět.

Za ty dva dny mi stihl vymyslel minimálně čtyři titulky, sám sobě skákal do řeči, což prý dělá dost často, anebo se uprostřed rozhovoru zvedl a šel na balkon ve čtvrtém patře svého vršovického bytu, aby zamával na syna, který právě šel se školkou do parku.

Ahój! Vojto! Ahój! Křičí na dálku asi sto padesát metrů a mává rukama, než se Vojta na třetí zavolání podívá nahoru a taky zamává. On to má strašně rád, směje se.

Plný energie byl odmala. Když se pro něco rozhodl, tak si za tím šel. Vyrůstal v Lounech a z dětských let vzpomíná hlavně na to, jak po obědě ve škole, většinou s někým sdílel jeho stravenky, jezdil k prarodičům. Řidič autobusu byl prý dost přísný, nemluvil a vždycky naštvaně hodil drobné do brašny. U babičky si dal druhý oběd, pak si šel lehnout a odpoledne sledoval v televizi Beverly Hills 90210 nebo MacGyvera.

Se vzpomínkou na babičku a její kuchyni minulý rok nečekaně narazil. Na sociální sítě si dal fotku, na které byl obyčejný houskový knedlík přelitý kaší z rozmačkaných jahod a smetany. Tak mu to připravovala v létě babička a on na to s nostalgií zavzpomínal. Ještě nikdy prý nezažil takovou vlnu hejtů. Psali mu, že uznávaný recenzent, což prý, jak sám zdůrazňuje, rozhodně není, by nic takového neměl ukazovat, natož sníst, zakládali pobouřeně skupiny na Facebooku, které ho odsuzovaly, a demonstrativně odcházeli z jeho profilu.

Hejlík si moc dobře uvědomuje, jak tenká hranice mezi úspěchem spojeným s popularitou a propastí zapomnění je. Velký pozor si tak dává i na nabízené spolupráce s různými značkami a když už něco podepíše, tak se snaží to propojovat se svými dalšími projekty.

Možná jezdíte na výlety za jídlem do českých měst i odlehlých koutů na konci světa podle jeho Gastromapy. Stejně jako přes 220 tisíc dalších uživatelů, kteří si stáhli její mobilní aplikaci.

Gastromapa začala vznikat před osmi lety, kdy z dovolené v Jeseníku napsal svůj první report. Nebavilo ho už, že jezdí po restauracích, aniž by věděl, jestli tam dobře vaří. Od té doby byl na tisícovkách míst, a když se mu někde nelíbilo, tak o tom prostě nenapsal. Před dvěma lety své největší srdcovky poskládal do knihy 365 a stal se z ní okamžitě bestseller. Prodalo se 40 tisíc kusů a Hejlík si jako autor na provizích vydělal 2,5 milionu korun.

Svoji lásku k jídlu teď spojil s výlety po Česku, protože, jak říká, kvůli koronavirové situaci nás čeká ještě letos další české léto, a na konci dubna vydal druhou knížku s názvem 555. Ta se během prvního týdne dostala mezi nejprodávanější tituly a už se chystá její dotisk.

Vedle role nadšence a průvodce po české gastroscéně je Hejlík ale hlavně herec. Po angažmá v divadle v Českých Budějovicích a později i v Brně se objevil v televizních seriálech Ošklivka Katka nebo Ordinace v Růžové zahradě a plnil tehdy stránky bulváru. Úplně první článek, který o něm ale kdy vyšel, byl z úplně jiného prostředí. Titulek zněl: Brankář Hejlík góly dával i dostával. Ale o tom až později.

Jeho největším projektem je Listování − scénické čtení knih. Zakládal ho před osmnácti lety s kolegy z Jihočeského divadla Pavlem Oubramem a Věrou Hollou. Od té doby zpracovali přes sto knih, přibrali další zkušené herce a projezdili základní školy, knihovny i kulturní domy po celé republice. Každý rok mají odehrají přes 700 představení a podobného čísla dosáhli i během loňské pandemie, kdy se po krátké pauze přesunuli na on-line. A fungovalo to možná prý stejně dobře, možná i víc než dřív.

Když jde do restaurace a vidí na menu foie gras nebo cokoli s jazykem, tak neváhá. Miluje i jakékoli kombinace s vajíčkem a houbami. A kafe. Snaží se uhlídat dva hrnky filtrované kávy denně, a pokud by si měl vybrat, jestli víno, nebo pivo, vybere si pivo.

Ještě než začneme, varuje mě: Hlavně se mě neptejte, kolik podniků za uplynulý rok zkrachovalo. Já nejsem odborník, jak to mám vědět? Vím jenom, kolik jich zavřelo z těch, kde jsem byl a které sleduju. Mimochodem, častějším důvodem pro zavření je rozchod partnerů…

Lukáš Hejlík
Lukáš Hejlík
Foto: David Turecký

Kam jdeme?

Já strašně rád chodím pěšky, jestli to nevadí. Líp se mi tak mluví a baví mě to! Od rána ale nabírám čtvrt hodiny zpoždění, přitom to vypadalo, že všechno přesně stíhám. Máme něco přes hodinu, tak půjdeme a já budu mluvit a nakonec si dáme kafe.

Dost lidí si myslí, že v restauracích nebo kavárnách neplatíte. Že se s podniky nějak domlouváte stranou. Jak to tedy je?

Platím vždycky. Ale je vtipné, že mi to fakt někdo nevěří. Třeba jeden kolega Petry Bučkové z Divadla Na zábradlí tvrdí, že sice možná zaplatím, ale pak mi to nějak a jiným způsobem vrací. Prý to pluje jinými kanály! Teď jsme třeba byli s mojí ženou Veronikou na večeři v La Gare a zase jsme platili. V téhle době je fakt zvlášť rád podpořím.

V jednom rozhovoru jste kdysi řekl, že jste projedl už milion a půl…

Tak teď se vsadím, že to bude už dva a půl milionu!

Nenapadlo vás někdy, že byste si také otevřel nějaké bistro nebo kavárnu?

Možná úplně v začátcích, asi jako každého. Ale když vidím do těch provozů, tak to bych dělat nechtěl. Navíc jídlo je u nás pořád hrozně levné, i když to nechce spousta lidí slyšet…

Máte spoustu projektů, co všechno vás živí?

Nejvíc to je spolupráce, hlavně na Instagramu. A teď nově dva projekty na internetové televizi. Platí mě jako autora, scenáristu, hlavní postavu a zároveň jako promotéra − jsem vlastně influencer své vlastní práce. Což je moje výhoda. Zároveň vím, že se mě můžou lidi přesytit, tak šetřím s velkými rozhovory a rozhodně nekývnu na každou spolupráci. A také knížka 365, ta se stala bestsellerem!

A když budeme mluvit v číslech? Kolik jste na ní vydělal?

Musím se zeptat svojí mámy, dělá mi účetnictví… (namlouvá do telefonu rychlý dotaz a odesílá ho)

Prodalo se 40 tisíc kusů, lidi s ní opravdu jezdili po Česku a sbírali v podnicích razítka. Ani nakladatelky to úplně nečekaly, ale povedlo se to a já měl velkou radost! Aha, tak jako autor jsem z toho měl na provizích přes dva miliony.

Teď jste vydal další knihu, čekáte podobný úspěch?

Je to knížka o výletech, kde jsem ke každému místu našel super podniky v okolí. Celkem jich je 555, tak se taky jmenuje, a právě jde do dotisku. Bude to 30 tisíc kusů a kdo ví, třeba budeme dotiskávat znovu.

Jak si vybíráte, s jakou značkou budete spolupracovat? Jedna z nich byla třeba reklama na sušenky…

Pozor, s těmi mám podepsanou velkou smlouvu na pět let! Ten klip jsme natáčeli přesně tak, jak je to ve skutečnosti: když jedu někam hrát, vstávám ještě před svítáním, pak si jdu potichu umlít kávu a v pět už sedím ve vlaku a místo snídaně si dávám aspoň ty sušenky. Teď jsem se stal ambasadorem dalších značek, jejichž uživatelem vlastně už dávno jsem. S těmi mám smlouvu na rok a byl bych rád, kdybychom spolu pokračovali. Ale moc dobře vím, že se tady pohybujeme na tenkém ledě. Určitě není dobré propagovat produkty, které se třeba navzájem popírají. A myslím, že si toho začínají všímat i samy firmy.

Áááá právě procházíme pod Negrelliho viaduktem, 1,9 miliardy… Je to 170 let starý železniční most, ale je to krása!

Vy rád a často jezdíte vlakem…

Mám tam totiž kolem sebe takový pocit samoty. Sednu do vlaku a vím, že mám prostě dvě a půl hodiny na práci. Obecně si nakládám vždycky víc práce, než bych měl. Žádné seberozvojové kurzy o rozložení času bych tak asi vést nemohl. Ale vlakem jezdím na Listování i na výlety s Gastromapou.

Kolik podniků jste za ty roky, kdy Gastromapa existuje, navštívil?

To nedokážu říct, ale jsem si téměř jistý, že nikdo nebyl ve více provozech než já. Čistě z praktických důvodů. Mojí výsadou je, že jsem od toho roku 2013, kdy jsem napsal první report, leckde byl. Ale jak jsem zjistil u psaní druhé knížky, taky jsem ještě asi na 1100 místech nebyl! Mám takovou mapu normálně na Google Maps, kam si zapisuju všechny tipy, které mi kdo pošle, a postupně to objíždím.

To byste ji mohl nasdílet!

No to bych mohl! Ale radši budu sdílet až místa, která si sám ověřím… Navíc, konkurence nespí, dokonce vznikají falešné profily třeba s názvem Gastromapa LH. Ale už jsem si ten název Gastromapa zaregistroval, takže mám na něj teď ochrannou známku.

Jak to stíháte spolu s Listováním?

Ono to vypadá jako samaritánský projekt, ale právě tohle mě živí velmi dobře. Někdy hrajeme až devět představení za den a za jedno si účtujeme 7000 korun. Hrajeme ve dvou nebo ve třech, jsou v tom započítané samozřejmě náklady na cestu, případně ubytování. A když jich odehrajete kolem sedmi osmi stovek za rok, je to vlastně hodně dobrý byznys. Fakt mě to hrozně baví a jsem vlastně nadšenej, když se ty děti smějou, reagujou a třeba si pak tu knížku jdou půjčit.

Hrajete primárně na základních školách?

Přesně, ředitelé škol už se nám ozývají sami. Vychází to na 60 korun na žáka, takže to není nic hrozného. Komunikuje s nimi moje žena, má neuvěřitelnou tabulku, vyhledává termíny a místa, abychom se z toho přejíždění nezbláznili. Ráno třeba hrajete v Českých Budějovicích, pak přemýšlíte, na kolikátou můžete mít představení v Českém Těšíně, abyste se mohli zase vrátit na večerní představení do Budějovic. Vždycky říkám, že náš den má dva dny! Když jedeme Listování, tak hercům kromě odměny proplácíme cestu, a když jdeme na jídlo, tak přichází chvíle pro moji Gastromapu a všechny zvu − pod podmínkou, že si dají něco jiného než já, abych mohl ochutnávat a měl víc fotek.

Jak těžké bylo přejít minulý rok na on-line představení?

V tom týdnu od 15. března, kdy začal první lockdown, jsem měl mít 42 představení. To byl asi nejtěžší týden v historii. Najednou se ale všechno zavřelo. Odjeli jsme na chalupu a o něco později jsme začali s on-line Listováním. Takže abych se vrátil k té otázce, není to žádná charita, celkem dobře to funguje! Živí to moji mámu, ženu, mě i ty herce. Nestydím se za to, je to skvělé představení. A ten, kdo na nás přišel, tak nemám pocit, že by toho litoval.

Za co nejvíc utrácíte?

Třeba nejdražší položkou v tomhle bytě jsou určitě knížky. Čte hlavně moje žena, já jsem už spíš profesionál a čtu jen to, co pak můžu hrát. Pro potěchu to teď moc nedávám. A pak samozřejmě tenhle byt a rekonstrukce chalupy. S tou mám teda ještě takový plán, na zahradě mám starou roubenku… Ona vlastně není stará, já jsem si ji tehdy koupil ve vedlejší vesnici, kde se jí chtěli zbavit.

Na té chalupě, kde jste dřív choval ovce?

Přesně tam. Je to takový můj středobod na vyjíždění po republice, a když zrovna hraju třeba v Brně, tak tam přespávám. Je to hodně strategické místo. Ale ovce jsou už dávno pryč a teď je to prostě chalupa.

Určitě ale plánujeme investovat do vzdělání dětí. Teď se moje čtrnáctiletá dcera Klára z prvního manželství rozhodla, že chce jít na American Academy. To je jedna ze škol Ondřeje Kanii a ten mi obratem napsal soukromou zprávu: To je pro nás, milovníky Ošklivky Katky, velká pocta! A ne, slevu nedostanu. Když mi to Klára řekla, moje první reakce byla: 240 tisíc ročně? Wtf? Ale pak jsem si řekl, že mi taky mohla říct, že chce letět na koncert Ariany Grande do New Yorku, což by se možná vyšplhalo podobně vysoko. Ale ohromilo mě, že je to od ní obrovské vystoupení z komfortní zóny. Odejde z obyčejné vesnické školy na Vysočině a najednou nastoupí do školy na Dominikánském náměstí v Brně, kde všichni mluví jen anglicky.

To je celkem odvážný krok.

Obě moje děti, ještě pětiletý syn Vojta, po mě asi mají jednu takovou vlastnost − touží být dokonalí. Když už mluvím o těch základkách, já jsem nastoupil v Lounech do školy, ale protože nikde jinde nebylo místo, dali mě do úplně nejbrutálnější 6. D. Bylo nás dvaatřicet a byla to v podstatě hokejová třída. A já neuměl ani bruslit. Měl jsem staré ošklivé brusle, kterým se říkalo šlajfky, a já se držel mantinelu, padal jsem a ti kluci se do mě třeba trefovali pukem. Ale byla to sranda, oni mě měli rádi, protože jsem pak zase dělal vtípky ve třídě a pomáhal jim s učením

A naučil jste se bruslit?

Jo a za tři měsíce jsem s nimi už jel hrát. Dokonce když jsme jeli na zápas někam k Rumburku, tak proti nám stál tým, který neměl povinné dvě pětky, a vypadalo to, že se ten zápas zruší. Chyběl jim jeden člověk, tak ti mí spoluhráči řekli: Tady Kejhyl k nim půjde! Tehdy jsme prohráli 15:1 a ten jediný gól jsem dal já! To byl absolutní highlight! Měl jsem takovou radost, řádil jsem a křičel a vypadalo to, že jsem právě dal rozhodující gól na mistrovství světa. A ti mí spoluhráči z Loun se smáli, nikdo mě nedokázal v té mé radosti zastavit!

Hrál jste s podobným nadšením i fotbal?

Jasně, chytal jsem na základce za Cítoliby, to je ta moje rodná vesnice. Dokonce právě díky tomu jsem byl úplně poprvé v novinách! Měli jsme zápas s Panenským Týncem, já jsem byl brankář a skončilo to 2:2. Ale já dal oba ty góly! Prohrávali jsme 1:0, já jsem v 85. minutě po rohu vyrovnal hlavou, jak jinak, když jsem všechny převyšoval o třicet čísel, vzápětí jsme zase dostali gól a v 93. minutě jsme měli další roh a já vyrovnal na 2:2.

Co o vás v těch novinách psali?

Ten článek vyšel v lounském Svobodném hlasu, dodnes si přesně vybavuju to tučné písmo. Titulek byl: Brankář Hejlík góly dával i dostával.

O pár let později jste byl u zrodu Hip Hop kempu.

To už bylo v době, kdy jsem si užíval bujarý studentský život v Praze. Vyrůstal jsem sice na Metallice, kterou poslouchal můj brácha, ale pak jsem na MTV poprvé viděl klip s černošskými rapery a celá ta naše parta se do toho úplně zažrala! Byla to doba bez internetu, cédéčko stálo 600 korun. Začali jsme tím, že jsme tisícovku z kapesného dávali na rozvoj hiphopové scény v Česku. Založili jsme skupinu Bbarák, dělali jsme časopis a pak jsme začali vydávat vinyly − třeba jsme vydali desku Indy & Wich a pořádali jsme různé akce.

Lukáš Hejlík
Lukáš Hejlík
Foto: David Turecký

Vydávali jste Indy & Wich? Kolik vám bylo?

To bylo v době, kdy jsem tady v Praze dostudoval obchodní akademii. Byl jsem to já − Kejhyl, Kvip, Araháda a hlavně David Maryško alias Affro. My jsme vlastně zaplatili třeba první videoklip Rytmuse s Kontrafaktem! Dali jsme jim 20 tisíc a oni pak strašně rychle vystřelili. Tehdy jsem říkal Affrovi: Hele, ale to je naše práce! A on na to: Nech je letět, protože ty poletí vysoko… Pak jsme se spojili s Radkem Babs Maliníkem, byl hrozně ambiciózní, a ten právě jako organizátor založil Hip Hop kemp. My jsme měli na starosti program, ale taky jsem stavěli ploty, sbírali kelímky a prodávali lístky.

Jaký byl první ročník Hip Hop kempu?

Bylo to v roce 2002, těsně po povodních. Zůstal jsem u toho pět let. Moje práce byla i to, že jsem ho propagoval v zahraničí − potkal jsem nějaký lidi, co tam prodávali taky lístky, a pak najednou přiletělo třeba osm tisíc Poláků a pět tisíc Němců! Další stovky lidí z Anglie a hodně jich tu žije doteď! Třeba DJ Tuko nebo Craig Montana. Líbilo se jim, jak tady na těch koncertech všichni pařili, užívali si hudbu. A já do tří do rána dělal tabulky, kde kdo koho vyzvedne, a v šest ráno už jsme jeli dál.

Posloucháte ještě hip hop?

Spíš ne. Občas se snažím něco dohnat, ale hodinu v kuse mě to nebaví. Poslechu si tři čtyři pecky a pak to vypnu. Třeba Paulieho Garanda, hrál jsem v jednom z jeho prvních klipů! My jsme tenkrát toužili po uznání, aby se z hip hopu stal mainstream. A teď po dvaceti letech se to stalo! To, co dělá Yzomandias nebo Milion plus, oni to fakt dokázali.

Jaký byl přechod z divadla na televizní obrazovky?

Po Jihočeském divadle a Brně jsem vstoupil do most legendary guilty pleasure seriálu Ošklivka Katka, kde jsem hrál strašnýho… No prostě to bylo skvělý a já doporučuju všem, aby se podívali aspoň na jeden díl, je to zábava. Ale bylo to taky dost práce, natáčel jsem klidně i 17 obrazů denně, to je kvanto textů. To jsem navíc do Prahy dojížděl z Brna, asi 18- až 20krát v měsíci. No a potom přišla Terapie na HBO, kde původně nechtěli žádné seriálové herce. Ale prostě jsem prošel všemi koly castingu, takže pro mě to bylo zadostiučinění. Později mi Karel Roden říkal: Ale oni tě tu fakt hrozně nechtěli! V českém prostředí působení v seriálech hercům hodně ubližuje.

Teď chystáte další spolupráci s HBO, co to bude?

Budu mít svůj pořad. Já jako táta budu jezdit se svou dcerou na výlety a budeme si vyprávět. Myslím, že to bude částečně i o tom, jak moc se já snažím. Takže to bude něco mezi reality show, dokumentem, magazínem a průvodcem. Bude to o vztahu nás dvou. Jediné zadání ze strany HBO bylo, aby to bylo koukatelné i v dalších evropských zemích. Dělá to Matěj Chlupáček − mega nadějný režisér a producent, je mu teprve 27 let, což je uprostřed mezi mnou a Klárou.

A Klára s tím nápadem souhlasila?

Řekla hned: Jo, jdeme do toho. Já chci být slavná! Ona sice na fotkách vypadá, že ji to moc nebaví, ale ve skutečnosti se mnou na všechny ty výlety jezdí ráda. Vypráví mi o svých spolužácích, o tom, co je syndrom deváťáků nebo diagnóza šesťáků, a mluví a mluví. V létě spolu vždycky píšeme film, do kterého zapojí i svoje kámošky a pak ho natočíme.

Máte nějakého oblíbeného herce?

Třeba Jan Budař, ten je schopný zahrát úplně všechno a myslím, že si i sám hlídá, aby v každém filmu hrál jiný charakter. Zajímavý je i Standa Majer. A pak když jsem byl na place s Matějem Hádkem a on měl závěrečný monolog, tak jsem úplně zíral, jak dobrej to je herec! Dobrých herců je hodně, jde jen o to, aby dostávali různé role, aby mohli překvapit. Vzorem je v tomhle Javier Bardem, je pokaždý jiný.

Koho byste si chtěl jednou zahrát?

Rád bych ztvárnil Jana Antonína Baťu. Byl podobně vysoký jako já a baví mě na něm ta nejednoznačná osobnost, spousta sporných momentů. Tak to bych si přál.


Spojte cestování po českých krajích se skvělým jídlem. Tohle jsou letní gastrotipy Lukáše Hejlíka:

Restaurace Lebeda
Bedřichov 80, Špindlerův Mlýn
@lebedaspindl

tip: daňčí hřbet, šťouchané brambory se špekem, brusinková omáčka

Lebeda, kterou vede Mirek Chvalina, jasně dokazuje, že hospoda nemusí stát u divoké hlavní cesty, aby si ji lidé našli. Dává jim totiž skvěle najíst a oni se do ní vracejí nejen během dovolených, ale často i jen tak na otočku během víkendu.

Ač se také tady menu šéfkuchaře Davida Grundzy odvíjí od staročeských a krkonošských tradic, jeho jídla mají neskutečný šmrnc. Však se také učil v Rakousku a Švýcarsku − a to se i do Špindlu hodí. Jeho marinovaná roštěná, pečený houbovec, taštičky plněné vepřovým ragú nebo tažený bůček s perníkovým zelím, to je ráj! K tomu navíc příjemné prostředí, za něž mohou architekti Machač a Dvořák, báječný servis patřící k tomu nejlepšímu u nás a všudypřítomný Mirek, který je mnohým hostům spíš rodinným přítelem. Ale bacha, dělá i úžasný císařský trhanec!

Restaurace Lebeda
Restaurace Lebeda
Foto: Adriana Fialová
Restaurace Lebeda
Foto: Adriana Fialová
Restaurace Lebeda
Foto: Adriana Fialová
Restaurace Lebeda
Foto: Adriana Fialová

Na Krétě
Milinovského 6, Hořovice
@na_krete

Koželuhovi to ve své restauraci Na Krétě nedělají jen dobře, oni to dělají stále lépe a lépe! Hospoda na tomhle rohu v Hořovicích byla vždycky, teď je ale ze zaplivané putyky hodně příjemný podnik, který má krásné pohostinné menu, skvělý servis a na čepu kromě plzně i Matušku.

Na Krétě
Na Krétě
Foto: Adriana Fialová
Na Krétě
Na Krétě
Foto: Adriana Fialová

SURFBAR Restaurant
Riviéra 524, Jedovnice
@surfbarjedovnice

Fakt, adresa zní Riviéra! Surfbar Restaurant najdete v Jedovnicích u rybníka Olšovce. Když je majitel v kuchyni, můžete si být jisti, že pro vás chce to nejlepší. Tady na tom s Tomášem Ulbrichem maká celý tým. Od klasiky až po Asii, pochutnáte si.

SURFBAR Restaurant
SURFBAR Restaurant
Foto: Adriana Fialová
SURFBAR Restaurant
SURFBAR Restaurant
Foto: Adriana Fialová

Lagarto J&J
nám. Svobody 3312, Teplice
@jjbylagarto

Restaurace Lagarto J&J s výhledem na samotné srdce Teplic je dalším dílkem skládanky severočeského kavárenského řetězce, který vede Jan Hawelka. Kromě precizní cukrářské výroby se v tomto jeho už šestém podniku i skvěle vaří. Dejte si cokoliv z grilu X-Oven.

Lagarto J&J
Lagarto J&J
Foto: Adriana Fialová
Lagarto J&J
Lagarto J&J
Foto: Adriana Fialová

Ábelův mlýn
Dolánky u Turnova 7
@abeluvmlyn

Málokterý návštěvník malebných Dolánek by si nechal ujít Ábelův mlýn. Pavlínu Šámalovou doplnila Karolína Pohořelá a společně teď střeží kvalitu v kuchyni i na čepu. Chtějí dělat jídla lepší, než je umí vaše babička. Na menu je jich jen pár, ale chuť tu budete mít na všechno!

Ábelův mlýn
Ábelův mlýn
Foto: Adriana Fialová

Picérka Restaurant
Náměstí 103, Jaroslavice
www.picerka.eu

Sice si trochu zajedete, ale na Znojemsku je Picérka Restaurant opravdu skvělou volbou. Ano, nabízí pizzu, ale jejich pevná karta respektuje sezonu a skvěle pracuje také s masem, tak si klidně dejte steak se zeleninou a přílohami. To vše v super prostředí s velmi příjemným servisem.

Picérka Restaurant
Picérka Restaurant
Foto: Adriana Fialová

Villa Rosenaw
Pivovarská 24, Rožnov pod Radhoštěm
@villarosenaw

Pokud se chcete navečeřet s grácií, vyrazte určitě do Villy Rosenaw. Má krásné pokoje, prostředí, hotelový bar a samozřejmě i restauraci. Na talíři je to potěšení, známé chody v nádherném vizuálním a kuchařském provedení.

Villa Rosenaw
Villa Rosenaw
Foto: Adriana Fialová

Za možnost focení děkujeme restauraci Big Smokers.