Hořkosladký život. Na zmrzlinu české cukrářky se v Benátsku sjíždějí místní i turisté

Po rušné silnici v severoitalském městečku Noventa di Piave projíždí jedno auto za druhým. Je tu však místo, kde spousta z nich zpomalí a zastaví. To když zahlédnou barevný nápis Pasticceria Gelateria Giulia. Malinká cukrárna přetéká lahodně vypadajícími zmrzlinami i bohatou nabídkou dortů.

Za pultem švitoří dokonalou italštinou mladá blondýnka, ale po českém pozdravení hned přepne do své mateřštiny. Jmenuje se Veronika Hanulíková a už deset let provozuje oblíbenou cukrárnu, kterou, když se vydáte autem do Benátek nebo na italské pláže k Jadranu, nemůžete skoro minout. Obojí je mimochodem asi půl hodiny jízdy.

„Češi tady zastavují opakovaně, ale jezdí sem všichni, i Italové,“ líčí 33letá cukrářka. Na první pohled to zní jako splněný sen: život poblíž moře ve sluncem zalité Itálii, vlastní rodinné sladké království a dvě krásné děti, jejichž portréty v cukrárně nesmí chybět. Jenže příběh Hanulíkové je ve skutečnosti temnější, než by se mohlo zdát.

Restart po tragédii

Hanulíková se narodila v Ostravě, studovat obchodní akademii odjela do Prahy a v roce 2005 vyrazila na dovolenou do Itálie právě k jaderskému pobřeží do Eraclea Mare. Tehdy u moře se zamilovala. Jmenoval se Alessandro a byl z italské cukrářské rodiny s dlouholetou tradicí. Odstěhovala se za ním do Itálie, kde začala pracovat jako servírka a barmanka. Po svatbě se jim narodila dcera Giulia. Bydleli na Benátsku a často jezdili po silnici u Noventy di Piave, kolem prázdné budovy u cesty. Napadlo je, že si tam otevřou vlastní cukrárnu, protože Alessandro dělal skvělé zákusky. Jeho otec pak oba zasvětil do tajů výroby gelata a v roce 2011 cukrárnu pojmenovanou po jejich dceři slavnostně rozjeli. Mezi místními se brzy rozkřiklo, že člen známého cukrářského rodu Bordonů na hlavní ulici Via Roma otevřel nový podnik, o zákazníky tak neměli nouzi.

Po čtyřech letech se šťastným manželům narodil syn Marco. U Alessandra se ale postupně začaly projevovat psychické problémy. „Byl to strašně fajn člověk. Ale byl labilní, měl bipolární poruchu, příznaky schizofrenie. Léčil se, ale bohužel spadl ve velkém do drog. Trvalo to roky. Bylo to stále těžší, předloni mě dokonce vyhodil z cukrárny,“ popisuje Hanulíková.

Našla si práci jinde a čekala, co bude dál. Jeho pohnutý osud ale skončil tragicky. Minulý rok, jednoho lednového dne našla Alessandra v cukrárně mrtvého. Podnik zavřela. A krátce nato přišla pandemie koronaviru, která právě sever Itálie zasáhla obzvlášť silně. Ocitla se tak v mimořádně komplikované situaci. Musela živit rodinu a do toho na ni spadly manželovy dluhy. „Bylo to šílené,“ ohlíží se. Zvažovala proto návrat do Česka, ale kvůli dětem nakonec zůstala. A byly to právě ony, hlavně dcera Giulia, kdo ji povzbuzoval, ať znovu otevře cukrárnu. A tak se rozhodla, že život musí jít dál. Osobní, i ten po koronaviru.

Otevřela 8. května 2020, přesně v den rozvolnění restrikcí. „Mělo to ohromný úspěch,“ vzpomíná. Přišlo spoustu zákazníků a nosili jí i květiny − mnoho z nich vědělo, čím si prošla. „Bylo tu snad víc kytek než zmrzlin!“ usmívá se.

Italové si hojně objednávali i dorty, a Veronika se tak musela hodně otáčet. „Tady se totiž slaví ve velkém, rodiny pozvou na narozeniny dítěte všechny spolužáky i s jejich rodiči. Běžně se objednávají dorty třeba pro padesát lidí,“ vypráví. Ráda si navíc hraje s různými motivy na vyžádání, tu se objeví dort s logem fotbalového klubu, jindy s postavičkou z oblíbené videohry nebo s motivy ze známých filmů.

Řemeslo za šestnáct let v Itálii dokonale vypilovala. V cukrárně má teď tři další kolegyně, ale k výrobě zmrzlin nikoho dalšího nepouští. „Dělám je poctivě. Mám velký hrnec, takovou vanu, ve které si uvařím třeba 60 litrů směsi. Zmrzliny potom mají totiž lepší chuť a jsou krémovější, než když někdo při výrobě používá předpřipravené směsi. Samozřejmě používám ty nejkvalitnější ingredience.“

Nejpopulárnější příchutí tady je cremino, oříšková zmrzlina s vrstvou čokolády podobné Nutelle, oblíbený je také slaný karamel a v top výběru nemůže chybět poctivá pistáciová a oříškočokoládová bacio. „Hrozně moc příchutí si vymýšlím ten den ráno, když se probudím. Někdy je to třeba sacher, jindy višňová s čokoládou nebo hořká čokoláda s troškou mentolu…“ vyjmenovává.

U dortů občas zkusí i nějakou českou klasiku. Třeba s medovníkem ale u konzervativních Italů narazila, naopak po českém cukroví doslova šíleli. Klíčová je pro ni ale nadále zmrzlina, která dělá cukrárně 70 procent výdělku.

Ze znovuotevření měla Hanulíková respekt. Bála se, jak se lidem bude chtít chodit na místo, které nese temnou stopu. Noventa di Piave má totiž asi sedm tisíc obyvatel a zpráva o tragédii se po městečku rychle roznesla. Netušila tak ani, jestli se jí investice do cukrárny vrátí a zda nebude muset znovu zavřít.

Výsledek ale předčil všechna očekávání. Z podniku se pod jejím vedením stala jedna z nejvyhlášenějších cukráren v celém Benátsku. „Skoro každý den mi chodí zprávy, lidé mi chválí dorty a děkují. To se mi předtím během devíti let fungování nikdy nestalo!“

Více než cokoliv jiného tak cítí satisfakci. Uspokojení z toho, jak se dokázala oklepat z tragédie a postavit se na vlastní nohy. „Nikdy není pozdě začínat znovu. Je mi 33, mám dvě děti a musím myslet na budoucnost,“ vypráví za zmrzlinovým pultem a zdá se, že teď je její život konečně víc sladký než hořký.