Malá sklárna, velký svět. Křehké výrobky od Klimchi najdete častěji v Británii než v Česku

Bylo půl šesté ráno. Skláři se trousili k pecím a píšťalám a dole ve sklepě, v technické místnosti sklárny v Kamenickém Šenově, se ve spacáku probouzel Lukáš Klimčák. Pár dní předtím si sehnal pracovní stůl a v improvizované kanceláři za doprovodu tlumených hutních zvuků tvořil dlouho do noci. „A tak pořád znova a znova, několik měsíců v kuse. Časem jsem si sehnal postel,“ popisuje dnes sedmadvacetiletý sklář začátky své značky Klimchi. Založil ji v roce 2019 po návratu ze studií v Londýně a práce pro tamní designová studia. Do rodinné sklárny v regionu proslulém ruční výrobou skla se rozhodl přinést mladistvou vizi a vytvořit značku, která se prosadí v zahraničí. Dnes je známější v Británii, Spojených státech a západní Evropě více než v Česku. Kousky Klimchi ale doputovaly i na Island, do Mexika, Dominikánské republiky nebo Singapuru.

Sklárna Jílek, kde Klimchi vzniká, je usazena v srdci takzvaného Křišťálového údolí. Byla založena v roce 1905 a je jednou z nejstarších takřka nepřetržitě fungujících skláren v České republice. Je jedním z míst, která dodnes vyhledávají zákazníci díky specializaci na barevné sklo a ozdobné dekory z kovových forem. Pýchou sklárny nejsou pouze křehké výrobky vznikající pod rukama několika generací zručných sklářů, ale také to, co se jim klene nad hlavami. Kovovou konstrukci budovy sklářské hutě si totiž nechali zakladatelé Antonín Jílek a Franz Vetter postavit od francouzských inženýrů, kteří stavěli Eiffelovu věž. A dnes se ke své světovosti vrací.

Hned po maturitě vyrazil Lukáš Klimčák za poznáním do Rakouska, Finska a Londýna. Studoval byznys a marketing, a když si měl zvolit místo pro povinnou stáž, šel právě do sklárny Jílek. Ve sklárně dnes funguje více dílen a její provoz zajišťuje Klimčákův nevlastní bratranec. „Jsme rodinná firma, všichni si pomáháme a rosteme společně. Snažíme se hlavně, aby měla sklárna a lidé tady práci. Aby to tu žilo,“ vysvětluje. Tehdy na stáži se mu řemeslo a produktový design zalíbily, a jako navazující magisterské studium si tak zvolil obor světlo a osvětlení na The Bartlett School of Architecture, která je součástí University College v Londýně. Po ukončení začal pracovat v několika designových studiích a v oboru sbíral četné zkušenosti. A časem uviděl příležitost.

„České sklo je ve světě pořád pojem a zrovna Britové ho opravdu milují. My Češi jsme ho možná už přesycení a teprve teď o něj lidé znovu začínají mít zájem, tam ale tento um není a je po něm velký chtíč. Proto jsem se hned od začátku chtěl zaměřit na export,“ říká. Web i veškerá prezentace značky jsou tak od počátku v angličtině a v Česku si produkty od Klimchi koupíte pouze skrze galerie jako Artiséme, Debut Gallery nebo Pragl.

„Prodáváme na západní trhy a do Británie hlavně kvůli tomu, že místní kultuře a mentalitě rozumíme. Britové rádi nakupují a dokážou si opravdu dopřát. Němci, a my Češi jsme jim v tomto podobní, více kalkulují a častěji si i odpírají. Němečtí zákazníci třeba mnohem častěji poukazují na vyšší cenu, zatímco pro Brity je naprosto přijatelná. A pokud jim vyšší připadá, berou to jako investici do něčeho, co jim udělá radost. Velikost trhu a parita kupní síly jsou navíc s Českem nesrovnatelné,“ pokračuje Klimčák.

Ve Spojeném království se Klimchi daří, velmi záhy značku oslovili nákupčí z obchodních domů Liberty London a Selfridges a hojně se také objevuje v magazínech jako Vogue, GQ, Tatler nebo The World of Interiors. Tady se ukazuje moderní přístup mladého podnikatele − Klimchi je značka 21. století a Klimčák ji řídí jako start-up. „Od počátku jsem chtěl budovat e-shop a nesoustředit se jen na jeden trh. Jsme designová, sklářská, ale hlavně marketingová firma. A jsem velmi pyšný na to, že právě marketing je oblast, kde vynikáme.“

Pokora a kreativita

Český odkaz si chce ale Klimchi rozhodně udržet. Loni proto Klimčák najal kreativního ředitele, sklářského výtvarníka, designéra a studenta Ronyho Plesla na pražské UMPRUM Františka Jungvirta. Narazil na něj na Instagramu, kde se mu kromě způsobu prezentace líbilo, jak umí Jungvirt oscilovat mezi komerční tvorbou pro jiné a objekty s výtvarným přesahem ve vlastní tvorbě. „Něco, co přitáhne pozornost, i něco, co se dá prodávat. To prolnutí mě zaujalo, protože tohle je pro mě správný byznysmodel. Skvěle to zapadalo do našeho konceptu,“ doplňuje Klimčák. Jungvirta zase nadchla práce v mladém kolektivu, otevřenost vedení inovacím a současnému designu, ale také trh, na který se značka orientuje.

Jungvirt pochází ze Šumavy, řemeslnou zručnost získal na střední škole v Třeboni, kde studoval obor sklomalby. V Praze v ateliéru skla se mu svět řemesla prolnul s myšlenkou. „To, co jsem se tam naučil rukama, teď můžu posouvat k volné tvorbě,“ vysvětluje. Za klíčové milníky tvorby považuje vedle kreativního vedení Klimchi také práci pro další značky a zadavatele, například pro karlovarský Moser: klasicistní broušenou vázu Merano zavřel do vitríny, kde na ni naprogramované airbrushové pistole stříkaly barvu. „Šlo mi o určitý záznam, o reakci diváka, který sleduje historickou věc, která se mu před očima pomocí barvy mění. Promítalo se tam i téma robotů, současné technologie, která už nějakou dobu zasahuje do výroby a třeba i bere lidem práci. Spojil jsem řemeslo s emocí. A z vázy, která by dřív fungovala jenom v interiéru vily nebo na zámku, se stal umělecký objekt do současné sbírky umění,“ popisuje performanci, na jejímž základě pak vznikla limitovaná kolekce váz Merano POP. „To bylo velmi experimentální a velký risk, ale jsem rád, že jsem se dokázal uvolnit. Přineslo mi to hodně zpětné vazby a zamyšlení do další tvorby. Například to, že není třeba se bát experimentovat, ale zároveň je důležité být pokorný a o věcech vědět. Pokud má člověk silnou myšlenku a koncept, pak je prostě třeba ji realizovat.“

Jeho první kolekce pro Klimchi ale naopak byla velmi puristická. Série karaf, sklenic a misek Shadows odkazuje na souhru stínů a barev, které se na stůl promítají díky jednoduchému zakřivení objektů. Pro značku, jejímž nejprodávanějším produktem byl do té doby džbán „hobnail“, což je tradiční dekor, kterému se v češtině říká „ananas“, to byla razantní změna. „Klimchi je mladá značka a neměla striktně dané portfolio, které musí následovat. Nicméně ve sklárně Jílek historicky pracují s optickými dekory. Sklo foukají do kovových forem a jsou na něm různé vrypy, vroubky, textury. Změna to byla i pro mě, protože já mám naopak rád tvary hladké a pracuji často s čistou linií tvaru. Ale pro mě jako pro designéra je to zajímavý úkol, musím teď nad věcmi více přemýšlet a přijít s něčím navíc. Důležité je, aby dekor na váze korespondoval s jejím tvarem a celkovou myšlenkou. Chci, aby tu vznikal současný design postavený na tradici sklárny, což jsou například ty optické dekory, historické techniky a ruční výroba,“ popisuje Jungvirt.

Jarní kolekce Felicity už naopak s dekoračními technikami pracuje. Jarní vázy v pastelových barvách na sobě nesou „crackle“ neboli vzor popraskání. Jungvirt v něm kromě probouzení ze zimního spánku a praskání ledů vidí i struktury přírody. Žilnatění listů, fotosyntézu, proudění živin a obrážení větviček. V přípravách už jsou také další kolekce menších produktů, ale i větších tvarů, které mají sloužit jako solitéry. „Klimchi se zatím věnovalo převážně stolnímu sklu a já bych byl rád, abychom měli také sortiment pro architekturu, tedy bytové designery,“ doplňuje.

Víc je víc

Od stolování ale značka rozhodně nehodlá upouštět, vždyť právě v Anglii je toto jedna z jejích konkurenčních výhod. A i odtud vychází Jungvirtova inspirace. „Britové rádi stolují, mají v oblibě bohatě prostřené stoly, kde jsou různé ozdobné kusy skla, džbány, vázy, misky na ovoce a sklenice. I když je to zahradní slavnost, potrpí si na vznešenost, žádné plastové kelímky a tácky na klobásu,“ říká Jungvirt a Klimčák rychle doplňuje: „Od počátku chci, aby Klimchi přinášelo emoce, aby měli lidé k našim produktům vztah. A právě při stolování se tvoří vzpomínky, třeba na společný oběd s celou rodinou, kdy jsme se všichni konečně sešli u jednoho stolu. Byl bych rád, kdyby Klimchi vyrábělo kusy, které lidé rádi používají, ne ty, které budou ležet na poličce.“

Dobrou zprávou pro Klimchi je i to, že se estetika začíná obecně posouvat od čistého minimalismu k maximalismu a v kurzu je sklo různých barev. „Barvy vyvolávají emoce a je zajímavé pozorovat, po kterých nakonec nejvíce sahají zákazníci. Navíc barevné sklo je to, co dělá naši sklárnu jedinečnou a pro co je známá. Trefili jsme se do trendu a doufejme, že tu ještě chvíli vydrží,“ přeje si Klimčák.

Jeho vizí je dělat skleněný design s láskou a úctou k řemeslu tak, aby byli lidé nadšení, že si právě kousek toho řemesla domů pořídili. „Sklo je kolektivní práce. Sklářský designér to navrhne, někdo vyrobí formu. Foukač se zase roky zabývá jen foukáním, technolog má expertizu v tavení skla a hlídá, aby bylo čisté a mělo správnou teplotu. Nakonec přichází brusič. Za každým výrobkem je nespočet rukou, lidí, příběhů − a tohle je třeba si uvědomit a nekoukat jenom na cenu,“ doplňuje Jungvirt. „Měli bychom si opravdu kupovat méně věcí a mít za nimi příběh. Vždyť jsou to věci, co nás obklopují denně. Nikdy není pozdě s tím, začít a vybrat si to, k čemu nebo díky čemu budu něco cítit.“

Klimchi chce tyto příběhy ukazovat hlavně za hranicemi. „Chtěl bych dělat našemu národu dobré jméno. Historie českého sklářství sahá hluboko a mně se líbí pocit, že v jeho odkazu pokračujeme. Mnoho skláren se potýká s problémy a část severočeských regionů je na tomto odvětví závislá. Myslím, že je důležité svým podnikáním pomáhat. To, že v jedné sklárně pracuje otec se synem nebo tam byl jeho pradědeček, je přece nádherné,“ dodává Klimčák. Protože i něco tak křehkého jako sklo může mít velkou sílu.