Rap na vlnách country. Muzikant Marpo se inspiroval v jižanských tajemných bažinách

Cihlové věžáky na pražském Bohdalci jsou vidět z dálky, ať přijíždíte od Edenu, Spořilova nebo Záběhlic. Mezi nimi, u nekonečné řady garáží, má základnu Sportovní klub X Gym. Na plácku před vchodem leží obří pneumatika a za zavřenými dveřmi je slyšet hudba. Uvnitř právě teď trénuje Marpo, raper s profesionální boxerskou smlouvou.

Připravuje se na zápas, ke kterému má dojít v létě, možná na podzim. Před dvěma lety boxoval se slovenským raperem Rytmusem, teď to je prý někdo opravdu hodně známý. A přestože zatím nemůže prozradit kdo, slibuje, že to bude "velký".

Boj je jednou z hlavních životních disciplín Otakara Petřiny, dospívání strávil na fotbalových stadionech, kam se jezdil s chutí rvát. Sám říká, že je odjakživa sparťan, výsledky zápasů ho ale zajímaly jen okrajově. Po jednom tréninku thajského boxu u Ondřeje Hutníka bitky s hooligans ze dne na den opustil. Jeho druhou životní disciplínou je hudba, která se ale se srdcem rváče prolíná a doplňuje. Možná proto v české hudební branži nepatří k těm nejoblíbenějším. Otevřeně kritizuje, když se mu něco nelíbí, a nezastaví se ani před oblíbenci typu Kapitán Demo nebo Berenika Kohoutová. A z druhého břehu se mu to hbitě vrací slovy o pozérství a jednoduchých rýmech.

Povstání z bažin

"Velký" má být i jeho nové album Backwoods Bred, ze kterého na začátku dubna vypustil do světa první song Hillbilly. Mísí v něm rap a country a s tím souvisí i celý vizuál alba, který prostupuje jižanskou atmosférou amerických států Louisiana a Mississippi. Marpo totiž miluje seriál True Detective a první série se odehrává právě tam. Záběry divokých zelených bažin střídá pomalá kamera z ranče při západu slunce. Natáčelo se během pár dní na jaře, občas přesně na místech z kultovního snímku. O kameru se postaral jeho kamarád a zároveň osobní trenér Lukáš "Masta" Jirkovský, který mu kdysi točil i úplně první videoklip.

"Nebylo vůbec jednoduché získat všechna povolení a dostat se přes hranice USA. Ale máme skvělé ohlasy. Dokonce Leoš Mareš první klip komentoval s tím, že to vypadá jako televizní seriál," směje se šestatřicetiletý muzikant.

Samozřejmě se ozývají i ti, kteří by radši poslouchali toho starého dobrého Marpa, bez jakýchkoliv country příkras. "Dělám teď muziku, která mě těší. Takhle to cítím," neláme si tím hlavu. Ostatně když nahlédnete do jeho playlistu v mobilu, má tam jenom country nebo country rap. "Tyhle dva žánry jsou si vlastně dost podobné, popisují život. Country má navíc v refrénu vždycky pointu, to je absolutně skvělé. Proto to poslouchám, vždycky mi to zvedne náladu, má to atmosféru."

Otakar Petřina jezdí do Spojených států několikrát do roka, hlavně za přáteli a načerpat inspiraci. „Mám to tam rád, jednou bych tam chtěl dožít,“ říká. Přitom když tam byl poprvé někdy v osmnácti letech u kamarádových rodičů v San Francisku a oni se ho ptali, jestli doma v Česku jezdí na velbloudovi a střílí kalašnikovem, říkal si, že už se do tak nevzdělané země nikdy nevrátí. Jižanské státy si pro jejich jedinečnou atmosféru ale naprosto zamiloval.

Foto: Lukáš „Masta“ Jirkovský

Sen o Edenu

Rapovat začal ve třinácti, tehdy ho inspirovali hlavně američtí gangsteři. "Když mi bylo šestnáct, tak jsem běhal s plynovou pistolí po Praze. To jsem byl fakt geniální! Kdyby máma věděla, co všechno jsem dělal…," kroutí hlavou při vzpomínkách na divoké dospívání. Kolem devatenácti let se vrhl na dráhu thajského boxera, u které několik let zůstal. Za zápasy si vydělal pár tisíc, proto když přišla nabídka na místo bubeníka od kapely Chinaski, neváhal.

Strávil tam deset let, zažil pocit z vyprodaných hal a zároveň nesmírný tlak, kdy musel odehrát nasmlouvaný koncert třeba v horečkách. "V Chinaski jsem si vydělal spoustu peněz, které jsem pak mohl dál investovat do vlastních projektů. Díky tomu jsem mohl vybudovat TroubleGang," popisuje Marpo, který odešel z Chinaski kvůli osobním neshodám.

V TroubleGangu je sedm členů, což se odráží i na živelné energii, kterou pouští z pódia směrem ke svým fanouškům. Mimochodem velmi loajální skupině, která má přes dvacet tisíc členů a která svou sílu ukazuje hlavně při společných pochodech na koncerty. "Je nás v kapele sice hodně, ale já jsem diktátor, demokracie nefunguje. Je ale dobře, že jsme tři sólo rapeři, děláme si svoje desky, kde ukojíme to svoje ego a ambice, a pak v kapele jsme už v pohodě," přemítá.

Po velkém úspěchu, kdy se kapele podařilo před třemi lety vyprodat O2 arenu, byla minulý rok v plánu obrovská show v Edenu. Kvůli koronavirové situaci ale nakonec musel být koncert zrušen a peníze, které investovali do reklamy, jsou nenávratně pryč. "Zahučeli jsme v tom, nebyly to sice miliony, ale zahučeli," přiznává zklamaně Marpo, který nemá po roce vládních omezení náladu a chuť vymýšlet v tuto chvíli termín nový. I když pár nápadů na stage už v hlavě má − chtěl by na pódium přenést Louisianu se vším všudy. Včetně bažiny.

Stále ale plánuje vlastní letní festival, který pořádají už čtvrtým rokem. "Je to tak, že peníze máme hlavně z letních akcí. Na albech úplně nevydělávám, třeba Dead Man Walking se sice prodaly asi čtyři tisíce kusů, ale s těmi náklady kolem milionu a půl to úplně nevychází. Pak vydělává merch a samozřejmě smlouvy s mými partnery," popisuje.

Když už má s někým spolupracovat, pečlivě si vybírá. "Mezi partnery mám třeba značku sportovního oblečení, teď řeším smlouvu s americkými motorkami a pak je tu LG, které má fakt ty nejlepší televize. Já miluju filmy a seriály, takhle trávím doma večery. Nebo si připojím jednou za čas PlayStation, ale pak mě od toho nikdo neodtrhne, prostě tu hru musím dohrát, což bývá problém, když jdu spát v pět ráno a v osm už mě budí děti. Máme obří televizi s neskutečným obrazem a já sedím přímo před ní a mám to jako plátno," tvrdí s tím, že si vybírá věci, které k němu tak nějak patří. "Nechci propagovat něco, co je mi cizí, jen kvůli prachům."

Foto: Lukáš „Masta“ Jirkovský

Neohnout záda

Marpo vyrůstal v hudebním prostředí, jeho otec Otakar byl známý textař a kytarista, spolupracoval s Václavem Neckářem nebo Hanou Zagorovou, zatímco matka dělala manažerku kapelám YoYo Band, Chinaski nebo Vladimíru Mišíkovi. Působila také v týmu Lucie a malého Otu brala často s sebou. Možná i proto dodnes Lucii uznává jako jednu z nejvýraznějších českých kapel.

Otec ho také odmala učil anglicky a v tom teď pokračuje i on a nemůže si to vynachválit: "Je strašně důležité dát jim to do života, proto chodí do anglické školy a školky. Moje osmiletá dcera mluví jako rodilý mluvčí, pětiletý syn si ještě trochu plete časy, ale také se už chytá."

Od otce dostal první bicí ještě jako malý kluk, hudebně ho ale jako vzor dlouho nevnímal. "V pubertě rodiče vůbec neberete. Na pozici mého nejlepšího kamaráda se táta dostal, až když jsem začal bydlet sám. Koukali jsme pak spolu na francouzské komedie i třikrát týdně," říká. Až tehdy začal vnímat jeho životní postoj, když třeba vyprávěl, jak se odmítl ostříhat, a proto mu komunistický režim zakázal na patnáct let hrát. "On do mě otiskl sám sebe, aniž by chtěl. Úplně přirozeně. Převzal jsem od něj celou filozofii."

Stát si za svým a dělat věci podle sebe. Proto by prý nemohl fungovat v dnešním světě popu, kde má větší slovo manažer než interpret. "Jsem sólista, palice. Nenechám si říkat, co mám dělat," zdůrazňuje.

"Když se ráno probudím, tak na sebe chci být hrdý, že jsem nemusel nikomu líbat zadek, abych dostal nějaký kšeft. To jsou třeba všechny ty večírky v malém českém rybníčku, na které nechci chodit. Všichni se tam spolu baví, podávají si ruce a pak se za zády pomlouvají. Tohle dělat nemůžu, já už jsem mentálně jinde a nemám na to žaludek."

O to víc je hrdý na to, kam až se dostal. Bez podpory rádií, která ho prý kvůli "agresivnímu" projevu nechtějí hrát. Ale s věrnými fanoušky v zádech, kteří na ním stojí. A toho si je moc dobře vědom: "Tohle je jejich zásluha. Bez nich bych to nedokázal."