Z asfaltu do oblak. Navštívili jsme slovenského vizionáře, který dokončuje létající auto

Když přijíždí na ranvej, vypadá jako normální auto. Má sice futuristický design s výrazným spoilerem, ale mezi sportovními modely současnosti by nijak zvlášť nevyčnívalo. Snad jen vrtule v zadní části a písmena OM-KLZ na pravém boku značící imatrikulaci dávají tušit, že o úplně obyčejný vůz nepůjde. A brzy se to také ukáže. Stačí zmáčknout jedno tlačítko a zadní část automobilu se protáhne, z trupu vyjedou křídla a za tři minuty je ze sportovního vozu rázem elegantní letadlo.

Štefan Klein se pečlivě připoutá, roztočí vrtuli, šlápne na pedál a rozjede se po přistávací dráze. Když mu tachometr ukáže 120 kilometrů za hodinu, zvedne volant sloužící i jako knipl a okřídlené auto se vznese do vzduchu. Jako byste se dívali na záběry z nějakého komiksového filmu − jenže je to realita. "Dlouho jsem si tohle auto mohl jen prohlížet. A je báječné v něm teď sedět, řídit ho a pozorovat zemi seshora," libuje si jednašedesátiletý Klein.

V roce 1988 na psacím stroji vyťukal teze své diplomové práce na bratislavské Vysoké škole výtvarných umění. Téma? Létající auto. Následovaly dobrodružné i strastiplné roky bádání, designování a experimentování. Nechyběla nebezpečná a málem smrtelná nehoda, spory v týmu, rozkmotření i nový začátek. Až přišel rok 2021 a sen slovenského vizionáře se přiblížil realitě.

Prototyp jedna

Na vedlejším sedadle negativní koronavirový test, za okny auta zbytky sněhu. Přijíždím do slovenské Nitry, městské části Janíkovce. Právě na místním letišti má Kleinův projekt AirCar základnu. Míjím staré stíhačky, vrtulníky, před hangárem stojí letitá karosa a vojenský transportér. Strojů minulosti potkávám spoustu, vozidlo budoucnosti však nikde nevidím. Z přístavku vedle hangáru vyleze šedovlasý chlapík a vede mě dovnitř.

"Právě připravujeme AirCar na další testování," vítá mě Klein v prostorné konstruktérské místnosti a v tu chvíli vůz, aktuálně rozložený do letadla, uvidím poprvé. Má čistý bílý design, svítí na něm nápis "experimental prototype" a jeho prosklená kabina připomíná něco mezi formulí a interiérem letadla. Pobíhají kolem něj dva technici a nahlížejí pod kapotu. V okolních přihrádkách leží roztříděné součástky a za prototypem létajícího auta trůní nový motor, s kterým se počítá do další verze. "Toto je prototyp jedna, který má sloužit k tomu, abychom získali co nejvíce vědomostí o tom, jak se vozidlo chová ve vzduchu," vysvětluje Klein. V první verzi prototypu je motor BMW, s kterým lze ve vzduchu dosáhnout rychlosti až 200 kilometrů v hodině. Poprvé se s ním Klein vznesl loni v říjnu na letišti v Piešťanech. "To byla hodina pravdy. Riziko bylo obrovské. Ale zatím nevykázalo žádné nebezpečné vlastnosti," zaklepe Klein do stolu.

Létající auta
Zkombinovat auto a letadlo láká lidstvo už dlouho. První patent byl podán v roce 1918! O sto let později je AirCar jedním z nejslibnějších projektů. Vybrali jsme pár dalších strojů, které by klidně mohly létat v kultovním filmu Blade Runner.

PAL-V

Nejnadějnější projekt současnosti pochází z Nizozemska (snímek nahoře). Jako první létající auto dostal certifikaci a brzy se může dostat do ulic měst. Tříkolka s robustním vzhledem však na silnici působí poněkud výstředně.

Porsche & Boeing

Když se spojí známý výrobce sportovních aut s ikonickou značkou dopravních letadel, dává to tušit velké věci (uprostřed). I proto zařazujeme společný projekt Porsche a Boeingu, ač má k dokončení zatím daleko. Má jít ovšem o elektrický, stylový a pokrokový hybrid auta a letadla.

Zuri

Nejde o typické létající auto, ale o menší osobní letadlo s kolmým startem, též nazývané jako létající taxi (dole). Podobných projektů je po celém světě celá řada, slibně vypadají třeba německé Lilium a Volocopter, Zuri však zmiňujeme proto, že za ním stojí český podnikatel Michal Illich. Oficiálně vzlétnout by mohly kolem roku 2025.

Celkem chce s prototypem nalétat padesát hodin a vzápětí přejít k druhé verzi, jejíž ještě elegantnější design mi právě ukazuje na monitoru. "Bude mít dvojnásobný výkon, cestovní rychlost ve vzduchu by mohla být 300 kilometrů za hodinu," těší se.

Druhý prototyp chce začít testovat za deset měsíců a do roka mít hotovo. Během toho touží získat potřebné certifikace i schválení od Agentury Evropské unie pro bezpečnost letectví. A až je dostane? Malosériová výroba pak může začít. Zájemci i investoři už se hlásí a Kleinova mise míří do finále.

Pokus v tunelu

Z konstruktérské místnosti jsme se přesunuli do vedlejší kanceláře. Kolem mě je několik stolů s počítači, 3D tiskárna Prusa Research, spoustu nákresů a pár lidí. "Dohromady je nás sedm," vypočítává Klein. "Jsme takový rozvinutější start-up." Nebylo to tak vždy, jeho projekt si prošel mnohými fázemi.

Začalo to už dětským sněním. Klein mi ukazuje černobílé fotky, na nichž stojí se svým otcem u různých historických letadel. "Jsem třetí generace letců v naší rodině. S otcem nás fascinovalo malé rozpětí, nejdřív jsme si chtěli udělat létající sáňky," vypráví. Pak ale přišla řada dalších inspirací. Vědecko-fantastické stroje z knih Julese Verna, poetický obdiv k letectví v románech Antoine de Saint-Exupéryho i létající auto z filmu Fantomas se zlobí. Ty všechny se spojily, když se Klein rozhodoval o tématu pro diplomovou práci.

"V časopise Kosmonautika jsem se pak dočetl o projektu UL od studentů ČVUT a profesora Brože, což mě dost zaujalo," vzpomíná Klein. A tak si koupil jízdenku na autobus do Prahy, sbalil malý model svého projektu a vyrazil se na univerzitu podívat. Zprvu se zdálo, že celá dlouhá cesta byla zbytečná: Brožova sekretářka nechtěla cizího studenta k váženému profesorovi pustit. Ale Klein odmítl vzdát se jen tak. Viděl pootevřené dveře do Brožova kabinetu, tak tam opatrně nakoukl. "Co to tam máte, hochu?" ozvalo se zevnitř, když profesor studenta se zvláštním modelem zahlédl. Klein mu povyprávěl o své diplomce a zeptal se ho na názor.

Profesora to zaujalo a rozhodl se vzít Kleinův model do aerodynamického tunelu, aby mohl prověřit jeho vlastnosti. "Byla to pro mě nirvána. Hodina v tunelu stojí šílené peníze, dělalo se to na střeženém vojenském pracovišti," vypráví Klein. Riskantní výlet do Prahy se mu však vyplatil. Test prokázal, že model funguje, a mohlo se tak začít s vývojem. Koncept dostal jméno Aeromobil.

Následující roky byly ve znamení přemýšlení, designování a zkoušení nových a nových návrhů. První prototypy se blížily vzhledem mnohem více letadlu, až postupem času začal Aeromobil připomínat také auto. Verze označená jako 2 se poprvé vznesla do vzduchu, to byl rok 2013. Modrobílá verze 3 pak vzbudila velký ohlas ve světě i doma na Slovensku. Firma dostala státní dotaci, zaměstnávala desítky lidí a vše se zdálo být na nejlepší cestě. Jenže v tu chvíli se projekt začal zadrhávat.

Tatra jako vzor

Na 8. květen 2015 si Klein dobře pamatuje. Tehdy byl na letišti Nitra-Janíkovce, kde nyní sedíme, a s prototypem Aeromobilu se chystal na testovací let. Vznesl se do vzduchu, když tu se najednou dostal do vývrtky. "V průběhu dvou sekund jsem se musel rozhodnout, co udělat," vzpomíná Klein. Díky zkušenostem z akrobatického létání si bleskově v hlavě spočítal, jestli stihne nebezpečnou polohu vybrat. Jelikož byl relativně nízko nad zemí, zvolil jistější variantu: použil záchranný padák. "To mi zachránilo život," ohlíží se.

Od dalšího vývoje létajícího auta ho to ale neodradilo. "Takové věci jsou součástí vývojového procesu," odvětí věcně. Chybu rychle identifikoval a chtěl pokračovat dál. Jenže při zdokonalování třetí verze Aeromobilu začaly stále silněji probublávat neshody mezi ním a druhým klíčovým mužem ve firmě Jurajem Vaculíkem, který zodpovídal za marketing produktu a také byl významným investorem. Vaculík se chtěl opřít do reklamy slibně se rýsujícího produktu, zatímco podle Kleina prototyp vyžadoval ještě hodně testování a rozvíjení. Měli zásadně rozdílné představy o směrování firmy a organizaci vývojových stádií. "Ale jeho názor převládl. Jediným možným řešením bylo odejít z firmy a začít znovu," krčí rameny Klein. Zatímco Aeromobil pokračoval ve vývoji (svůj model chce uvést na trh v roce 2023 − pozn. red.), jemu v tu chvíli z roky piplaného projektu nezbylo nic. V hlavě ho tížilo pomyšlení na veškerou energii, která přišla vniveč, vstřebával těžký rozchod s dlouholetým parťákem a přemítal, co dál. Aby si utřídil myšlenky, vyrazil s manželkou na dovolenou do Chorvatska. "Vzal jsem si hromadu papírů," říká a vytahuje stoh listů pokreslených náčrtky. "Někam jsem si zalezl a kreslil. Manželka se koupala, já byl celou dobu na balkoně, popíjel rakiji a makal. A zároveň si tím větral hlavu."

Zpět na Slovensko se vrátil s novým konceptem létajícího auta nazvaným AirCar. Založil si firmu Klein Vision, do níž přizval hrstku lidí, špičkových specialistů v oborech. Inspiroval se aerodynamickým tvarem stařičké Tatry 77. "Jako jedno z mála československých aut je dodneška ve světě velmi obdivované," vysvětluje Klein. "Chtěl jsem, aby to vypadalo atraktivně, sportovně, zároveň to splňovalo vysoká estetická kritéria a evokovalo automobil," vysvětluje.

A skutečně: AirCar nepůsobí na první dojem jako hybrid, ale jako moderní vůz. "Nový koncept mě donutil uvažovat jinak a teď jsem za to vděčný," uznává Klein. "Přirovnal bych to ke vztahům: taky se stává, že v nich děláte až moc kompromisy, abyste si je udrželi. Přitom je leckdy lepší udělat v určitou chvíli stop a najít si někoho jiného," líčí.

AirCar během hodiny letu spotřebuje 16 litrů paliva, s novým motorem by mělo jít dokonce jen na 10 litrů. Kromě standardní verze Klein plánuje také obojživelnou, která se bude umět pohybovat i po vodě, a také verzi čtyřsedadlovou. Věří, že jeho auto může oslovit jak milovníky letectví, tak i nadšence do sportovních aut, kteří si pro pohodlnější přepravu udělají pilotní výcvik. "Není to nic složitého, stačí nalétat 35 hodin. S AirCar pak můžete fungovat po městě jako s plnohodnotným autem a zároveň je to k nezaplacení při přepravě po Evropě. Vyjedete někam na menší letiště nebo na větší travnatou plochu a můžete letět rychlostí 300 kilometrů za hodinu do vzdálenosti 1200 kilometrů. To všechno bez bezpečnostních kontrol a dalších věcí, které vás zdržují při normálním létání."

Tolik se toho změnilo od doby, co s vývojem létajícího auta začínal. Založil rodinu, jeho děti vyrostly. On se mezitím věnoval celé řadě dalších designérských aktivit a začal učit na bratislavské Vysoké škole výtvarných umení a založil tam oddělení designu dopravních zařízení. Na stejné škole si před lety zadal diplomku na létající auto a nikdy nepochyboval o tom, že ho jednou skutečně postaví. "Sochař taky občas tvoří nějaké dílo celý život. A já letectví miluju. Je to pro mě hobby i práce," popisuje. "Létám od 14 let a pořád mě fascinuje, když se dostanu nahoru, do polohy, která není lidem přirozeně souzená." Natož tam vzlétnout s autem, s nímž jen chvíli předtím jel po silnici. A přece se tenhle jeho sen může brzy stát realitou.