Profesor Storch: Hrozeb pro planetu je řada a nejhorší je masové vymírání. Jak ji chránit?

Kdybyste mohl změnit jedinou věc na planetě Zemi, co by to bylo?

Jedna věc by bohužel nepomohla. Těch problémů je příliš mnoho a každá změna má potenciální vedlejší negativní důsledky. Pokud by ale šlo o to, jaké špatné rozhodnutí z minulosti nebylo nezbytné a zároveň mělo celkem fatální důsledky na přírodu, tak je to podpora biopaliv, která vedla k zásadnímu urychlení likvidace pralesů. Podobně nebezpečný je dnes nápad vysazovat lesy za účelem fixace uhlíku z atmosféry. Z hlediska vlivu na klima by to mělo jen malý a dočasný efekt, z hlediska vlivu na biodiverzitu ale fatální. Takže nejraději bych asi změnil utkvělou představu, že přírodě pomohou jednoduchá opatření vycházející z mechanické představy fungování planetárního systému.

Jaké jsou zlomové okamžiky, kdy lidstvo začalo ničit přírodu pro uspokojení svých potřeb a potřeb průmyslu?

Těch okamžiků byla celá řada, člověk ovlivňuje přírodu už od paleolitu, podílel se na vyhubení megafauny na konci poslední doby ledové a od té doby jeho vliv neustále roste. Pár zásadnějších událostí by se ovšem našlo − většinou souvisí se zemědělskými revolucemi, poněvadž ty vždy umožnily účinnější transformaci přírodního prostředí a zároveň růst lidské populace. Klíčovými událostmi byly samotný neolitický vznik zemědělství, pak osvojení si využívání fosilních paliv a nakonec objev Haberovy−Boschovy reakce, díky níž se od počátku 20. století dají vyrábět průmyslová hnojiva ze vzdušného dusíku.

Co nám v blízké i vzdálenější budoucnosti hrozí, pokud nebudeme dělat nic nebo toho bude málo?

Hrozeb je celá řada, ale z mého hlediska je nejhorší masové vymírání. Zatím nežijeme v době šestého masového vymírání, ale když bude současný rostoucí tlak na přírodu pokračovat − což vzhledem k růstu lidské populace a životní úrovně lze předpokládat −, může to nastat. Na rozdíl od jiných hrozeb je vymírání rostlinných a živočišných druhů nevratné.

Proč je důležité zachovat divokou přírodu?

Přírodu potřebujeme, abychom na planetě nebyli sami, abychom pochopili a věděli, kdo vlastně jsme. Potřebujeme ji také jako zdroj tajemství, poukaz k hloubce a neredukovatelnosti světa. Kromě toho jsme na přírodě pořád ještě zcela závislí.

Jak je na tom Česko?

Podobně jako většina jiných evropských zemí − divočina ve smyslu člověkem nedotčené přírody tu skoro není, ale příroda tradiční kulturní krajiny, vzniklá a udržovaná koevolucí s člověkem, tu pořád zbývá. Právě ta ale dostává nejvíc zabrat, poněvadž zaniklo tradiční zemědělství a krajinu pokrývají buď homogenní monokultury průmyslového zemědělství, nebo je opuštěná a zarůstá. Chytrý management krajiny a různé alternativní způsoby obhospodařování, třeba čím dál tím populárnější vypouštění velkých býložravců, ale pomáhají. Tu úplně pravou divočinu to samozřejmě neudělá, ale to ani v Evropě čekat nemůžeme.

Máme nějaké dobré vzory a příklady ze světa?

Ve světovém měřítku je ochrana přírody nepříliš překvapivě nejlepší v nejvyspělejších zemích Evropy, jako jsou Velká Británie, Nizozemsko, Německo. Zároveň jde o země, které už si svou přírodu v podstatě zničily v uplynulých staletích, a lidé si uvědomují potřebu zachovat to, co zbylo. V tomto ohledu na tom ale ani Česko není zvlášť špatně a přes spoustu problémů je naše ochrana přírody i ve světovém měřítku docela progresivní.

Kudy podle vás vede cesta ke zlepšení stavu životního prostředí?

Naštěstí je těch cest víc. Za klíčové považuji ponechání co největší plochy přírodě. S tím ovšem musí jít ruku v ruce i rozhodnutí, co vlastně přesně myslíme tou "přírodou", a následně náležitý management chráněných i nechráněných území. Příroda se totiž všude mění a zároveň už je nerozpletitelně svázaná s činností člověka. V takové situa­ci nestačí nechat přírodu být samu sebou − sama sebou už stejně není, takže se nevyhneme nutnosti rozhodovat o tom, jakou přírodu chceme, a chtě nechtě musíme zasahovat, poněvadž nezasahování už je také vlastně značný zásah.

Co tedy máme dělat?

Někdy se můžeme spolehnout na to, že původní příroda se sama udrží a stačí ji jen trochu hlídat − třeba v horských pralesích −, jindy je třeba nějak nahradit tradiční způsoby hospodaření a zase jindy se můžeme smířit se spontánním vývojem nové divočiny na člověkem pozměněných místech, jako jsou opuštěné doly a jejich výsypky, brownfieldy a okraje měst. To vše je příroda, ale v antropocénu (období, kdy lidstvo svou činností globálně ovlivňuje zemský ekosystém − pozn. red.) už je tak jako tak spjatá s člověkem a závislá na našich rozhodnutích, která by tedy měla být moudrá.

Ilustrace: Toy Box

Jak naložit se současným zemědělstvím?

Zásadní je jeho postupná transformace. Moderní průmyslové zemědělství, včetně lesnictví, je to, co přírodu nejvíc ničí. V tomto ohledu má − jako obvykle − pravdu David Attenborough, který říká, že zemědělství je potřeba posunout jak k větší extenzifikaci (zemědělství bližší přírodě bez snahy maximalizovat produkci pomocí chemie − pozn. red.), tak k větší intenzifikaci (zvyšování produkce na stejné ploše půdy pomocí nejmodernějších technologií − pozn. red.). Zní to paradoxně, dokud si neuvědomíme, že problém současného industriálního zemědělství spočívá v tom, že je na půli cesty mezi přírodou a průmyslem − pole jsou vlastně už spíš něco jako továrny, jenže pořád jsou součástí primárně přírodní krajiny. To už je pak lepší, když se část potravin bude vyrábět ještě průmyslověji, třeba v podobě plně automatizovaných skleníků v poušti, zavlažovaných odsolenou mořskou vodou, jak už to funguje v Izraeli, a v části se rezignuje na maximální produkci ve prospěch biologické rozmanitosti a neprodukčních funkcí krajiny.

Zmínil jste Davida Attenborougha, známého popularizátora přírodních věd. Jakou roli může jeho práce sehrát? Myslíte, že dokáže skutečně silněji rezonovat a posunout lidstvo ke změně?

To už udělal. Stačit to asi nebude, ale Attenboroughovo dílo během posledního půlstoletí skutečně posunulo smýšlení lidí z vyspělého světa o divoké přírodě. To je pro nezbytné změny podmínka nutná, ovšem nikoli dostatečná.

Hodně lidí vnímá jeho kázání jako poslední výstrahu. Pomohlo tomu i loňské uvedení dokumentu Život na naší planetě, ve kterém diváky provází jako svědek událostí a změn za posledních sedmdesát let své práce.

Poslední výstraha to určitě není. Je to jedno z mnoha varování. Jen má větší dosah, protože je to Attenborough.

Jaká je budoucnost lidstva? Zvládneme naši planetu zachránit?

Představa zachraňování planety je pro mě trochu moc romantická a vlastně nepatřičná − lidstvo a planeta nejsou nějaké dva samostatné celky, které tu stojí proti sobě nebo vedle sebe, takže by jedna část měla zachraňovat druhou. My lidé planetu neovládáme, ale hodně ji ovlivňujeme a jsme přitom součástí přírodních procesů. Jde o složitou dynamiku propleteného celku přírody a lidstva, kterému říkáme planeta Země. A tahle dynamika se z principu předpovídat nedá. Nezbývá než doufat, že nebude fatální ani pro lidi, ani pro ostatní živé bytosti.

Nakolik můžeme přírodě pomoci sami a nakolik je potřeba politická změna?

Obávám se, že velká politická rozhodnutí zaštítěná "zachraňováním planety" jsou potenciálně nebezpečnější než každodenní rozhodování a rozmanité aktivity směrované ke zlepšení světa v našem bezprostředním okolí. Přesto i velká rozhodnutí bude nutné občas učinit a nezbývá než si přát, aby byla rozumná. Potenciál věci vylepšovat zde každopádně je, takže jde spíš o to něco zásadně nezkazit.

Co může každý z nás udělat, abychom pomohli?

Změna vzorců spotřeby může pomoci; věřím, že třeba bojkot výrobků z palmového oleje vytváří správný tlak na jeho producenty a může omezit bezohledné kácení pralesů za účelem zakládání palmových plantáží. Za ještě důležitější považuji prostý zájem o stav svého okolí. Velká část ekologických problémů totiž plyne z prostého neporozumění.

Jak to myslíte?

Kolik lidí u nás si je vědomo toho, že největším problémem krajiny je její zarůstání? A že třeba vysazování stromů na posledních kouscích hospodářsky nevyužívaného bezlesí může způsobit zánik populací, které jinde ochranáři za velké peníze zachraňují? Hodně mohou změnit vlastníci půdy tím, že se budou zajímat o to, co se děje v přírodě a jaké hospodaření vede k jakým důsledkům. Ostatní mohou třeba aspoň tlačit na politiky a úředníky, kteří mají krajinu ve své gesci, aby o ni pečovali zodpovědně. Zájem o přírodu ve svém okolí je ale klíčový první krok. Neseďme u sociálních sítí, choďme ven a mějme otevřené oči vůči tomu, co se tam děje!