Novodobý Forrest Gump. Britský běžec Nick Butter zvládl maraton v každé zemi světa

Ahoj! Kameru si nezapnu, jo? Mám tady špatný signál, hlásí mi Nick Butter, když se počátkem ledna spojíme přes Google Meets. Zrovna kempuje s dodávkou kdesi ve francouzských horách. "Jak se máš?" optá se vzápětí, načež si notujeme, jak jsme po Vánocích zlenivěli. "Ale zase se do toho chci dostat," vyhlašuje rozhodně a těší se, jak si půjde do zasněžených hor zaběhat. "A kolik toho tak obvykle uběhneš?" ptám se a tuším, že tady naše notování pomalu končí. Butter mě nejprve zkouší falešně uklidnit, že se to jen těžko dá zprůměrovat. Že záleží na tom, jestli se zrovna účastní nějaké výpravy, a že často se vyrazí jen tak proběhnout se psem. "Ale v 85 procentech běhů nejdu pod délku maratonu, tedy 42 kilometrů," dorazí mě očekávanou pravdou a v tu chvíli mi dojde, že jediné, co máme s Butterem společné, je věk.

Čekat jinou odpověď od 31letého vytrvalce by bylo bláhové. Vždyť právě mluvím s mužem, který během necelých dvou let zaběhl maraton v každé zemi světa. Úctyhodnou vzdálenost zvládá urazit zcela samozřejmě. Vždyť jeho roční cíl je pět tisíc mil, něco přes osm tisíc kilometrů, což znamená, že musí průměrně každý den zvládnout alespoň půlmaraton! "Když toho naběháte tolik jako já, tak už je to rutina," chlácholí mě. V dalších minutách hovoru se pokouším pochopit, kde se v něm tak silná vášeň pro běh vzala.

Nápad přišel na Sahaře

Není to přitom tak dávno, co by se s Butterem dokázal identifikovat kdekdo. Pracoval v Anglii v bance a vedl poměrně obyčejný život. "Práce mě bavila, ale nebyl jsem to já. Každý má přirozený způsob života, ke kterému ho to táhne. Pro mě to je život v přírodě a cestování. Takže jsem vyměnil peníze, práci a jistotu za nejistotu a málo peněz," směje se.

Běhání ho baví už dlouho. Díky vstřícnosti zaměstnavatele si postupně krátil úvazek a čím dál častěji se účastnil různých závodů. "Uvědomil jsem si, že nejsem úplně špatný, a finišoval jsem mezi nejlepšími. Neběhal jsem extra rychle, ale dařilo se mi zvládat stále delší a delší vzdálenosti," ohlíží se. Nalákal pár sponzorů a začal vymýšlet první projekty. Vyrazil třeba na italskou Grand Tour, v jejímž rámci za tři měsíce přeběhl celou Itálii ze severu na jih. Zlákal ho také Marathon des Sables, ultramaratonské šestidenní klání v okolí marockého města Warzazát. A právě to se stalo pro jeho život nakonec osudným.

Pro běžné smrtelníky je vyčerpávající jenom ta představa. Poušť Sahara a padesátistupňové vedro. Slunce neúprosně pálí, stín nikde na dohled a hrdlo schne rychleji, než řeknete slovo oáza. Stovky nadšenců se však každý rok v těchto sceneriích vydávají na jeden z nejtěžších závodů světa, měřící přes 250 kilometrů. V dubnu 2016 byl mezi účastníky i Butter a při večerním nabírání sil se dal do řeči s Kevinem Webberem, s nímž sdílel stan. Jednapadesátiletý chlapík se svěřil Butterovi se svou diagnózou: rakovina prostaty v terminálním stadiu. Měly mu zbývat dva roky života, ale nebyl smutný, odevzdaný a zničený. "Chápal hodnotu života," všiml si Butter a došlo mu: tenhle člověk nemá na co čekat a plní si své sny. Proč bych to neudělal také?

A tak začal přemýšlet. "Co mám nejradši? Cestování, běhání, focení," vypráví mi Butter. Zároveň chtěl svou akcí vybrat peníze na dobrou věc − pomoc výzkumu a léčbě rakoviny prostaty se vzhledem k zmíněnému setkání nabízela. A tak mu bylo jasné, že musí myslet ve velkém, aby vzbudil co největší pozornost. Zadal tedy do Googlu: Už někdo běžel maraton ve všech zemích světa? A když našel zápornou odpověď, bylo rozhodnuto.

V plánech Buttera to zahrnovalo 193 členských států OSN a k tomu ještě 18 dalších sporných území, aby si své prvenství pojistil. "Rozhodl jsem se třeba pro jeden maraton v Pekingu a jeden v Hongkongu, který se nyní počítá také jako Čína. Politická situace je ale nejistá, takže jsem chtěl, aby tenhle rekord byl neprůstřelný," vysvětloval Butter.

Nastala dvouletá fáze plánování. Buttera obklopily papíry a poznámkové bloky. Řešil dopravu, pasy, víza, komunikoval s ambasádami, sponzory, radil se s nutričními specialisty ohledně jídla, s bezpečnostními experty probíral postup v rizikových zemích. Až přišel 7. leden 2018 a Butter se ocitl na startovní čáře v kanadském Torontu.

Tehdy si prožil první krizi. Musel zamávat rodině a přátelům, u nichž tušil, že je dlouho neuvidí. Věděl, že odteď je všechno na něm. Cítil se osamělý. V zemi navíc mrzlo, což není v lednu až tak překvapivé, jenže s minus 25 stupni Butter přece jen nepočítal. Po náročné plánovací fázi jeho vnitřní zápal navíc trochu vyhasl. Ale konečně byl na místě, a tak natáhl dva páry ponožek, čtyři vrstvy oblečení, rukavice, čepici, nákrčník − a vydal se na trať.

Pod palbou

Střih. Uběhlo 674 dní. Je 10. 11. 2019 a Butter se blíží do cíle aténského maratonu. Ruku v ruce s ním běží Webber, muž, který mu vnukl celý nápad a jenž podle prognóz lékařů už tou dobou neměl žít, a přece byl stále fit. Butterova mise se dostává do dojemného a symbolického cíle: od začátku věděl, že chce končit v Řecku, v zemi, kde se maraton zrodil.

Čísla nejlépe nastíní, jak bláznivý počin absolvoval: 455 letů, 120 víz, 10 pasů. Potřeboval 15 párů bot, proběhl 15 válečnými zónami. Běžel v mrazivých 25 stupních pod nulou i v žáru 59 stupňů. A na charitu dodneška vybral něco přes čtyři miliony korun. "Tušil jsem, že se to povede dokončit. Ale občas se zdálo, že to nemůžeme stihnout včas," vypráví Butter. Zatímco leckde si totiž volil trasu podle sebe, v Aténách chtěl být součástí maratonu oficiálního, a tak měl jasný deadline. "Párkrát jsem nemohl sehnat víza a myslel jsem, že snad budu muset do nějaké země putovat ilegálně. Ale nakonec všechno vyšlo. A byl to trochu zázrak."

Slova o zázraku platí obzvlášť s přihlédnutím k tomu, co všechno Buttera během jeho bláznivé pouti potkalo. Řadu obtíží si jde představit snadno: neustálé plánování a přesouvání by bylo únavné samo o sobě, natožpak ještě s tolika kilometry v nohou! S únavou bojoval Butter konstantně, každou volnou chvíli v letadle využíval ke spánku. Nevyhnuly se mu ani zdravotní problémy, měl zánět ledvin a dvaadvacetkrát otravu z jídla. Leckdy se i s těmito problémy musel vydat na trať. "A to bylo strašné. Nemoc je v mnoha ohledech horší než zranění. Vážně se vám do ničeho nechce, nevíte, co to s vaším tělem udělá. Jednou jsem takhle musel běžet v Bangladéši, kde byla navíc šílená vlhkost. Příšerné. Ale běželo se mnou asi padesát lidí, takže ti mě táhli kupředu," vzpomíná Butter. Na polynéském ostrově Samoa ho při běhu do kopce v 45stupňovém horku začalo pár kilometrů před cílem píchat na hrudi. Široko daleko nikdo, signál v telefonu nulový. A tak si Butter odpočinul chvíli vedle trati, než maraton dokončil. Doktoři se později shodli, že šlo nejspíš o lehkou srdeční příhodu. Ani to ale Buttera nezastavilo a o dva dny později už letěl na další štaci na Nový Zéland.

Párkrát se ale ocitl ve skutečném ohrožení života. V Tunisku na něj zaútočili psi a musel rychle letět na otočku do Londýna, aby ho naočkovali proti vzteklině. Ve špinavém Lagosu, největším městě Nigérie, ho obklíčila skupina výtržníků s noži, začali do něj kopat a zlomili mu několik žeber. V Čadu ho srazilo auto a zlomilo mu několik kůstek v lokti, ovšem vzhledem k tamní mizerné zdravotnické péči a nutnosti pokračovat dál musel přečkat bolest jen na prášcích. Skutečně hororový zážitek ho potkal v Guineji-Bissau. Zrovna se přesouval na další štaci taxíkem a spal, když ho najednou probudila střelba. Slyšel, jak kulky dopadají na nedaleké kontejnery, a došlo mu, že ozbrojenci mířili na ně. "Rebelové se pokoušeli dobýt nějaký checkpoint a my jsme se ocitli ve špatný čas na špatném místě. Rychle jsme se vydali někam ukrýt. To bylo dost děsivé," ohlíží se.

Jeho putování pak málem předčasně skončilo jen 12 dnů před plánovaným finišem. Při hraniční kontrole na přechodu Ománu a Jemenu se totiž ukázalo, že řidič, který Buttera přepravoval, pašuje drogy a další zboží. Policie ho odtáhla do dodávky, kde stálo několik lidí s kalašnikovy. Chvíli na sebe všichni pokřikovali, až nakonec řidič zboží odevzdal a hraniční stráž je pustila. Pamatujete ještě na slova o zázraku?

Putování chudými zeměmi však Butterovi připomnělo, jak snadný život jako příslušník západní civilizace vede. "Máme mnohem větší štěstí, než si uvědomujeme," prohlašuje. A právě na to myslel v nejtěžších chvílích. "Když bylo ošklivé počasí nebo mě trápilo nějaké zranění, tak jsem se snažil si uvědomit, že na tom nejsem tak špatně. Viděl jsem různé komunity a země, které jsou na tom mnohem hůře. A to mi pokaždé dodalo motivaci."

Maraton na zahradě i parkovišti

Ale nebylo jen zle, samozřejmě. Butter si užil také krásné scenerie, nejraději vzpomíná na běhy v okouzlující přírodě Nepálu. V Guatemale minul soptící vulkán, v Kambodži kličkoval mezi slavnými chrámy, v Libérii ho při klopýtání skrz les provázelo mohutné kvákání žab, v Nigérii se zblízka potkal s gepardem. "Naštěstí nebyl hladový," utrousil Butter. V ostrovním státě Tuvalu běžel na ranveji, jediném větším kusu pevniny, kde se letadla objevují jen dvakrát týdně a jinak tam místní hrají kriket, volejbal a jezdí na kolech. Leckdy nazouval tenisky už ve dvě ráno, aby se vyhnul největším vedrům, a běžel pod rozzářeným hvězdným nebem. Na cestě poznal spoustu lidí, rozdával rozhovory, zvali ho na večeře.

Občas působil jako filmový hrdina Forrest Gump, to když se k jeho běhu přidávali další; kilometry ukrajoval třeba i s prezidenty Namibie či Slovinska.

Některé tratě měl dopředu naplánované, jindy je volil na poslední chvíli při pohledu na mapu a předpověď počasí. Mnohdy neměl příliš na výběr. Vatikán obkroužil 82krát, aby si ho mohl odškrtnout. Na Jamajce běžel na zahradě velvyslanectví (140 kol) a na Marshallových ostrovech raději zvolil parkoviště, aby se vyhnul smečkám divokých psů (335 kol). Nechybělo samozřejmě ani Česko, kde ho jeho kamarád Dominik protáhl na pražský výběh kolem Vltavy. Celkem absolvoval přes osm tisíc kilometrů, a to je statistika jen z uznaných států, ve skutečnosti šlo o další stovky navíc.

To vše ho vyšlo na více než 20 milionů korun. S něčím mu pomohli sponzoři, ale hodně toho zaplatil z vlastních úspor. Část útrat mu vynahradily výtěžky z knihy, kterou napsal po dokončení své epické výpravy, ale o výdělečný projekt prý rozhodně nešlo. "Získal jsem přátelství a zkušenosti," říká smířlivě.

Není to však jen fráze, neboť mu tento zážitek doopravdy změnil pohled na život. Zbavil se pevné adresy a začal křižovat svět v dodávce. "Při té akci jsem si uvědomil, že člověk nemusí žít na pevném místě. Milujeme s přítelkyní svobodu," hlásí 31letý běžec. "Sice nemáme sprchu, občas je zima, ale tyto nevýhody se vůbec nedají srovnávat s pozitivy."

A už spřádá plány na další projekty. Chce oběhnout Island, přeběhnout Nový Zéland ze severu na jih, touží se vrátit do Afriky i Asie, epidemii navzdory. "Pokud to jen trochu půjde, tak v březnu začínám," říká odhodlaně. To vše má být přitom jen příprava na další velkou akci, kterou chystá na rok 2023 a o níž zatím mluvit nechce. Slibuje jen, že bude ještě více megalomanská než jeho celosvětové putování s maratony. Slyšel jsem během uplynulé hodiny hodně neuvěřitelných věcí, ale i tak si to dokážu představit jen stěží.