Noru Fridrichovou jsem nejprve zkusil oslovit e-mailem. Až o pár dní později mi došlo, že to ode mě nebylo zrovna prozíravé. Její schránka je totiž neustále plná příchozích zpráv. Píší jí matky z neúplných rodin, které nemají peníze na základní potřeby. Oslovují ji učitelé, jejichž žáci postrádají notebook na dálkovou výuku. Komunikuje s různými organizacemi i podnikateli, kteří navzdory složité ekonomické situaci nabízejí podporu. A pochopitelně přichází i pracovní agendu. "Vždycky, když otevřu e-mail a vidím tam vytučněné žádosti, tak mě trochu zaplaví stres. Ale daří se mi to naštěstí rychle odbavovat. Když množství nepřečtených e-mailů aspoň trochu snížím, zažívám uspokojení. Ale pořád jich tam mám asi stovku," líčí 43letá novinářka po telefonu cestou do práce, což se ukazuje jako ideální moment, kdy ji zastihnout při jedné z mála "volných" chvil.
Životy všech Čechů jistým způsobem poznamenal 16. březen 2020, kdy byla poprvé vyhlášena celostátní karanténa. Pro Noru Fridrichovou však šlo o přelom, co se jejího životního nastavení týče. "Do té doby jsem se přes den věnovala práci, pak dětem, později večer pak přišel čas na aktivnější odpočinek," ohlíží se. Už tehdy se angažovala v podpoře rodičů samoživitelů, ovšem v daleko menší míře. Jenže s vyhlášením opatření proti šíření koronaviru začala ve facebookových skupinách matek samoživitelek vnímat, že stále více z nich na sociálních sítích upozorňuje na svou neutěšenou situaci. Některé přicházely o brigády, jiné nedostávaly alimenty a k tomu se musely celé dny starat o děti, jimž se zavřely školy. Vládní rétorika navíc neslibovala lidem pracujícím na dohody žádnou podporu. "Matky seděly doma a věděly, že nebudou mít ani na nájem. To bylo období největšího stresu," vzpomíná Fridrichová.
Podpora od mecenášů
V nejtěžším období přišla nečekaná pomoc. Ozval se jí sportovní novinář Karel Häring, kamarád jejího partnera, komentátora Roberta Záruby. Chtěl spolu s manželkou poslat pět tisíc na pomoc jedné matce samoživitelce, pak se ale dohodli, že nakoupí pět voucherů za tisícovku a pomohou hned pěti rodinám. Häringův čin inspiroval řadu dalších a Fridrichová nakonec musela založit sbírkový účet. Jedna z dárkyň jí pak poradila, ať se spojí s Tomášem Čuprem, zakladatelem internetového obchodu Rohlík.cz, a dohodne nakupování přes jeho web. "Ukázalo se to jako lepší cesta než posílání voucheru v obálce," přibližuje Fridrichová.
Čupr jí tehdy nabídl velkorysou slevu 50 procent, která se jí na profilu načítala formou kreditů. Především ale motivoval další dárce k posílání příspěvků.
Fridrichová ale nechce vyzdvihovat jen jeho. "Velkých mecenášů bylo hodně," kývne. Podzimní sbírku notebooků iniciovala Česká spořitelna, a když o její aktivitě veřejně informovala, začaly se rychle přidávat další. "Řada firem neprožívá šťastné období, ale i tak do toho šly se svými dary, což je zcela příkladné chování," pochvaluje si. Koncem listopadu už počet notebooků dosáhl šesti set. Vedle toho rozjela také finanční sbírky na portálu Znesnáze21, jednu na nákupy pro rodiny samoživitelek, druhou na notebooky. U obou nastavila skromnou cílovou částku 50 tisíc korun, ovšem koncem listopadu ji výše příspěvků dalece překonávala − první se blížila čtyřem a půl milionu, druhá dvěma a čtvrt.
Matky věděly, že nebudou mít ani na nájem. To bylo období největšího stresu.
"Takové číslo je pro mě extrémně zavazující. Jsem novinářka a není mou ambicí dělat peněžní sbírky, ale dobrou novinařinu. Proto se snažím pečlivě ověřovat obdarované, abych se nedostala do podezření, že investuju jejich peníze, kam nemám," vysvětluje. I proto zvolila transparentní sbírkový portál spadající pod Nadační fond pomoci Karla Janečka. "My novináři také odhalujeme podvody, při nichž se podivně nakládá s penězi ze sbírek. Proto velmi lpím na tom, aby peníze šly tam, kam mají."
A tak třeba nechce obdarovávat rodiny, kde mají "jen" jeden notebook, jelikož ví, že existují i hůře zabezpečené domácnosti. Zároveň ověřuje správnost volby dárců spolu s učiteli, kteří fungují jako její spolehliví garanti. Občas posílá Fridrichová i modemy, ač s překvapením shledala, že internetové připojení ve většině domácností nechybí. "Postrádá ho tak jedna rodina z deseti," říká.
Samoživitelem se může stát každý
Není náhodou, že na sociální témata začala Fridrichová klást v osobním i pracovním životě větší důraz poté, co se stala dvojnásobnou matkou. "Podprahově mě to určitě ovlivnilo," nezastírá. Na jeden z příběhů samoživitelek narazila před lety na sociálních sítích, což jí otevřelo oči. "Tehdy jsem o tématu tolik nevěděla, nebylo to součástí veřejné diskuse, politici o tom mluvili trochu s despektem. A tak jsem o něm začala natáčet. Když si čtete drsné příběhy, tak nemůžete být úplně imunní. Navíc samoživitelem se může stát ze dne na den každý z nás," vzpomíná.
Letos jí pak toto téma pohltilo úplně. Zatímco loni touto dobou trénovala tance na vystoupení v pořadu StarDance, nyní ve volných chvílích vyplňuje nákupy a adresy a vyřizuje e-maily. "Mám jednu sdílenou tabulku s Alzou, kam dopisuju jména každý den, a těmto dětem pak zaváží kurýr notebook. Druhou s Košíkem, kde je jeden univerzální nákup, který posílám pořád dokola a jen vyplňuju adresy, a třetí s Rohlíkem, kde klikám každý nákup zvlášť," vysvětluje. "Tohle pro mě bude rok sdílených excelových tabulek." Odměnou za to jsou však pro ni momenty jako ten celkem nedávný: "Nakoupila jsem jedné rodině s pěti dětmi základní věci za pár tisíc. Maso, ovoce a nějakou drogerii. Bylo to celkem osmnáct tašek, a když jim je kurýr Rohlíku předával, brečeli štěstím. Chápete?! Dojalo je, že dostali takový, pro nás obyčejný, nákup! Nakonec prý brečel i ten kurýr…"
Při tom všem by se dalo snadno zapomenout, že charitativní činnost není pro Fridrichovou hlavní náplní času. Tou stále zůstává příprava a moderování publicistického pořadu 168 hodin v České televizi, o jehož tématech se letos také několikrát mluvilo: ať už kvůli prošetřování okolností úmrtí předsedy Senátu Jaroslava Kubery, odvysílání vulgárního vyjádření ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové na adresu premiéra Andreje Babiše či rozhovoru s ostře sledovaným poslancem Jaroslavem Faltýnkem po návratu ze španělské Málagy.
"Letošní rok byl zcela výjimečnou dobou, co se týče událostí, ale i co se týče přístupu k informacím, který je od jara omezenější. Ale i tak bychom jako novináři neměli slevit z určitých pracovních postupů," líčí Fridrichová den poté, co od brzkého rána vyčkávala před Poslaneckou sněmovnou, aby odchytila k rozhovoru členy vlády.
Novinařinu si vysnila už v druháku na gymplu, začínala v 90. letech v soukromém rockovém rádiu, než si ji odtud vytáhla televize. První zkušenosti sbírala na Nově, posledních dvacet let však působí v České televizi. Nejprve byla reportérkou a diváci ji zaznamenali hlavně při informování o povodních v roce 2002. V roce 2006 přešla do nového pořadu 168 hodin a už u něj zůstala. "Nemám ambici dělat nějaký jiný pořad s větší moderací. Jsem spokojená tam, kde jsem," říká. Pořad vede a uvádí, zároveň se však po čase vrátila znovu do terénu. "Moc mě to baví, to je ta pravá novinařina," pochvaluje si. Zato si posteskne, že řada jejích vrstevníků končí v kancelářských rolích editorů či šéfredaktorů. "Celé profesi by pomohlo, kdyby více z nich bylo stále v terénu. To není vůbec nic proti mladší generaci: je dravá a schopná. Jen mají někteří politici tendenci si na ni více dovolovat," zdůrazňuje.
Právě od toxických půtek s politiky si zároveň svou charitativní činností čistí hlavu. Diplomaticky ale poznamená, že nejde o "časově nenáročnou aktivitu". Na jaře prý úplně přestala číst knížky. Zpětně si vyčítá, že si notebook vzala i na letní dovolenou a také tam po večerech odepisovala na došlé e-maily. "Takže jsem si moc neodpočinula," lituje. Ale stěžovat si nechce. Na zápřah si zvykla a bere ho jako úkol na určité časové období. "Vím, že to jednou skončí. Až dojdou peníze. A vlastně nevím, co pak budu dělat."
