Nabito na maximum. Otestovali jsme nejzajímavější elektromobily současnosti

Všechno je jednou poprvé. A některé okamžiky nezapomenete celý život. První pusa, první jízda s čerstvým řidičákem v kapse, první skok padákem. Dostat na jedno místo a v jeden den dvanáct aut na elektřinu, z nichž některá jsou tak nová, že je s nimi ještě oficiálně zakázáno jezdit, bylo poprvé pro všechny, kteří se na tomto velkém testu podíleli. Samochvála smrdí, vím, ale tak megalomanskou akci s krásnými fotkami v Česku ještě žádná, a to ani automobilová redakce, nerealizovala. Tušíte proč.

Smyslem nebylo postavit vedle sebe všechny elektrické vozy, které na trhu aktuálně jsou nebo v nejbližších měsících budou. Vybírali jsme prostě to nejzajímavější, co můžete mít. Rodinu elektromobilů z koncernu PSA (Opel Corsa-e a Peugeot e-208) tu zastupuje z estetického pohledu jejich nejextravagantnější sourozenec, DS 3 Crossback E-Tense. Kdyby prostor před Trojským zámkem byl nekonečný, určitě by si tu své místo zasloužil třeba Renault Zoe nebo Honda E. Dvanáct aut a jeden bonus k tomu byl však náš limit. Ten bonusový vůz si nenechte ujít. Protože pochází z Anglie, otestovala ho ho pro nás jedna aristokratka.

Do barokních zahrad se sjela auta skutečně všeho druhu a celý den se tu ozývalo jen tiché bzučení elektromotorů v ceně dohromady přesahující 20 milionů. Jejich mnohdy futuristické tvary působily vedle filigránsky zdobených altánků, alegorických soch a kašen s chrliči jako zjevení. Nejsportovnější elektromobil na trhu (Porsche Taycan Turbo S), dlouho očekávaná německá novinka (Volkswagen ID.3), jeden z průkopníků elektromobility, který se i na sklonku svého života prodává v Evropě jako teplé housky (BMW i3), či auto, které se všechny ostatní automobilky snaží dohnat (Tesla Model 3). První elektromobil s kočkou ve znaku (Jaguar I-Pace), dvojice univerzálních aut do zásuvky (Hyundai Kona EV a Kia e-Niro), špičkové elektrovozy prémiových značek (Audi e-tron Sportback, Mercedes-Benz EQC) a japonská novinka, která si veřejnost získává tím, jak nádherně vypadá (Mazda MX-30). V kamionu nám přivezli i žhavou novinku z Mladé Boleslavi, která má ambici dostat Čechy za volant elektromobilů. Škoda Enyaq iV se přitom začne prodávat až na konci příštího jara a ještě ji ani nikdo pořádně neotestoval.

S účastníky testu jsme strávili na silnicích až týden a pro mnohé z řidičů to bylo vůbec jejich "poprvé" s elektromobilem. Být nepolíbený však dává příležitost všimnout si na voze toho, co je pro ostřílené automobilové novináře samozřejmostí. Ti, kteří možná právě teď uvažují, že by si svůj první elektromobil pořídili, budou stejně nezkušení. A tak přinášíme zprávu o tom, jaké to je dostat poprvé do ruky klíčky od auta, se kterým je potřeba změnit své zavedené řidičské návyky. Pro některé to bylo stejně nezapomenutelné jako první pusa, jízda v autě i skok padákem naráz. Všechno jsme to sepsali a už teď na webu PročNe najdete nezkrácené texty o radostech a strastech s každým z testovaných vozů. Na elektromobilech můžete najít ještě spoustu chyb a nezodpovězených otázek, ale minimálně tahle naše třináctka naznačuje, že budoucnost nebude jen černobílá. A že ta budoucnost se děje právě teď.

Eva Srpová

Lidové záležitosti

Martin Přibyl

Tato dvě auta se mohou cítit jako mediální hvězdy. O lidové Tesle mluví celý svět a ID.3 již dlouho před svým vstupem na trh plnila weby a stránky novin informacemi o tom, jak Volkswagen nezvládá vývoj softwaru pro svůj klíčový elektromobil. Obě auta navíc přišla na trh s tím, že se mají stát elektrickými apoštoly a zpřístupnit elektromobilitu masám. Cenové sliby ale Elonu Muskovi ani Herbertu Diessovi zatím nevyšly, a tak zmíněné masy musí vyklopit minimálně milion za ID.3 a 1,3 milionu za Model 3.

Přiznám se, že v řadě případů je milionovou cenovku ID.3 těžké akceptovat. Uvnitř najdete laciný tvrdý plast, který se snadno zamaže, příliš měkká sedadla a palubní systém se startuje několik minut, než je vůbec možné zadat cíl do navigace. Pak ale s autem člověk chvilku jezdí a zjistí, že je docela úsporné, takže dojede bez problémů tři sta až tři sta padesát kilometrů, a že se také celkem příjemně řídí. Pak navíc dojde k závěru, že co se elektromobilů týče, nic moc lepšího v současné době za milion nekoupíte. Možná tak Konu Electric, jenže ta je oproti ID.3 uvnitř o dost menší.

Anebo můžete přihodit tři sta tisíc a koupit Teslu, protože to je panečku jiná písnička. Ano, dílenské zpracování je takové, jaké je. Na spáry mezi díly karoserie ale naštěstí zevnitř nevidíte a laciný lak vyřeší celopolep fólií. Uvnitř je ale všechno vlastně v pořádku. Jednoduchá palubní deska působí bytelně, a ten software? Už když do auta člověk sedne, všechno běží, na nic se nečeká. Navigace využívá data od Googlu, hudbu si pouštíte ze skvostných repráků ze Spotify a o připojení k internetu se stará Elon Musk. K testu jsem měl verzi Long Range, která na jedno nabití ujede suše přes čtyři sta kilometrů a to s ní do velké míry můžete jezdit jako se spalovacím motorem. Můžete si přitom užívat ten kopanec mamutího záběru dvou elektromotorů, není třeba žinýrovat se na dálnici ani na okreskách. Tam mimochodem Model 3 naprosto exceluje, má rychlé řízení a podvozek, který se dokáže vyrovnat i zavedenému měřítku v podobě BMW řady 3.

Martin Přibyl: Volkswagen ID.3, Tesla Model 3 Long Range Dual Motor

Foto: Ivo Hercik

Smartphone na kolečkách

Thea Kučerová

Moje požadavky byly jednoduché: nechci žádnou nákupní tašku na kolečkách a už vůbec ne červenou. Dostala jsem korejského robůtka ve sněhově bílé barvě, do kterého se vejdou kamarádi i outdoorová výbava. Pamatujete postavičku Eve z animovaného filmu Wall-E? Tady ji přetvořili do auta. 

Jeden z největších dojezdů mezi testovanými auty, tedy až 455 kilometrů, sliboval víkendový výlet někam do lesů. Cestou přes Liberec do Kryštofova údolí jsem si na dálnici užívala tichou jízdu zdůrazněnou odhlučněním interiéru. e-Niro má vlastní navigaci s nabídkou dobíjecích stanic podle nejbližší vzdálenosti, což se ukázalo jako dost důležitý element. I přes Eco-režim se mi totiž baterie vybíjela o něco rychleji, než bych si přála. Něco jako baterka u iPhone, nikdy nevíte, kdy vás převeze. Podobnost e-Niro se smartphone tedy není čistě náhodná. Možná jsem ale jenom hodně šlapala na pedál a radovala se s nesnesitelné rychlosti bytí. 

Uvnitř je vozidlo vkusné, převezete v něm vše potřebné, a přesto se s ním ve městě krásně parkuje. Při nasednutí a startu vás vítá, na můj vkus příliš, mnoho hudebních efektů, občas jsem si připadala jako v hrací skříňce. S ohledem na fenomén K-popu mě to ale u Korejců vůbec nepřekvapuje. Poslední výtku mám k bezpečnostnímu systému. I když e-Niro příjemně dobržďuje v hustém provozu a před nečekaně brzdícími auty, občas úplně neumí vyhodnotit situaci v zatáčkách na dálnici a snaží se vás strhnout do strany. Tohle robotovo „lekání” zážitek z plynulé jízdy lehce narušuje. I přesto se mi poslední den e-Niro vracelo těžko. To dokonalé ticho se člověku dostane pod kůži.

Thea Kučerová: Kia e-Niro 64kWh

Foto: Ivo Hercik

Láska na první pohled

Karolína Kučerová

Už při převzetí jsem uvažovala, jak jízdní vlastnosti elektroauta nejlépe otestovat. Se zelenou kráskou jsme společně urazily 737 kilometrů. Jasnou volbou bylo několik příměstských cest. Čekala jsem, že baterka bude na dálnici rychle klesat, Kona ale překvapila. Stav baterie sice při neustálém zpomalování a zrychlování skutečně klesal rychleji, nebylo to ale tak děsivé.

Velkým testem byl výlet na Ještěd. Téměř 260 kilometrů dlouhá cesta nebyla úplně snová představa, rychlodobití energie v Liberci mi ale potvrdilo, že pokud člověk s elektroautem přemýšlí, je to perfektní způsob přepravy. 

Po celou dobu testu jsem nechala běžet všechny asistenty, abych si robota vyzkoušela. Rekuperace na nejvyšší stupeň se stala mým dobrým kámošem, bavilo mě totiž, že přizpůsobením jízdy, dokážu "našetřit" energii. Moje rada na závěr: pomalé nabíjení z klasické zásuvky je otravné, takže když už si kupujete elektroauto, tak si k němu pořiďte i dobíjecí stanici.

Karolína Kučerová: Hyundai Kona Electric Power 64kWh

Foto: Ivo Hercik

Divoká kočka a velký medvěd

Gabriela Marešová

Měla jsem právo první volby a vzhledem k nutnosti umístit někam dvě děti rozhodla velikost. Kompaktní prostorné SUV s dramaticky elegantními tvary z britské stáje a poctivý německý dříč napěchovaný technologiemi. Na první pohled totálně odlišné vozy, které ale mají podobný výkon, dojezd i cenu. Ať jedete s jedním nebo druhým, vzbudíte pozornost v Praze i u babičky na vesnici. A když vedle vás na semaforu stojí sedmimilionové Lamborghini Urus, kterých jezdí v Česku asi jen pět, ten chlápek za volantem stáhne okénko a zavolá na vás: To je skvělý auto!, než zase zmizí v prachu, máte z toho fakt dobrý pocit.

Jedno krásné ráno hodíte dítě do školky Jaguarem, skočíte zpátky do pohodlné kožené sedačky, zmáčknete start, nemusíte na nic čekat a sešlápnete plyn. Tahle kočka je hodně divoká, když ji ale pevně sevřete v rukách, poslechne vás na slovo a ani příst ji neuslyšíte. Vezmete to na dálnici, kde s mrknutím oka jen taktak nepřekročíte dvoustovku, zaříznete pár zatáček u Nižboru a už frčíte po nejkrásnější silnici až k Lánům. Tady na té táhlé rovince, která protíná hluboké lesy Křivoklátska, ji necháte odpočinout. Nahodíte eco mód, stáhnete okénka a užíváte si tichou plynulou jízdu. Ovládání hlavního panelu není úplně intuitivní, často jsem "někde něco" hledala. Řízení je ale zábavné dost a díky dvěma elektromotorům máte pocit, že jste v závodním voze. A jedno překvapení: varovali mě, že baterka za jízdy rychle klesá, my s I-Pacem jsme ale zvládly trasu Praha−Šumava−Praha s jedinou půlhodinovou zastávkou u rychlonabíječky v Písku!

Teď hoďte autosedačky do EQC a pojďte si užít trochu technologií. Ovládání tady je na škále intuitivnosti naopak zcela v pořádku. Můj Mercedesi, najdi nejrychlejší cestu do Karlína. Kromě hlasu si můžete pomoct i gesty, zesílíte rádio, ukončíte telefonát… Wow. Zvenku sice vypadá nenápadně, když se ale posadíte do geniálních sedadel a rozhlédnete se po stylovém interiéru, je vám jasné, že jste v Mercedesu v pravém slova smyslu. Podobně spokojení budete po nastartování, okamžitá reakce, skvěle sedí v ruce i v zatáčkách. Když se setmí, digitální světla v subtilních liniích dají celému světu jasně najevo, že tohle auto se dívá k budoucnosti. Až budete hledat nový plnohodnotný vůz, který zvládne i delší vzdálenosti v režimu nejvyššího komfortu, klidně na něj vsaďte všechno, co máte. Tohle je konečně pořádný předkrm elektromobility, která nás čeká z produkce nejlepších automobilek.

Gabriela Marešová: Jaguar i-Pace EV400, Mercedes-Benz EQC 400 4Matic

Foto: Ivo Hercik

Běh na krátké tratě

Jan Hrušovský

Mazda říká, že model MX-30 je elektromobil vhodný do města a jeho okolí. Tomu odpovídá i dojezd, s plně nabitou baterií má ujet zhruba 200 kilometrů. Při jízdě po Praze, kde je dostatek nabíjecích stanic, to nijak neomezuje. Když jsem se ale s Mazdou vydal mimo ulice české metropole a vyrazil na zhruba 80 kilometrů vzdálenou chalupu, už to vyžadovalo trochu plánování.

Během víkendu jsem zkusil i jednu cestu jen tak na otočku do Prahy a zpět na chalupu. Ukázalo se, že na takový způsob cestování je potřeba mít velmi pevné nervy, nebo se nestresovat údajem o stavu baterie. Mazda i já jsme to zvládli, ale cestující moje nadšení z jízdy nesdíleli, když jsem parkoval už jen s 8% kapacitou baterie.

Prostorná je Mazda MX-30 tak akorát, naložili jsme do ní dostatek jídla a pití na narozeninovou oslavu a na zadní sedačky se dokonce vešly i dvě dospělé 170 cm vysoké osoby, aniž by se cítily stísněně. Tomu pomohly i protisměrně otevírané zadní dveře. Vypadá to krásně a ulehčí nástup do auta.

Jan Hrušovský: Mazda MX-30

Foto: Ivo Hercik

Kompaktní univerzál

Ondřej Novotný

Testování BMW i3 se mi časově krylo s akcí, na níž ho jeho konstruktéři nejspíš zrovna nezamýšleli: se stěhováním. A přece jsem ho i při něm dokonale ocenil. 

Jistě, rozměry vozu nejsou nijak obrovské, jenže stěhování po Praze vyžaduje hlavně časté přesuny a neustálé hledání místa na parkování, což se čtyřmetrovým hatchbackem nebýval problém. A přesuny? Na každou jízdu s i3 jsem se těšil. Povznášející pocit z krásně plynulé a bleskově rychlé akcelerace (z nuly na 100 km/h za 7,3 sekundy, což je na městské auto úctyhodný výkon), kterou vzhledem k tichosti vozidla takřka nepostřehnete, se mi nestihl omrzet. 

Jeho ovládání je navíc velmi pohodlné, stačí vám v podstatě jen pedál od plynu - když z něj sundáte nohu, elektromotor sám brzdí. BMW i3 sice nepatří k úplně nejnovějším modelům, jenže ze své atraktivity nic neztratilo. A zejména jako vůz do města je neocenitelné.

Ondřej Novotný: BMW i3

Foto: Ivo Hercik

Dvě hvězdy z jiného těsta

Eva Srpová

V podstatě jsem vyhrála jackpot. Strávila jsem dva dny za volantem historicky prvního elektromobilu značky Porsche a vedle něj tu stojí minimálně v českém měřítku nejdůležitější novinka na trhu − první čistý elektrický vůz od Škody, Enyaq iV.

Elektromobil od Škodovky se začne prodávat až koncem jara příštího roku a novináři zatím neměli možnost s ním jezdit na běžných silnicích, a tak by nebylo fér hodnotit pocity z pouhého popojíždění v zámeckém parku. Jestli se ale něco Enyaqu iV musí nechat, je to důmyslně navržený prostor s ohledem na to, co zákazníci Škodovky ocení, tedy gigantický kufr, velkorysé místo v kabině a solidní zpracování interiéru. Enyaq má slibně nakročeno k tomu, aby Češi o elektromobilitě začali uvažovat s menší skepsí než dnes. S ohledem na cenu nabízí také velmi slušný dojezd a především v mnoha ohledech působí jako kvalitně postavené a uživatelsky přívětivé auto. Za podobné peníze jsou totiž konkurenční elektroauta na trhu obvykle menší, prémiová zase výrazně dražší.

Elektrické Porsche ale vyvolává emoce z úplně jiného ranku. Je to bezpochyby nejsportovnější sériově vyráběný elektromobil na trhu a také ten nejdražší. Jezdila jsem Taycanem Turbo, který byl sice nepatrně levnější (o necelý milion) a pomalejší (o 60 kW) než blankytně modré Turbo S na fotce, ale nepamatuji se, kdy jsem na úplně běžných silnicích měla stejný pocit jako v tomto elektrickém raketoplánu.

Stačí pouhé tři vteřiny, aby letěl stovkou, Turbo S je ještě rychlejší. Jeho 680 koní v kombinaci s geniálně funkčním podvozkem mě nutí přiznat, že tenhle expres si právem zaslouží patřit do rodiny Porsche hned vedle 911, o níž se dá bez uzardění prohlásit, že je to řidičsky nejpřitažlivější auto na světě.

Ne, nebudete vůbec ekologičtí, protože ploužit se s Taycanem opravdu nevydržíte, čímž v podstatě popřete smysl elektromobilů. Při ostrém tempu spotřebuje tolik co dvě Kony. Jenže kdo by tomu odolal, když jezdí tak fantasticky a díky abnormálnímu výkonu je až absurdně rychlé?

Eva Srpová: Porsche Taycan Turbo S, Škoda Enyaq iV

Foto: Ivo Hercik

Kuk na kameru

Petr Paseka

Hned úvodem přiznávám, že auta nejsou můj obor, mám na starosti sociální sítě. Na předávku vozidla jsem záměrně dorazil jako nepopsaný list, nic jsem nezjišťoval, negooglil, prostě jsem přišel a nasedl.

Dojem první: strach. To auto je velké, zářivě rudé a na první pohled drahé. V hlavě mi zní: "spoluúčast", "o-ou", "ty kráááso". Nejvíc moje hlava bojovala se zpětnými zrcátky, místo nich má e-tron totiž kamery. Kuk na displej. A znova. Já jsem generace Facebooku, tady si připadám jak na TikToku.

Dojem z jízdy: mazec. Vše je tak intuitivní, jednoduché, po pár kilometrech je strach pryč. A když potřebuju akcelerovat, ten tah "odspodu" a okamžitá reakce jsou odzbrojující. Člověk nahlédne do budoucnosti. Jaká je? Chytrá, opojná a nebezpečně návyková. Jestli je ekologická a pro každého? Odpovědi nechám povolanějším.

Petr Paseka: Audi e-tron 55 quattro Sportback

Foto: Ivo Hercik

Přímočarý Francouz

Martin Frei

Za deset let testování aut mi prošly rukama skoro všechny elektromobily na trhu od miniaturního Smartu po Teslu Model X, dodávkový Volkswagen Crafter i několik prototypů ve fázi vývoje. Rutinéři jako já neodpustí autu nic jen pro jeho modré oči a hezký design, přesto musím říct, že týden za volantem DS 3 Crossback E-tense patřil k těm příjemnějším. Auto se sice některými detaily snaží být až křečovitě odlišné, ale základ jeho designu je francouzsky elegantní a nekonfliktní.

Svezení mě velmi potěšilo dvěma zdánlivými drobnostmi. Jednak důkladným odhlučněním kol, jejichž hukot jinak dokáže být v poměru k tichému pohonu nečekaně otravný. Za druhé přímočarou reakcí „plynového“ pedálu, zbavenou obvyklého efektu startu na natažené gumě. Proplétání městem bylo v DS 3 samozřejmější, intuitivnější a pohodlnější než v Leafu, e-Golfu i Renaultu Zoe.

Spotřeba v každodenním shonu ovšem přesahovala 17 kWh, což znamená dojezd jen kolem 270 km. A neustálou potřebu myslet na nabíjení. U 75kW stejnosměrného stojanu nacucáte šťávu na 200 km za 40 minut, pokud ovšem těsně před vámi nepřijede policejní Hyundai. Pak oceníte pohodlná sedadla DS 3, v nichž si můžete na hodinku pohovět a začíst se do nějaké napínavé detektivky. Třeba o dostavbě Dukovan.

Martin Frei: DS 3 Crossback E-Tense

Foto: Ivo Hercik

Bonus: Lady a její Mini

Martina Lowe

Již nějaký čas uvažuji o výměně svého vozu za elektrický. S rostoucím výběrem se toto rozhodnutí začíná reálně rýsovat, a když mi byla nabídnuta možnost vyzkoušet nový Mini Cooper SE, nadšeně jsem souhlasila. Mini je mým nejoblíbenějším autem a jsem mu věrná už skoro 20 let, od prvního vozu v novém provedení. Mé nadšení pokračovalo, můj testovaný model měl barvu British racing green − klasiku, která tomuto autíčku prostě sekne. Fakt, že verze Cooper S má neuvěřitelný odpich a je známa svou rychlostí, se nemění ani u elektriky. Všichni, které jsem svezla, v centru Prahy, na dálnici i na silnicích na venkově, byli nadšeni a příjemně překvapeni, že elektrická verze neznamená kompromis.

Sportovní jízda a rychlá brzda je doprovázena jemným vrněním motoru, které mi připomíná golfové vozíky v sofistikovaném provedení. Nechybí ani klasický budík v interiéru a další designové vychytávky jako například zadní světla s motivem britské vlajky. Coby nováčka mě překvapila jednoduchost instalace kabelu na dobíjení. Omezujícím faktorem zůstává dobíjení zejména v Praze 1 a s tím i spojená lehká nervozita ve spojení s delší cestou. Přece jen reálný dojezd tohoto Mini je i přes udávané číslo o dost nižší. Snad naše vlády podpoří rozvoj infrastruktury po celé Evropě a ulehčí tak rozhodování těm, kteří zatím z tohoto důvodu váhají, protože nemají možnost dobíjení u sebe doma. A do té doby lze dobíjení řešit třeba tak, jak jsem to vyřešila já. Koupila jsem si desetimetrovou prodlužovačku, vyhodila kabel z okna svého malostranského bytu a auto, do kterého jsem se zamilovala, přes noc téměř úplně nabila. Jen doufám, že mě na konci roku nezaskočí vyúčtování za elektřinu.

Martina Lowe: Mini Cooper SE

Foto: Ivo Hercik