Laboratoř plná vášně. Jak Jan Plecháč přestavil starou Čezetu na designový kousek

Atmosféra Designbloku 2020 se zdála pochmurnější než kdy dřív. Kvůli pandemii byla návštěva největší výstavy designu u nás limitována na časové bloky s omezeným počtem osob, a mnoho tvůrců se proto v nejisté době rozhodlo dát svým expozicím skromnější podobu. Jedno místo ale v bývalém klášteře svatého Gabriela nebývale tepalo životem.

Podobu Designérie, která je tradičně středem setkávání, a také realizaci hlavní výstavy na téma Vášeň dostal tentokrát na starost designér Jan Plecháč. Zatímco Designérie se stala zahradou plnou 222 štaflí, které poskytují nadhled, hlavní instalace se nesla v duchu vášně pro motorky. Parta mistrovských řemeslníků se potkala v zářivě stříbrné laboratoři a přímo na místě společnými silami přetvářeli motorku ČZ 175 v designový kousek.

"Mým cílem bylo vdechnout život morálně i technicky zastaralé věci, tedy motorce Čezeta. A to za pomoci šikovných mistrů hned několika řemesel, kteří by se za normálních okolností u jednoho projektu asi nikdy nepotkali," popisuje Plecháč. "Vystupují tak ze své komfortní zóny, pracují na společném cíli a nechávají si nahlížet přímo pod ruce."

V improvizované dílně plné nevídaných nástrojů a surových materiálů tak postupně obalovali kostru motocyklu novými vrstvami. Na jednom místě se na pět dní setkali stavitelé motorek, sedláři, brusič skla, šperkaři, ilustrátor a airbrusher a vytvořili tvůrčí prostředí, které zaujalo nejen muže se slabostí pro rachotivé stroje.

Punk a preciznost

Vášeň musí vycházet zevnitř. Proto se Plecháč, nadšený motocyklista, rozhodl poctít svůj koníček experimentem. "Auta a motorky, v tom jsem zblblej," směje se Plecháč. "Sám jsem si už dvě motorky postavil a obecně mě teď baví dělat zase věci rukama." Už od studií je zvyklý chodit po dílnách a být jako designér přítomen u výroby, spousta lidí ale podle něj tohle prostředí nezná, neví, jak řemeslníci pracují. O tenhle zážitek se s nimi chtěl podělit, přenést řemesla, která tradičně s motorkami nemají vůbec nic společného, pod jednu střechu a vytvořit otevřené a nenucené prostředí, kde se návštěvník může čehokoliv dotknout, vyzkoušet si broušení skla, ušpinit si ruce od oleje nebo se zapovídat se sedlářem o vlastní motorce.

Nejdříve ale potřeboval stroj. Vyrazil proto za bandou z DK Garage Boss, kteří vytipovali pět strojů, z nichž by něco podobného šlo postavit. Shodli se na české Čezetě a mechanici začali na motorce pracovat, aby byla pojízdná. Tady se ale motorky nestaví jen tak, každá z nich má záměr nebo téma a jedno takové se vymyslelo i pro tuhle. "Jízda na motorce dává pocit svobody a pro mě je svoboda život. Když vyjedete do krajiny, cítíte vůně − támhle někdo vypral prádlo a suší ho na slunci, támhle zase griluje. Všechny ty vůně vám jdou do helmy a jste toho součástí," popisuje Plecháč. A kluky z Garage Boss napadl "prazdroj" svobody, od kterého byl už jen krůček k Prazdroji Plzeňskému, a najednou stál v garáži mohutný hliníkový pivní sud, ze kterého se svařila kapota. "Nejdřív mi to přišlo takové uhozené a opravdu hodně pankáčské, ale nakonec je to bomba. Byť k sobě alkohol a jízda správně nejde, tak naopak po jízdě se na pivo těšíme," vysvětluje Plecháč.

Jízda na motorce mi dává pocit svobody. A pro mě je svoboda život.

Zbylá řemesla se skládala organicky. Díky zkušenosti ze stavby vlastní motorky si Plecháč mohl jednoduše poskládat mustr elementů, které by se daly zpracovat kreativně. Na přední světlo chtěl tradiční české sklo, oslovil proto majitele skláren Martina Wichterleho, ať mu doporučí brusiče z Rücklu. Tak se dostal k nižborskému mistrovi Jaroslavu Mádlemu, kterému mimo jiné už roky procházejí rukama třeba sošky Českého lva.

Základním materiálem na motorce je také kov. Plecháč tak nejprve přemýšlel o zámečníkovi, pak ho ale napadlo něco mnohem originálnějšího − šperkař. Vybral nakonec dva, Jakuba Křelinu, který se ujal rytí do krytu na motor, a Ondřeje Stáru, ten vytvořil kovové emblémy všech autorů na přední kapotu, a svůj návrh dokonce pod vlivem živelné atmosféry několikrát přetvořil. "Byla to nová zkušenost, práce v týmu není pro šperkaře každodenní chleba. Jak se postupně motorka během dnů skládala, věděl jsem, že už mi tam můj původní návrh nepasuje. A nejsem jediný, kdo to na místě celé překopal," popisuje. "Každá motorka má svůj evidenční kód, značku, rok výroby. My jsme motorku upcyklovali a chtěl jsem, aby na sobě měla podpisy autorů. Proto jsem vyrobil pro každého z nás emblém, do kterého jsem vyfrézoval buď podpis, logo, nebo ilustraci."

Druhý pokus si nakonec střihli i brašnáři Ondřej Löbl a Jakub Jarolím z EggoBag. "Napoprvé to prostě nebylo ono. Chvíli to byl trochu stres, jelikož každý má trochu jiné oko a zároveň si chcete vyjít vstříc," říká Löbl, se kterým se Plecháč seznámil při cestování v kempu na Novém Zélandu. "Vzpomněl jsem si, že jsem tam potkal takového srdcaře, který pracuje s kůží, a krásně mi to do sebe zapadlo," říká designér. Na trzích na náměstí Jiřího z Poděbrad zase náhodně potkal kamarádku s přítelem, který se věnuje profesionálnímu airbrushování závodních helem Jakuba Palečka. Ten si na místě padl do oka s ilustrátorem Patrikem Antczakem. "Při prvním setkání deset dní před Designblokem mi bylo jasné, že to bude zábava. Až na místě mi ale došlo, jak to bude neskutečně formující zkušenost. Nikdy jsem k podobné spolupráci nebyl přizvaný, tak jsem to chtěl naplno využít a spojit se s někým z týmu. Navrhl jsem motiv, který jsme s Jakubem společně přenesli na nádrž motocyklu," vypráví Antczak. Spojil síly také se Stárou a nakreslil portrét na emblém Plecháčovi a Stárovi, sám pak ještě vytvořil nápis na pneumatiku nebo lettering na kryt zadního kola se jmény členů Garage Boss. "Myslel jsem si, že budu mít svou část hotovou raz dva, ale atmosféra, která v dílně vznikla, mě okamžitě vtáhla. Oproti původnímu plánu jsem byl nakonec na Designbloku každý den vždy až do zavíračky," vypráví. "Nejzajímavější jednoznačně bylo mít možnost nahlédnout pod ruce všem členům. Byly momenty, kdy jsem pozoroval práci ostatních stejně jako korzující návštěvníci."

Mocný karburátor

Nečekaně opojnou energii, která v laboratoři vznikla, zmiňují jednohlasně všichni. Stala se totiž základem pro další přátelství a možná i budoucí společnou tvorbu. Ne nadarmo se říká, že mezioborová spolupráce je jádrem inovace a kreativity.

"Bylo to nad očekávání fantastické. Oslovil jsem opravdu kreativní lidi a nechal jim volnou ruku. Neříkal jsem, jak má výsledek vypadat, nechal jsem to na nich. A bylo hezké vidět, jak jsme se postupně dostali na stejnou notu. Zrovna za pár dní jsme se měli s kluky potkat u mě v ateliéru na pivo, aby se mohli s motorkou zase pomazlit," říká Plecháč. Hotová Čezeta se původně měla vydražit a získané peníze měly putovat na dobročinné účely. Plecháč se však do stroje natolik zamiloval, že dokonce uvažuje nad tím, že ho odkoupí sám.

"My jsme z výsledku všichni nesmírně nadšení. Kluci mají takový podivný posttraumatický syndrom, že by prý chtěli spolupracovat na něčem dalším. A já nevím, jestli by motorka neměla zůstat s námi jako takový manifest celé skupiny," zamýšlí se designér a pak se rozesměje: "To je ale hrozné! Místo toho, abych vydělával na věcech, na kterých pracuji, tak za ně pak budu muset utrácet peníze?! I to je ale součástí příběhu. Ať to dopadne jakkoliv, charita výtěžek dostane."

Sám se teď věnuje hlavně skleněným svítidlům a hned, jak je dokončí, plánuje si alespoň měsíční pauzu. Dlouho pracoval v tandemu s designérem Henrym Wielgusem a získávali zakázky pro světové firmy a jedno ocenění za druhým, momentálně však jdou každý vlastní cestou. "Musím říct, že mám teď tendenci dělat i jiné věci než čistě jen design, i když to jsou věci s ním spojené. Hodně let jsme dělali jen návrhy a od výroby jako takové jsme byli daleko. Teď chci být zase u toho," popisuje.

Jezdí proto do sklárny a za vlastní peníze prototypuje skleněné polotovary na svítidla. V hladkém skle jsou otištěny struktury, třeba od ohnivzdorné látky. "Nahrává tomu i doba. Nemá teď moc smysl ukazovat nové projekty klientům, nálada ve firmách je skeptická. Když to všem běželo jako na pásu, tak vyráběli a prodávali, co to šlo. Teď však nikdo nechce riskovat a prototypování pro firmu stojí spoustu peněz. Je za tím velký tým a náklady. Já to teď beru na sebe a snažím se dostat produkt do takové podoby, aby bylo pro klienta jednodušší říct: To už je skoro hotové, tak my to bereme."

Momentálně si pořídil flexu a veškerý nábytek, který mu přijde pod ruku, ručně brousí. "Našel jsem teď u popelnice stoličku z Ikey, měla utrženou nohu, tak jsem to opravil. Už teď se těším, co s ní udělám dál," směje se a v očích mu jiskří přesně to, o čem celou dobu mluví, vášeň pro tvorbu.