Optik, stolař, chalupář. Filip Žilka propadl řemeslu a učí se v dílně vyrábět ze dřeva

Nad údolím se líně převaluje mlha, v dálce probleskuje odraz slunečních paprsků, které se opírají do vysílače na Ještědu, a ve vzduchu je plnou silou cítit podzim. Krásné svatováclavské ráno z Krkonoš! Úzkou cestou se dostanete až sem, na statek, který kdysi patřil jednomu pražskému lékaři a jeho rodině a poslední roky ho noví majitelé pomalu vrací k životu. Po stráni mokrou trávou stoupá Filip Žilka se svou partnerkou Janou Plodkovou. "Vítejte v Končinách!" volá na nás z dálky.

Sundá si kožený klobouk i pletené pončo z Peru a zve nás do světnice. Zatímco ručně mele zrnka kávy, vypráví, jak před pár lety jasně zelenou roubenku koupili a jaké s ní mají plány. Pak si sedne na vysokou židli, spokojeně hladí zakulacené opěrky, které mu padnou přesně do dlaní a vypadá víc než spokojeně. "Tohle je můj první výtvor, má spoustu chyb, ale je to konečně židle, na které mohou sedět i vysocí lidé. Teda já. Ale občas se někdo směje, že to není žádná židle, ale že vypadá spíš jako trůn," baví se Žilka. Až později zjistil, že židle je jednou z nejtěžších věcí, které si mohl jako začátečník zvolit. "Na učňáku se židlí prý končí! Takže tahle má fakt hodně chyb. Ale pak jsem vyrobil stůl pro jednoho našeho kamaráda scénografa a s tím už jsem mnohem spokojenější."

Žilka kromě brýlí miluje práci se dřevem. Rád se s ním mazlí, vnímá jeho vůni i povrch, který je na začátku hodně hrubý. Když na něm zapracuje, tak po něm pak dlouho přejíždí rukou a hledá chyby, které nejsou na pohled patrné. "Pojďte! Musíte vidět moji dílnu. Trochu jsem si tam uklidil," láká nás s jiskřením v očích do místnosti na opačné straně chalupy. Klenutý strop, uprostřed krásný opěrný sloup, v oknech letité pavučiny zatěžkané prachem a pilinami a na ponku rozložené sady nejrůznějšího nářadí a pomůcek. "Tady se to všechno děje. Sem si zalezu a tvořím. Teď pracuju na svítidle, ale je to ještě hodně rozpracované. A nedávno jsem si vyrobil takovou napařovací bedničku na ohýbání dřeva! A zničil jsem při tom Janě papiňák," přiznává.

Značka Žilka

Všechno to přitom začalo docela nevinně. Před pár lety si pohrával s myšlenkou, že když už tolik let vybírá pro své zákazníky mezi těmi nejlepšími brýlemi, co kdyby si založil značku vlastní. Co by mohlo být víc než dělat brýle Žilka. Začal zkoumat technologické postupy, zajímal se o výrobní procesy, nadchl se pro ruční práci i používané materiály z těch nejlepších manufaktur světa.

Alain Mikli, známý designér brýlí, se kterým se v průběhu posledních let spřátelil, ho od nápadu trochu zrazoval. Říkal, že když pro někoho vyrobí brýle, třeba pro kamaráda, tak se z něj najednou stane klient. A začne pak prý cítit jistou tíhu zodpovědnosti. "Navíc jsem si uvědomil, že značka Žilka je něco jiného − je to služba, která dokáže z libovolného množství značek objektivně vybrat to, v čem bude tomu člověku dobře. Kdybych měl vlastní značku, začal bych ji určitě upřednostňovat, štvalo by mě, kdyby si zákazník moje brýle nevybral, a ten výběr by tak přestal být svobodný a objektivní," přemýšlí.

Vášeň pro řemeslo a nadšení mu už ale zůstaly. Rozhodl se, že se naučí pracovat se dřevem, protože co je víc než příroda, než právě dřevo. Sehnal si spoustu knih, strávil hodiny sledováním instruktážních videí na YouTube a učil se rozpoznávat druhy dřeva i různost a zákonitosti jejich použití.

"Nakoupil jsem si hned stroje, což byla chyba, jak jsem krátce nato zjistil. Všechno se musí opravdu dělat ručně, jedině tak to dává smysl. Musel jsem si teda koupit ruční pilky, dláta… Vybral jsem tyhle japonské, jsou dokonalé," ukazuje na sady rozložené na stole. Výroba v Japonsku ho vůbec fascinuje. Zvlášť to, jak bez lepidel a šroubů dokážou sestavit konstrukci jen za pomoci čepů a dlabů. "Spojují řemeslnou chytrost a tradici, to se mi hodně líbí."

Moc dobře také ví, že vše začíná u samotného stromu. Proto mu záleží na tom, kde roste. Takový strom totiž má za sebou třeba sto let života, a když pak Žilka dostane do rukou jeho tělo − kmen −, tak by si prý přál, aby bylo použité správně. "Nechtěl bych pracovat se stromem, který koukal na vraždění neviňátek, a pak z něj vyrábět třeba jídelní stůl. To bych fakt nechtěl! Proto teď kupuju dřevo od jednoho pána v Praze, který vykupuje nuceně pokácené ovocné stromy, a tvořím z nich," vysvětluje. Zároveň vzpomíná na první pokusy omyly, kdy třeba vyrobil mísu na ovoce z akátu, a když ji chtěl umýt, dost "smrděla".

Nápadů, co vyrobit, má spoustu. Zrealizuje ale asi jen pět procent. A ty, do kterých se pustí, rovnou přenáší do reality. "Je to takový můj koníček. Vyrobím si stůl, židle, vybavím si chalupu vlastním nábytkem…" přemítá. Profese optika se v něm ale nezapře. V hlavě má už i nábytek pro skladování brýlí. Někteří jeho klienti totiž mají v rodině třeba padesát kusů. "Je to taková sbírka emocí," potvrzuje Žilka, a proto si podle něj zaslouží být uložena v něčem krásném, přírodním. V objektu, který se nebudete bát postavit do interiéru, naopak ho svou jednoduchostí a elegancí pozdvihne.

Na ponku v dílně má žilka vyskládané hoblíky, hladík, klopkař, uběrák, sadu dlátel na soustružení i japonských hoblíků, římsovníky, drážkováky...

Foto: David Turecký

Rodina optiků

Filip Žilka vystudoval obor oční technik v Brně. V rámci povinné vojenské služby pracoval v jedné domovince při církvi bratrské, kde se starali o nevidomé. A nejen že se mu podařilo přesvědčit ředitelku, že by měli klienti v rámci terapie pracovat se dřevem, ale jednou mu dokonce jeden z nich pomáhal u soustruhu. "Vzal jsem ho i na běžky. Řekl jsem mu, že ho teď pustím z kopce dolů a že bude mít pocit, že létá. A pod kopcem ho chytneme. Šťastnějšího člověka jsem nikdy neviděl," vzpomíná. Tehdy si přivydělával také výrobou šperků. Opět dřevěných. Prodával je večer po barech a hospodách pod značkou Dřevíčka. Ty vzpomínky ho rozesmály: "Ženy mě milovaly!"

Po studiu na České zemědělské univerzitě začal pracovat u otce optika, který má dodnes prodejnu v Jihlavě a kousek od pražského Vyšehradu. Tehdy ale začal objíždět veletrhy, kde se seznámil právě s Alainem Miklim. Zajímala ho také móda, protože si v obleku ještě z maturity připadal na veletrzích trochu jako vesničan. V jeden moment přišla chvíle, kdy si řekl, že založí vlastní studio.

Rád si hraje s lidskou tváří a charakterem, proto před lety přišel s inovativním výběrem podle osobnosti. Někteří si vyberou brýle, které je udělají ostřejšími, často ale vybírají neutrální s přirozenou siluetou brýlí. "Sleduji přirozenost obličeje a formuji ji. Co je dobré, tam ponechám, a to, co může být lepší, to vylepším − pracuju s tvarem obočí nebo víčka a tak třeba u povadlých očí vytvořím jakousi linku, která ho jakoby vytáhne. To funguje," popisuje.

Kolik přesně za ty roky prodal brýlí, netuší, prý to bude několik tisíc. Po letech se mu vrací nejen klienti, ale už také jejich děti. "Mám skladem pět set brýlí, abych měl z čeho sofistikovaně vybírat. Proto tam nechci mít žádné trendy brýle, ty jsou po nějaké době neprodejné." Všechny prodané kusy, než opustí prodejnu, ještě naposledy projdou jeho rukama. Utáhne šroubky, zkontroluje je, vyčistí…

Přehlídka řemesel

Na otázku, jaké nejzajímavější kousky na prodejně má, odpovědět nedokáže. "Tady Matsuda má postaru udělaný pant, ručně tepaný, vypadá jako panty do dveří. Je to přírodní materiál, plast, v kombinaci s kovem… a ten erb! Je to taková královská třída," míní s tím, že obroučky jsou vyrobené z acetátu celulózy, kterou z 80 procent tvoří přírodní materiál.

"Pak tu mám Jacques Marie Mage v kombinaci lesklý a matný plast, jen tenhle nosník je kovový a poskládaný z lamel. Je to detail, který se leskne," komentuje. A samozřejmě má i celodřevěné brýle z několika druhů dřeva. "Jsou celorozebíratelné tímhle čepem, ten je drží pohromadě − dřevo ale nejde úplně přizpůsobit tvaru hlavy, tak nesednou každému," upozorňuje.

Svoji prodejnu u tramvajové zastávky Jana Masaryka otevíral před patnácti lety. Proto se teď pomalu připravuje na rekonstrukci a osvěžení interiéru. Věří totiž, že si to jeho klienti zaslouží, a chce jim ukázat, že i on bude investovat do toho, aby pro ně byl výběr brýlí zážitkem. Zatím ale nechce prozradit víc, jen to, že půjde o přehlídku řemesel a že na návrhu už pracuje třeba s Preciosou.

Velké plány má také se statkem. Na jídelní stůl rozložil architektonickou studii, která počítá i s venkovní kuchyní. Momentálně tu pobíhá několik řemeslníků, kteří přes dvůr staví střídmou dřevostavbu s vysokými stropy. Tam prý bude bydlet on a Jana. "Nikdy jsem si nemyslel, že mi bude dělat radost nová střecha. Měl jsem tu českou partu chlapů a to byl úplný koncert, pozorovat je při práci. Při pokládání šindelů si zpívali, dobírali se a za čtyři dny byli hotoví?!" diví se. Když viděl osmnáctimetrové kmeny stromu, které dělníci přivezli na okap, jen je vypálili lampou a zavěsili pod okraj střechy, byl okouzlený.

Až to bude vše hotovo, chtěl by, aby sem do Končin, jak tomu přezdívá, přijížděli jejich známí a kamarádi. "Důležité pro mě je, aby si to tady užili a něco nového se i naučili," zdůrazňuje. Připraví jim prý návod třeba na přírodní ptačí budku a oni budou moct v jeho dílně pracovat tak dlouho, dokud ji nedokončí. Nebo si mohou vyzkoušet něco obtížnějšího. "Je tady krásně, chci, aby tu ryzost zažili. My sem občas jezdíme jen tak, na tenhle západ slunce. Tady jsou západy, které člověk jen tak nevidí…" zasnil se. Má pravdu. Nebe hraje barvami a nekonečným výhledům po krajině Krkonoš tu nic nebrání.