Strohá, zářivě bílá stěna, za kterou se míhají stíny, jako přízračný svět české pohraniční vesnice, ve které se odehrává Topolova Kouzelná země. Dusivě malý pokojíček napěchovaný obrazy, kde se setkají hosté na slavnostní večeři v rámci Bernhardova Mýcení. Groteskní neony, disko koule a televizní barvy pro divadelní reality show Stát jsem já. To je jen krátký výčet z více než stovky imaginárních světů, které na jevištích po celé České republice vytvořil scénograf a kostýmní výtvarník Marek Cpin. Poslední roky je spojován především s Národním divadlem a Divadlem Na zábradlí, kde v tandemu s jedním z nejžádanějších režisérů Janem Mikuláškem představují své pojetí současného dramatu.
"Scénografie je cokoliv. Je to židle postavená na jevišti, stejně jako obří realistická dekorace domu, která se bude stavět tři dny," říká Cpin. Přestože se jeho výpravy označují za velkolepé, impozantní či okázalé, on sám je introvertní člověk, který mluví tichým, rozvážným hlasem. Sám by svůj scénografický styl označil jako "esteticky krásný".
Inscenace, které vytváří s Mikuláškem, jsou výtvarně velmi výrazné (Mikuláškovi se přezdívá "režisér působivých obrazů") a jsou typické svou důslednou stylizovaností. "Divadlo je obraz, a i proto vytváříme prostor spíš psychologický než realistický. Nikdy pro nás nebylo důležité, kde se hra odehrává v reálu, co má předepsané − důležitý je smysl a téma." A právě symbolika činí z mnoha jeho výprav naprosto klíčový prvek inscenace.
Barevný svět z krabičky
Kreativní směsice
Narodil se do rodiny inženýra a psycholožky. V rodném listě má sice Nitru, kam si maminka Slovenka odskočila porodit, vyrůstal však v Brně. Výtvarné smýšlení se k němu dostalo pravděpodobně přes prastrýce Štefana Cpina, který je poměrně známým slovenským malířem a ilustrátorem. Už na gymnáziu potkal Jana Mikuláška a společně vytvořili hru Erwin, kterou nacvičili se spolužáky. Když pak jeho kamarádka přišla s tím, že na JAMU existuje obor scénografie, Cpin se rozhodl na ni přihlásit.
"Je to takový zvláštní obor, slučuje v sobě totiž strašně moc jiných řemesel a dovedností. Člověk by měl umět kreslit, rozumět architektuře, technologiím, co se týče kostýmů, tak materiálům, mít představu o střizích, grafice i light designu," vysvětluje Cpin. "Tvoříte umělý svět, ve kterém by vše mělo mít nějaký vnitřní řád a logiku, která nemusí odpovídat realitě, ale měla by být pro diváka srozumitelná. Mně se na scénografii zalíbilo, že je to práce v týmu, ne samostatná umělecká činnost, a když máte dobrý tým, je tady předpoklad, že vznikne dobrá inscenace."
Jeho pedagogem byl docent Miroslav Melena, povoláním architekt. Své studenty vedl více než k umění právě k řemeslu. "Začínali jsme chápáním prostoru, hmoty, tvarů, učil nás konstrukce. V divadle se každý večer hraje něco jiného, scénografie se tedy neustále staví a bourá. Jsou tam velké nároky, musí to být montovatelné a demontovatelné, musí to zvládnout postavit určitý počet lidí… Chtěl, aby výprava dávala smysl a nebyla to jenom bezbřehá fantazie. A já jsem mu za to dost vděčný, jsou to totiž základy, na kterých potom fantazii můžete pustit z vodítka."
V roce 2003 pak Janáčkovu akademii úspěšně absolvoval a za první pracovní příležitostí po škole se vydal do Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Pak už to šlo přirozeně. Jeho kariéra se rozběhla naplno a začal spolupracovat s divadly po celém Česku. Byl třikrát nominovaný na Cenu Alfréda Radoka a pětkrát na Cenu divadelní kritiky za nejlepší scénografii. V roce 2014 získal Cenu divadelní kritiky za scénografii k inscenaci Divadla Na zábradlí Požitkáři a v následujícím roce měl opět dvě nominace za hry Viktor aneb Dítka u moci a Doktor Živago. V roce 2019 přišla další Cena divadelní kritiky za inscenaci Mýcení. V roce 2013 byl nominován na filmovou cenu Český lev za nejlepší kostýmy k filmu Rozkoš Jitky Rudolfové a v roce 2020 za kostýmy k pohádce Hodinářův učeň.
Cpin ale nezůstává jen u divadla. Roky byl módním redaktorem magazínů Yellow, Elle a Žena a život a posledních osm let vytváří umělecké instalace ve výlohách luxusní značky Hermès. "Je to vlastně scénografie na malém prostoru, kde vyprávím příběh s neživými objekty," usmívá se. "Pro každý rok je zadáno téma, kterým se výlohy řídí, ale jinak mám volnou ruku."
Spolupráci s francouzskou značkou si vychvaluje. "Nedělám komerční zakázky, tohle je výjimka. Je to jediná nadnárodní luxusní značka, která pracuje s lokálními výtvarníky. Ta značka má v sobě poetiku, řemeslnou dokonalost a tradici, a navíc jsou ke mně velmi vstřícní a cení si nápadů. Spolupráce s Hermèsem je splněný sen."
V posledních letech spolupracuje i s návrhářkou Zuzanou Kubíčkovou. V rámci její přehlídky loni v září zavřeli modelky do skleněných vitrín v pražské Invalidovně, pro přehlídku z roku 2017 zase využívali lomená zrcadla a rozřezaná křesla a pohovky.
Jak postavit sen
Dobrá výprava se podle něj pozná tak, že diváka nějak zasáhne. Musí také dobře fungovat v rámci režijního konceptu, vytvářet dobré prostředí pro hereckou akci, přinášet estetický prožitek a někam posunout obsah hry. Zvláště to poslední označuje Cpin sám pro sebe za to nejzásadnější. "Divadlo není muzeum ani ilustrace. Jeho největší devízou je živost. To, že burcuje emoce a nutí mě přemýšlet. Proto by mělo reflektovat dobu. Do divadla jdu kvůli interpretaci, abych se dozvěděl, jaký mají inscenátoři na hru názor," vysvětluje scénograf. "A právě proto mají tvůrci objevovat nové věci a nebát se projektovat své názory, se kterými jako divák můžu nebo nemusím souhlasit. Když to tam není, je to pro mě mrtvé a tu hru jsem si mohl v klidu doma jen přečíst."
Jeho unikátním podpisem se stala takzvaná "krabička", což je princip, který uplatňuje v divadlech kukátkového typu. Kukátkový prostor je v Evropě nejrozšířenější forma jeviště, na jedné straně je jeviště a na druhé hlediště. Diváci tedy nesedí v aréně ani poloaréně a dívají se na jeviště přímo. "Ta černá díra jeviště pro mě nebyla tolik inspirativní, takže jsem se to vždycky snažil pojmout jako jeden kosmos." Představte si krabičku od sirek, ve které je miniaturní domeček pro panenky.
"Je to, jako by člověk maloval obraz, za rámem se snažím celé jeviště zaplnit svou vizí. Možná to i souvisí s mojí uzavřenou povahou, je mi dobře v kompaktním prostoru. Šuplíčky, kabinetky, to se mi vždycky hrozně líbilo a je to pro mě asi i nějaký bezpečný prostor, kde si pak můžu dovolit být odvážnější." Důležitá pro něj proto byla scéna v inscenaci Trapná muka v Divadle Husa na provázku, kdy poprvé postavil scénu v několika patrech.
Jinak zase pojal scénu pro Na větrné hůrce v Divadle Petra Bezruče. "V té době jsme zkoušeli v Dlouhé ve zkušebně, což byla taková opravdu nepříjemná místnost s rozvodnými trubkami u stropu, linoleem a jednou zrcadlovou stěnou. Já si tehdy říkal, jak má v tomhle strašném prostředí vznikat nějaké umění. Ale přitom to bylo úplně skvělé pro Větrnou hůrku, pro ten pocit psychologického týrání všech lidí uvnitř. A tak jsme nakonec udělali téměř kopii té zkušebny. Tohle pro mě byla ukázka další cesty, jak o scénografii přemýšlet."
I ve scénografii se objevují trendy, divadlo je totiž stejně jako jiné formy umění reakcí na společenské dění. "V momentě, kdy televize a filmy mají lepší výpravu, divadlo je dobíhá. Dochází tak k vlnám − někdy ohromné, spektakulární scénografie nahrazuje úplný minimalismus. Přelom tisíciletí byl třeba ve znamení efektních, architektonicky složitých scénografií. Teď mám zase pocit, že se často jen používá třeba dýmostroj, pracuje se s abstrakcí, s trash estetikou." Jako výrazné scénografické osobnosti uvádí například Annu Fibrokovou, Roberta Wilsona, u nás Josefa Svobodu.
Kostýmní extáze
Marek Cpin patří k několika málo scénografům, kteří jsou současně i kostýmními výtvarníky. Tyto dva obory dohromady se nazývají výpravou. Na rozdíl od kulis, které se vytváří i několik měsíců předtím, než se hra vůbec začne zkoušet, se kostýmy občas mění i spontánně. "Často se mi děje, že mám nějakou ideu, ale pak jdu do obchodu s látkami, vidím nějaký materiál, sáhnu si na něj a úplně to změním. Nakonec v krejčovně rychle nakreslím technický nákres," popisuje. Rád kombinuje konfekci z obchodu s oblečením šitým na míru a recykluje také starší kostýmy z fundusu. To je třeba příklad kostýmů ve hře Persony Ingmara Bergmana. Věci se často mění za pochodu, do kostýmů totiž často zasahují i herci.
Pravidlo, že kostým nesmí zastínit herce, platit nemusí. "Může ho zastínit, když je to v rámci konceptu. Ale herec musí vědět, že se to děje. Nejlepší je, když kostým vyprovokuje herce k lepšímu výkonu, když se jejich energie propojí. Je to alchymie." Dalším faktorem při navrhování je pohyb, který se dá kostýmem určovat i omezovat.
Mezi jeho oblíbené (a také mnoha jeho fanoušků i náhodných diváků) patří kostýmy pro Manon Lescaut. "To byla taková kostýmní výtvarná extáze," říká Cpin. "Pak mám rád třeba kostýmy ze hry Viktor aneb Dítka u moci, to byl asi největší úlet. Byla to moje variace na buržoazní touhu po luxusu a snobskou extravaganci."
Kostýmní návrhářství uplatnil Cpin i ve filmu. Na rozdíl od divadla, kde se mnoho oblečení šije jen "jako" a pracuje se mnohem více s tvarem a barvou, je film postavený na detailu. "HD kamery prozrazují hrozně moc, největší práci mají samozřejmě maskéři. U filmu také víc pracujete s psychologií postav a se sociálním zařazením lidí. Nejlepší filmoví kostýmní návrháři jsou ti, kteří jsou velmi vnímaví ke svému okolí a umí vystihnout specifika sociálních skupin, najít nějaký detail, který postavu do určité skupiny zařadí, aby to bylo uvěřitelné. Velké nároky na přesnost jsou hlavně u historických filmů, tam se lehce udělá chyba. Musíte nastudovat spoustu materiálů, případně spolupracovat s módními historiky."
Sám ve volném čase mnohem více než do divadla chodí na filmy. Jeho největší umělecký zážitek poslední doby byl film Favoritka. "Moc se mi líbila práce s barevností, stylizace v kostýmech, snímání rybím okem, natáčení v reálných interiérech. Je tam hodně denního světla. Já sám rád používám reálná světla ve scéně, třeba běžné lampičky. Reflektory z toho totiž vytváří divadelní kašírku."
Ale zajděte se na to podívat raději sami. Cpina čeká v nejbližších měsících muzikál My Fair Lady v Plzni, příprava dramatizace románu Honorého de Balzaca Ztracené iluze v Divadle Na zábradlí nebo třeba Cyrano ve Švandově divadle. A jeho osobní vize? "Chtěl bych překvapovat sám sebe."
Barevný svět z krabičky
