V prosklené plachetnici. Navštívili jsme fascinující Nadaci Louis Vuitton v Paříži

Začalo to nevinnou návštěvou francouzského miliardáře v Bilbau. Kráčeje kolem úchvatné, vlnící se masy titanu Guggenheimova muzea, jež zrcadlí barvy zapadajícího slunce, řekl tehdy v listopadu roku 2001 prezident koncernu LVMH Bernard Arnault svému poradci: "Jak si vůbec někdo může představit něco tak neuvěřitelného? A především to nakonec postavit?"

Jean-Paul Claverie se svého nadřízeného už dlouho snažil seznámit s tvorbou Franka Gehryho. Byl si totiž jistý, že oba muže pojí podobné vize a smýšlení a že právě kanadský architekt by jim mohl pomoci uskutečnit velkolepý plán: postavit v Paříži nevídanou budovu věnovanou umění. Budovu, která se stane domovem Nadace Louis Vuitton, skrze kterou skupina LVMH od devadesátých let podporuje a propaguje moderní umění. Měli pro ni už vybrané i geniální místo − okraj zábavního parku, botanické a bývalé zoologické zahrady Jardin d'Acclimatation na severu Bouloňského lesíku, kde si to spolu s mnoha dalšími Pařížany oblíbil sám Napoleon.

Po cestě zpátky do Francie se Arnault rozhodl, že chce Gehryho poznat co nejdříve. O měsíc později se potkali v New Yorku, poté v Paříži a pak už začala více než desetiletá cesta k tomu, aby se jejich odvážný sen stal skutečností. Stavba se slavnostně představila veřejnosti v roce 2014 a svět byl ohromen. Byla (a stále je) naprosto úžasná.

Architektonická výprava

"Sním o tom, že pro Paříž navrhnu velkolepou loď, která bude symbolizovat hluboké kulturní poslání Francie," prohlásil Frank Gehry a vrhl se do toho. Inspirován Marcelem Proustem a jeho dílem Hledání ztraceného času (některé části se odehrávají právě v Jardin d'Acclimatation) začal Gehry tvořit první skici dle tradice skleněných zahradních paláců 19. století, jako je bývalé Palmarium.

Nejvýraznějším prvkem budovy dodávajícím stavbě na majestátnosti a vzdušnosti se tak stalo dvanáct skleněných plachet, jejichž unikátní zakřivený tvar bylo možné vytvořit jen díky 3600 panelům skla. Ty jí poskytují další fascinující vlastnost, odrážet přilehlé vodní hladiny, koruny stromů i barvy, které se neustále mění se světlem a svým zvláštním způsobem tak nechávají stavbu zapadat do okolní krajiny. Na terasách, které nabízejí panoramatické pohledy na monumenty metropole i bujnou vegetaci parku, můžete klidně strávit celé hodiny. Ale pozor, fouká tam často silný vítr, právě proto muselo Gehryho studio zkoušet prudkost větru na modelech opatřených čidly.

"Naším přáním bylo vymyslet budovu, která se bude vyvíjet s plynutím času, tak aby vytvářela dojem prchavosti a neustálé změny," vysvětluje architekt. Jádro stavby tvořené bloky různých tvarů nazývá Gehry "ledovcem", je totiž obloženo devatenácti tisíci kusy výrazně bílého vláknobetonu Ductal. Konstrukce, na které plachty drží, jsou naopak z oceli (Gehry tím odkazuje na industriální revoluci) a dřevo a skleněné plachty umožňují shromažďovat a znovu využívat dešťovou vodu, čímž zlepšují geotermální energii budovy.

Plachetnice dokonce téměř sedí na hladině. Po vytvořených kaskádách plyne voda až k úpatí budovy a vlévá se do prostoru, který pro nadaci vytvořil dánsko-islandský výtvarný umělec Olafur Eliasson. V něm se hypnoticky zrcadlí návštěvníci, sloupoví i skleněné stěny galerie. Uvnitř se skrývá jedenáct výstavních sálů a prostor o rozměru jedenáct tisíc metrů čtverečních. Ve vstupní hale je restaurace a knihkupectví, mistrovské dílo Franka Gehryho si tak můžete pořídit třeba ve formě omalovánek. Při procházení stálých sbírek i dočasných výstav se návštěvník snadno zakouká do malebného výhledu, kterých je v každém patře nespočet.

V Nadaci Louis Vuitton můžete od 23. září 2020 až do 3. ledna 2021 navštívit výstavu věnovanou americké fotografce Cindy Shermanové. Od její poslední samostatné výstavy v Paříži uplynulo už čtrnáct let, tehdy se konala v galerii Jeu de Paume. Shermanová se proslavila svými konceptuálními autoportréty a výstava ukazuje přibližně sto sedmdesát děl z let 1975 až 2020, jde tedy o prezentaci napříč celou její kariérou, včetně řady dosud nespatřených snímků.

Cindy Shermanová

Za svou dlouhou kariéru už vyfotila všechny možné postavy: klauny, osoby s tělesným postižením, zabijáky, oběti násilí i filmové hvězdy. Přitom je nemusela před objektiv složitě nahánět, protože ve většině případů byla Cindy Shermanová modelkou sama sobě.

Její fotografie, na nichž se mísí občanské války, surrealistická či hororová témata a jiné pohromy, zneklidňují. Proto může překvapit, že jejich autorka je ve skutečnosti milá, přátelská a zábavná Američanka, která se jen touží svými snímky vyjadřovat k problémům okolního světa. Zabývá se feminismem, sexuálními stereotypy, štve ji povrchnost současného světa a přetvářka. Proto ochotně mění podobu, bere si paruky, převléká se do všelijakých kostýmů. Nebojí se ani sama sebe digitálně upravit, aby zachytila obrazy ze současného světa filmu, reklamy i médií obecně a rýpala do jejich stereotypů.

Cindy Shermanová se narodila v roce 1954 v New Jersey a neměla zrovna šťastné dětství. Když jí bylo patnáct, její starší bratr spáchal sebevraždu, což její život navždy poznamenalo, zejména ten vztahový. Připustila, že se snažila mužům ve svém životě pomáhat tak, jak to nezvládla u svého sourozence. Její manželství však nevydrželo, zkrachoval i její další vztah, a to se známým umělcem Davidem Byrnem.

Z pěti sourozenců navíc byla nejmladší a často se cítila opuštěná. Tehdy se začala převlékat, aby si zkusila, jaké to je být někým jiným. Samozřejmě ještě netušila, že se tím někdy bude živit. Zprvu ji bavilo malířství, které studovala na Buffalo State College, ale nakonec přesedlala k fotografii, rychlejší a svobodnější formě vyjádření.

Už na prvních autoportrétech se opírala do různých ženských stereotypů, jejím průlomovým dílem se však stal soubor Untitled Film Stills. Na nich se stylizuje do rolí hereček z béčkových či noirových filmů, představuje různé role a objevuje se ve všelijakých prostředích. Její hrdinky jsou často osamělé rebelky, které se vzepřely společenským tendencím. "Chtěla jsem, aby se muži zadívali na fotografie s očekáváním něčeho lascivního a pak se cítili jako násilníci, kterým dojde, že tato žena může být obětí," vysvětlovala Shermanová. "Snažím se, aby se někdo cítil špatně za to, že měl určitá očekávání."

Sbírka z přelomu 70. a 80. let je dodnes považována za její vrchol, zaujala však i mnoha dalšími počiny. Vyčnívá z nich ještě soubor Sex Pictures z roku 1992, kde skládá lékařské figuríny do erotických póz, záměrně stylizovaných jako odpudivé. V poslední době pak představuje svou tvorbu na Instagramu. Ani v 66 letech zkrátka nechce odejít ze scény, kde zanechala důležitou stopu.